Chtěli jsme postavit školu z hlíny, v Nepálu ale přísahají na beton, říká architektka z Brna

Co je Meem Architecture?

Více méně ano, hrazené jsem měla náklady, letenku, pojištění, a k tomu jsem dostala spíš jen symbolickou finanční odměnu.

Bylo snadné najít někoho, kdo by vám projekt svěřil?

Zemětřesení, které Nepál postihlo v roce 2015, zbořilo velké množství škol stavěných tradičně. No, tradičně… Byly to třeba kamenné školy, ale bez ztužujících prvků, které jsou sice tradiční, ale prostě tam na ně zapomněli. Odolnost se teď řeší všude betonem, to je v Nepálu nejoblíbenější stavební materiál. Ty dvě školy, které Meem v Nepálu postavil, zemětřesení odolaly. S touhle vizitkou bude jednoduché ten model nabízet a replikovat, říkali jsme si. Najít školu, která by byla ochotná nám stavbu svěřit, zabralo ale dost času. Všichni chtěli beton. A bohatou velkou neziskovku, která jim tu železobetonovou školu postaví. Meem se ale zaměřuje na stavbu z lokálních materiálů, udržitelnost a harmonii s okolím. Tak jsme chvíli počkali, až velký příliv zahraniční pomoci trochu opadl, a nakonec se klient našel.

Domlouvali jste se přímo se školami?

Kontakty šly přes úřady, ale konečné rozhodnutí měla rada té které školy. Projekt měl zajištěné  financování pomocí sbírek české organizace Namasté Nepál. Působí v Nepálu již dvacet, pětadvacet let. Už tam realizovali více škol a znají to tam. Ti nám pomáhali spojit se s potenciálními klienty.

Stavěli jste nakonec školu znova, nebo šlo o rekonstrukci?

Rekonstruovali jsme školu, ze které zůstala stát jen ocelová konstrukce, zdi se vysypaly. Provizorně ji pak díky daru od nějakých movitých Nepálců oplášťili vlnitým plechem, takže děti měly nějaký přístřešek, ale zatékalo tam i foukalo. Ocelovou konstrukci jsme se rozhodli zachovat, na zdi jsme použili hutněnou hlínu. 

Kde škola stojí, v horách?

Asi tři hodiny autem, veřejnou dopravou asi půl dne, od hlavního města, Kathmándú. Je to asi dvanáct set metrů nad mořem, což jsou už docela pořádné kopce, ovšem v tamním měřítku to hory nejsou.

Jaké jste volili architektonické řešení a proč?

Soutěžní model školy od Meem, ze kterého jsme vycházeli, se nazývá „mela”, což je nepálsky místo pro setkávání. Snaží se řešit problémy, které viděli mí kolegové na místě jako učitelé. Samozřejmostí je potřeba odolnosti stavby proti zemětřesení. Druhá věc, kterou návrh řešil, bylo denní světlo ve třídách. V nepálských školách bývají malá okna a světla spíš málo. Bylo nutné se nějak vyrovnat i s tím, že v létě je v Nepálu horko a zároveň silné, monzunové deště. Návrh s tím počítal, přišel s velkými přesahy střech, krytými lavičkami. Víc se myslí na různé možnosti, jak třídu otevřít, propojit s venkovním prostorem, a to kvůli vedru nebo i proto, aby se případně dala rozšířit kapacita třídy a mohly se zapojit další děti, které by se do uzavřeného prostoru nevešly. Myslelo se i na to, jak to udělat, aby měl učitel snáze přehled o více třídách a mohl přecházet z jedné do druhé. V nepálských školách bývá nedostatek učitelů. A v neposlední řadě je škola navržena, aby se tam dětem líbilo. Použili jsme různé barevné prvky. Běžné stavby jsou spíše nehostinné, bez omítky, bez barev. Detaily se u staveb moc neřeší, důležitá je konstrukce, aby to nespadlo. 

Když zadavatelé viděli výsledek, líbil se jim?

Většinou ano. Problém byl spíš na počátku při domluvě o materiálech, které se jim nezdály moc atraktivní a běžné. I když jsou tam i místní organizace, které se snaží vést klienty k využití přírodních materiálů. A jejich slovo má větší váhu než nás Evropanů. 

Když už jsme u toho, čí slovo má větší váhu, měla jste jako žena problém uplatnit své slovo architekta?

