Chtěla jsem být zootechničkou, ale už šestnáct let učím, říká „stříbrná“ učitelka

Chtěla jste se odmalička stát učitelkou?

To ne. Mám ráda zvířata, a tak jsem šla na střední zemědělskou školu. Pak jsem vystudovala zootechniku na vysoké zemědělské a tam jsem si udělala i pedagogické minimum, s tím, že se může hodit. Rok ještě během školy, rok po ukončení. A pedagogika a psychologie už mě tehdy trochu chytly. Pak se mi hned narodila dcera, pak další, celkem tři. Byla jsem s nimi devět let doma. Fascinovalo mě, jak nasávají informace, a tak když jsem přemýšlela, co budu dělat po mateřské, padla volba na učitelku. Po narození třetí dcery jsem začala studovat pedagogiku pro první stupeň. Bydlíme na hájovně a nemáme hlídací babičku, takže dálkově.

Jaké to bylo, studovat a zároveň vychovávat tři dcery?

Vlastně mi to studium při dětech přišlo snadnější, než to na zemědělské, protože už jsem měla nějakou životní zkušenost. Začala jsem pak učit ještě předtím, než jsem studium dokončila, a musím říct, že to byla velká výhoda. Učila jsem se něco, co jsem hned používala, a zároveň jsem si dokázala líp představit, o čem ta teorie vlastně je.  

Kde učíte?

Pořád tady na základní škole ve Zbirohu, kam jsem před šestnácti lety nastoupila. Ještě jsem si tedy po nástupu dodělala výchovné poradenství, dvouleté. A pak nám pan ředitel oznámil, že do školy přijde chlapec s autismem. Říkala jsem si: stejně si budu muset o tom hledat informace, a tak jsem ještě vystudovala tříletou specializaci pro speciální pedagogiku.

To je pěkná řada let vzdělávání…

Završila jsem to specializačním studiem pro koordinátory environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Vrátila jsem tak do hry svá oblíbená zvířata.

Vidím, že jich tu ve třídě máte dost.

Ano, jsou tu s námi pakobylky, oblovky, trnorepky, agamy, gekončík, rybičky, želva a červi.

Učíte děti od první do páté třídy, nebo to máte nějak rozdělené?

Školáky od první do páté třídy jsem měla jen jednou, právě, když tu byl ten chlapec s autismem. Má to výhodu, že děti znáte, takže v září vše hned hezky běží. Na druhou stranu může být nevýhoda, jak nám říkali na fakultě, že když si dítě a učitel úplně nesednou, je to na celých pět let. Já teď obvykle učím 4. a 5. třídu. V zásadě tu máme zvykem, že učitel si vede třídu dva tři roky a učí v ní většinu předmětů. Já učím češtinu, matematiku a ekopřírodovědu.

Když srovnáte, jak učíte teď, a jaké to bylo na začátku kariéry, v čem vidíte rozdíl?

Měla jsem štěstí, protože jsem se už při studiu seznámila s novými metodami, které jsem pak ráda zkoušela. Hry na procvičování vyjmenovaných slov a násobilek používám dosud, i když už u toho tak neřveme. Vzpomínám si, jak v prvním roce mého působení šel kolem třídy pan ředitel a pak mi povídá: Andreo, hrajte si, ale potichu. Hrát si s dětmi potichu tedy není moc jednoduché, ale snažíme se. No a společně s dětmi odhalujeme i nové věci, nezůstali jsme jen u těch vyjmenovaných slov. Mě i děti baví třeba badatelství nebo práce s filmem.

Jak se chráníte před rutinou a vyhořením?

Před vyhořením mě chrání děti, jsou to dobíječi baterek. A taky to, že mě učení baví. Před rutinou mě chrání různá školení, setkání s kolegy a spolupráce na smysluplných programech s přesahem mimo školu.

Co byste ráda vzkázala rodičům?

Že je pro děti důležité, aby cítily jednotu rodiny a školy. Pokud se rodičům něco nezdá, ať si v klidu promluví s učitelem. Dítě doma vypráví zážitky ze svého pohledu a učitel jim může obrázek doplnit. Věřte, že pro učitele je kontakt se spokojeným dítětem a rodičem určitě příjemnější než s nespokojeným. Spokojené a vzdělané děti, to je učitelský sen.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.