Chybí nám know how pro kolektivní rozhodování, žákovské parlamenty by to mohly spravit, říká lektorka

Žákovský parlament je něco zaměřeného na politiku, místo, kde se debatuje, jak by asociovalo slovo parlament?

V anglojazyčných zemích se jim ve školách říká školní rada, school council, nikoli parlament. Žákovské rady jsou tam ve školách poměrně rozšířené. Samospráva komunit je tam daleko běžnější než u nás. Název parlament se u nás vžil asi proto, že jde o zapojení žáků do rozhodování prostřednictvím volených zástupců. S politikou ve smyslu řešení politických témat to nesouvisí, snad s výjimkou některých studentských parlamentů na gymnáziích. Tam se někdy stává, že se iniciativy chopí studenti, kteří si chtějí tříbit své debatérské schopnosti a mají i zájem o politiku. Parlament pod jejich vedením pak vydává různá stanoviska k věcem veřejným a chová se do určité míry politicky. Většina žákovských parlamentů je ale praktických, fungují spíš jako vzdělávací nástroj občanské výchovy. Děti se v nich při řešení konkrétních projektů, malých i větších, učí rozhodovat a jednat ve skupině i v širší komunitě. Což se jim bude velmi hodit, až vyrostou. Právě nedostatek kompetencí pro kolektivní rozhodování je slabým místem české společnosti, kde se demokracie dlouho nepraktikovala, a to ani na úrovni komunit.

Jak žákovský parlament vypadá, kdo jsou jeho členové?

Každá třída tam obvykle vysílá dva volené zástupce, tak to je zpravidla, i když výjimky existují. Tímto mechanismem je parlament napojen na celou školu, a skrz rodiny žáků i na celou komunitu – vesnici, čtvrť… Shromáždění se schází většinou jednou za čtrnáct dní, před začátkem školy nebo odpoledne. Má svého koordinátora, kterým je většinou nějaký učitel. To je zásadní prvek, o tom ještě budeme mluvit. Ke komunikaci se třídami se často využívají třídnické hodiny. Když ne, děti poprosí o vstup do hodiny nějakého vstřícného učitele. Parlament může být prvostupňový i druhostupňový nebo taky jeden velký parlament pro všechny třídy…Prvostupňové děti se většinou zapojují od 2. nebo 3.třídy.

Je za tuto práci koordinátor nějak odměňován?

Někdy to škola pokrývá z rozpočtu na disponibilní hodiny, jindy je parlament veden jako kroužek, a v rámci toho se hradí i práce koordinátora. Někde je to ale vyloženě dobrovolná neplacená činnost. Něco se dá zaplatit z evropských fondů, školení koordinátorů pro více škol může třeba zaplatit zřizovatel nebo Místní akční skupina.

Co jsou typické věci, které děti v parlamentu chtějí a zvládnou řešit?

Často je téma jídlo ve školní jídelně. Dětem třeba nechutnají obědy. Nebo by chtěly nějaké drobné zvelebení školy, třeba zrcadla na toaletě. Je důležité, aby koordinátor pomohl dětem vymezit hrací pole, ve kterém se změny mohou odehrávat. Čím se musejí při vaření povinně řídit paní kuchařky, jaký je rozpočet. Opakovaně se ukazuje, že děti potěší i malá změna, na kterou by dospělí bez nich nepomysleli, klidně dva odpadkové koše navíc. Jinde ale mají parlamenty za sebou i celkem ambiciózní projekty pro celou místní komunitu. V Jílovém u Prahy žáci zařídili vznik vícegeneračního workoutového hřiště pro celé město. Vágní plán radnice se díky nim stal skutečností. Udělali komunikační kampaň v rámci jimi organizované komunitní události pro rodiny, kde o záměru postavit hřiště informovali. Našli vhodnou lokaci, vyjednali souhlas sousedů a navázali kontakt s odborníkem na tento typ hřiště z jiného města.

Kdy první parlamenty ve školách vznikly?

Pár škol je založilo již v 90.letech, na vlně nadšení z návratu demokracie, nebylo jich ale moc. Boom nastal až tak před pěti sedmi lety. Ředitelům začíná být jasnější, že to není hrozba, že se nestane, že by jim skrz parlament někdo začal házet klacky pod nohy, že by najednou děti získaly moc rozhodovat o všem ve škole. Mimochodem, v jedné škole dokonce ředitel zažil přesný opak. Skupina rodičů si na školu stěžovala ČŠI a ta při vyhodnocování situace využila i žákovský parlament, který se za ředitele postavil. Ovšem to je na základních školách spíš vzácné, že by děti nějak organizovaně řešily učitele nebo vedení školy.

Může být žákovský parlament zajímavý i pro zřizovatele škol?