Obecně tam muži mají větší respekt. Všimla jsem si, že když za námi přijela skupina dobrovolníků z Česka a byl mezi nimi starší muž, Nepálci se obraceli na něj. Zároveň ale západní člověk, ať už muž, nebo žena, má určitý status, který mu respekt zajišťuje. Nemohu si ale na nějaké viditelné přehlížení stěžovat. Nakolik to byl respekt skutečný, nebo spíš jen naoko, to neumím posoudit. V komunikaci každopádně cítíte určitý odstup. Velkou výhodou pro nás bylo, že jsme navázali spolupráci s místní stavební firmou, která má zkušenosti s technologií hutněné hlíny. Majitel byl vzdělaný a zcestovalý Nepálec a důvěřoval mi. Komunikaci jsem často vedla přes něj, což dost pomohlo. Odpadala i jazyková bariéra.

Byla jste se ve škole podívat, když po rekonstrukci otevřela?

Ano, pak se nám taky podařilo získat dotace i na opravu druhé budovy, což na místě koordinuje opět slečna architektka z Čech. A Namasté Nepál se v těch školách stará i o učení, dobrovolníci tam jezdí učit angličtinu. 

Kolik jste v Nepálu celkově strávila času? A kde jste tam žila?

Celkově asi půl roku, samotná rekonstrukce trvala zhruba pět měsíců. Měsíc trvaly přípravy. A žila jsem v rodině, přímo v té vesnici. Což si nepředstavujte jako nějakou kompaktní zástavbu, jsou to spíš osady roztahané po kopcích na několika kilometrech čtverečních.

Měla jste možnost pozorovat rodinný život s dětmi?

Děti už měli mí domácí odrostlé a mimo domov. 

Můžete srovnat chod české školy s nepálskou?

Dnešní české školy moc neznám. Nepálské školy mají dvanáct ročníků, ale patří do toho již dva ročníky předškolního vzdělávání. V budově, kterou jsme opravili, byly děti od předškolních až po naší třetí třídu. Cílem je, aby menší děti nemusely docházet daleko. Ve třídě jich bylo jen pět až deset. Což ale není úplně běžné. Ve vzdálenějších školách bylo i daleko více žáků. Člověka z Čech asi zaujme, že výuka často probíhá formou drilování. Paní učitelka něco předříkává a děti to opakují. Přišlo mi to hodně striktní. Tenhle styl učení měly už mladé stážistky, studentky pedagogiky, které k nám občas zavítaly. Když jsem se zeptala mladších dětí, jak se jmenují, postavily se do pozoru, řekly jméno a ještě ho vzorně anglicky vyhláskovaly. Spelling se tam trénuje, jsou v tom skvělí. Ale než se se mnou trochu rozmluvily, to trvalo dlouho. 

Zmiňujete paní učitelky a stážistky, je to tedy spíš ženská profese i v Nepálu?

Z mé zkušenosti bych řekla, že ano. Muži z vesnic odjíždějí minimálně na část roku za prací do hlavního města nebo do zahraničí. Ženy zůstávají ve vesnici – většinou se starají o domácnost, někdy provozují nějaké ochůdky nebo učí. Někdy jsou dokonce pryč za prací oba rodiče, a děti tak vyrůstají s babičkou a dědečkem. S jednou takovou maminkou jsem mluvila. Malou dceru vidí jednou za měsíc. Pracuje ve městě na směny, manžel také, od rána do večera, a o malé dítě by se tam neměl kdo starat. 

Jak působí na někoho, kdo tam přijel pracovat, že vesnice byla do velké míry bez lidí v produktivním věku?

Myslím, že na dobrovolníky tohle někdy doléhá. Vesničané, kteří zbyli, pracují hodně na svých políčkách, aby se uživili, a to třeba v včetně mého pana domácího, který řediteloval jedné ze škol pro starší děti, ovšem vzdálené asi čtyřicet minut chůze. Docházel tam a zpátky každý den, což ho už tak dost zmáhalo, a pak šel ještě na pole.

Měla jste během toho několikaměsíčního pobytu pocit osamění?

Zvládnout se to dalo, i když to pro mě byla asi zatím největší výzva. Člověk nemá tak úplně s kým sdílet své frustrace nebo radosti. Ale rodina, kde jsem žila, mě nazývá svou dcerou. I kvůli nim se tam moc ráda někdy vrátím. 

Co vám to dalo?

Velké zkušenosti jsem získala právě při řešení různých problémů té stavby. Jsem jinak zvyklá spíš na práci v týmu, hodně  se radit, což tady nebylo vždy úplně možné, musela jsem se naučit dělat rozhodnutí. Člověk tam žije mimo svou komfortní zónu.

Jana Šerá působí mimo Meem Architecture i ve studiu Vesměs architekti a žije v Brně.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.