Tak, jak zafungoval v Jílovém, ano. Když je zřizovatel a vedení školy v souhře a parlament je akční, může to být jeden z prostředků stmelování celého místního společenství. Část zřizovatelů si začala uvědomovat, že škola je bránou do místní komunity. Děti mohou docházet do domu seniorů, senioři zase mohou chodit do školy, a nejen na obědy… V menších obcích, kde je vazba těsnější, propojení bývá častější. Někde je zvykem, že starosta je osobně přítomný na zahájení zasedání parlamentu na začátku nového školního roku. U středních škol zřizovaných krajem je nějaká vazba méně obvyklá.

Instinktivní obavou prací zavaleného vedení školy asi bývá, že parlament bude nástrojem kritiky a úkolování…

Na základních školách jsme zažili málokdy, že by děti využívaly parlament ke stížnostem na pedagogy nebo organizovaly nesouhlasné akce vůči vedení školy. Je to snad o něco typičtější pro gymnázia a starší studenty, kteří prožívají zásadnější období vzdoru. Na jedné střední škole se skutečně stalo, že ředitel se chtěl rozejít s jedním učitelem, který byl ovšem u žáků velmi oblíbený a ti se ho přes parlament zastali, čímž vzniklo velké napětí. Vypozorovali jsme ale, že středních odborných škol se to spíš netýká, jsou praktičtěji zaměřené než gymnázia. A nezřídka dokážou nabídnout komunitě něco opravdu užitečného, co má občanský rozměr. Třeba na Střední polytechnické škole Jílová v Brně má parlament dlouhou tradici a studenti jezdí radit i jiným školám, jak parlament založit a udržovat. Tahle škola pořádá benefice, podporuje SOS vesničky, studenti jsou hodně orientovaní směrem ke komunitě.

Čeho se podle vašich informací ještě ředitelé ve vztahu k parlamentu bojí?

Třeba i toho, jak bude přijat učitelským sborem. Někdy může totiž zvýraznit napětí v týmu. Část pedagogů z něj může být nadšená, část ho může celkem solidně torpédovat, a to může být zdrojem konfliktů.

Co jsou nezbytné podmínky pro to, aby parlament žil a byl k něčemu?

Velmi důležité je, aby koordinátor správně uchopil svou roli. Z představ dětí pomáhá udělat projekt, na kterém se ony pak něco učí. Chcete zrcadla na záchody? Fajn, tak se pojďme podívat na to, co to obnáší. Z rozpočtu školy to nepůjde, máte nápad, jak by se na to daly sehnat peníze? Ukazuje dětem, kde nápad ještě stojí na vodě a vede je k tomu, aby se k návrhům stavěly odpovědně, aby za ně přebíraly odpovědnost. Aby byly kreativní, ale také znaly mantinely, ve kterých se pohybují. Je pro děti v parlamentu takovým zrcadlem, dává jim promyšlenou zpětnou vazbu. Pro koordinátora je metodika, kterou školám předáváme.

V jedné škole mi koordinátor říkal, že děti usměrňuje v tom i onom, protože nemají realistické představy, až mi přišlo, že už tam nebyl žádný prostor pro samostatnou iniciativu, která by je bavila. A on si taky na ně postěžoval, že údajně moc akční nejsou…

Ano, riziko je i z opačné strany. Když se dětem křídla přistřihnou moc, budou pasivní. Bude se jim zdát, že nic nejde, a nebude je to bavit. Je zajímavé sledovat krůček po krůčku vývoj v jednotlivých školách. Znám parlamenty, které začaly skromně, na začátku dělaly malé věci nebo organizovaly i akce zdánlivě bez užitku, třeba happening typu „všichni přijdeme oblečení v červeném“, na čemž si vyzkoušeli komunikaci a byla to stmelovací akce. Mimochodem, vyzkoušejí si na tom i, jaké to je, když vám spolužáci řeknou „to byl ale blbý nápad“. Jak pracovat s kritikou. Některé parlamenty se ale postupně naučily zorganizovat velkolepé věci. Základní škola Salvátor z Valašského Meziříčí sama připravila program svatomartinského průvodu, děti si udělaly masky, nacvičily písničky i divadlo a dokonce si na další rok do průvodu sehnaly i živého koně. A tenhle rozlet měly, protože jim nikdo neříkal: „to je moc, to nejde“.

Kromě žákovských parlamentů je občas slyšet o městských dětských parlamentech a může se to plést…

Žákovské parlamenty se zakládají při školách, základních i středních, je to iniciativa školy. Městské parlamenty jsou paralelní, jsou organizovány městy a účastní se jich děti, aniž by zastupovaly vlastní školu, jde o zájmovou mimoškolní činnost, která se na rozdíl od školy navíc koná bez voleb. Městské parlamenty zaštiťuje Národní parlament dětí a mládeže. Zatímco školní parlamenty jsou zaměřeny prakticky a jsou také vzdělávacím nástrojem, městské parlamenty jsou spíše taková simulace politické činnosti pro děti. Ty dvě věci spolu vlastně moc nesouvisejí.

Jak dlouho se vaše organizace žákovskými parlamenty zabývá?

CEDU oslavilo loni deset let a parlamenty jsou naše hlavní téma od samého počátku. Budujeme síť Škol pro demokracii, která sdružuje aktuálně 184 škol s fungujícím žákovským parlamentem.

Kolik je aktuálně školních parlamentů, celkově?

Myslím, že to je kolem 2000.

Byli jste se podívat v zahraničí? Jak to je v jiných zemích, ve srovnání s Českem?

Ano, byli jsme „parlamenty“ prozkoumat ve Velké Británii, tam jsou součástí silné místní tradice, takže síť školských rad je tam robustní. Ale dobré školní parlamenty mají například, možná trochu překvapivě, i ve Slovinsku, tam je situace podobná té naší, jejich historie začíná teprve v 90.letech. Podobně jako u nás tam mají akreditované vzdělávání školních mentorů zaměřených na budování školního parlamentu. V Německu jsou školní parlamenty jen v některých spolkových zemích. Byli jsme i ve Francii, neviděli jsme tam moc příkladů, ale řekla bych, že i tam jsou žákovské parlamenty poměrně dost rozšířené, stejně jako v Nizozemí.

Proč se tím CEDU začalo vůbec zabývat?

Nebyl tu nikdo jiný, kdo by školám ukazoval, o čem to je a jak by to mohlo fungovat, vnímali jsme tenhle deficit. Taky jsme si uvědomovali, že bez určité podpory a metodiky i škola, která parlament chce, ale neví úplně jak na to, bude dost klopýtat. Je to takový standardní příběh – začátky nejsou snadné a existuje velké pokušení nad tím zlomit hůl, předčasně. Proto jsme vyvinuli systém školení, které nejen připravují koordinátory na jejich roli, ale pracují i s celým pedagogickým sborem, připravují ho na to, že ve škole bude parlament a že se nemusejí ničeho obávat.

Máte v CEDU taky učitele? Jak moc znáte terén?

Většina mých kolegů vedla parlamenty ve školách a pak se stali lektory u nás, naše vzdělávání vyrůstá přímo ze školní praxe. Jedním ze členů naší správní rady je ředitel základní školy v Kunraticích Vít Beran, která má mimochodem, jak jinak, taky dobrý žákovský parlament, vlastně dva, na prvním a druhém stupni.

Žákovský parlament, jak ho popisujete, nemá ambice významněji ovlivňovat chod školy. V takzvaných svobodných školách ale rady složené z žáků i učitelů opravdu rozhodují o všem. Viděli jste někdy „parlament“ tohoto typu?

Ano, byla jsme se podívat v legendární britské svobodné škole Summerhill. Pro Čecha je trochu šokující vidět, že se tam zcela přenáší odpovědnost z učení na samotné dítě, na to nejsme úplně zvyklí. Bojíme se, že to nezvládnou. Tak trochu nevíme, s kým máme ve skutečnosti tu čest, protože jsme děti nikdy v těchto rolích neviděli. Instalovat systém založený na takto širokém vnímání svobody (a odpovědnosti) do prostředí běžné školy je podle mě nemožné. Dospělí se vůči tomu budou silně vymezovat, nebudou tomu věřit.

Žákovský parlament a rada svobodné školy jsou tedy dvě úplně rozdílné věci, které se nikdy nepotkají?

Řekla bych, že tam, kde žákovský parlament dobře funguje, se zmenšuje nedůvěra k tomu, co děti dokáží a mohou mít na starosti. Školy, kde mají dobrý parlament, mají k dětem partnerštější přístup. Učitelé tam vidí děti v situacích, ve kterých je předtím neměli možnost vidět. A to přispívá ke svobodnějšímu klimatu ve škole. Ale nemyslím si, že z dobrého školního parlamentu může postupně vyrůst svobodná škola v radikálním pojetí typu Summerhill, kde všichni rozhodují o všem.

Na konci března jste dostala cenu EDUína za inovace ve vzdělávání, jmenovitě za podporu žákovských parlamentů ve vyloučených lokalitách. O co přesně jde?

Na základě desetileté zkušenosti se žákovskými parlamenty věříme, že to je velmi dobrý vzdělávací nástroj s obrovským dopadem na školu i žáky samotné. Řekli jsme si, že bychom rádi vyzkoušeli zavést parlament i ve školách v sociálně vyloučených lokalitách – začali jsme v Chanově a v Obrnicích. Nebyli jsme si jistí, jakou podporu tamní školy budou potřebovat, na jaké překážky narazíme. Ukazuje se, že to jde. Parlamenty mohou předávat dětem odpovědnost i tam, kde zatím jinak moc naděje na změnu není.

Terezie Vávrová vystudovala mezinárodní vztahy a moderní historii na FSV UK. Po škole pracovala na Úřadu vlády a ve spolku Antikomplex. V CEDU pracuje od roku 2018 a věnuje se především vývoji metodik občanského vzdělávání, lektorování a vzdělávacím výzkumům.

Rozhovor jsme napsali pro Akademii LN, kde vyšel 30.4.

O žákovském parlamentu, slovem i obrazem, video CEDU. Klikněte.

https://www.youtube.com/watch?v=hExCb-6O3vQ

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.