Číst je dobré. Pak jste svobodnější. S učitelkou češtiny o čtení v digitální době (a o prázdninách)

Jak vedete děti - vlastní, nebo ty vám svěřené ve škole - ke čtení?

Synovi jsme odmalička četli, vídal nás pořád nad knížkami, miloval audiopohádky, rozečetl se na Čtyřlístcích, Rychlých šípech, a hlavně na Harry Potterovi. Později přišla tvrdá konkurence PC her a filmů. Co myslím funguje, je nedělat ze čtení předmět nějakého kultu, neříkat Umění, Literatura nebo Poezie se závažným výrazem a těmi velkými písmeny na začátku. V mém oblíbeném kýčovitém filmu Společnost mrtvých básníků je pár scén, které to přesně vystihují: chvíle, když kluci cupují duchamornou čítanku nebo když vzpurně vyskočí na lavice. Krasodušská duchamornost vraždí zájem o výborné autory, to mě na tradičně pojímaném školním literárním dějepise vždycky štvalo. Mnozí češtináři bohužel sami nečtou, na fakultě nečetla většina mých spolužáků. Což myslím vysvětluje, proč je často literatura studentům prezentovaná v obecných frázích jako vznešená nuda.

Jak děti navnazujete na „velkou“ literaturu vy?

Asi je důležité, že ji sama miluju a citem vybírám to, co by je mohlo vtáhnout, co je třeba i nějak dráždivé, aby si opravili představu, že literatura je nuda. Snažím se nepůsobit jako činovnice Ligy pro mravní obrodu mládeže, ráda bych jim ukázala, že ty „velké“ texty jsou dobré, protože výborně koncentrují lidskou zkušenost všeho druhu, sex, krev, legraci… S prváky čítáváme okouzlující a neobyčejně vulgární kapitolu z Rabelaise o učené disputaci nad otázkou, čím je nejlepší si vytírat zadek (vyhrálo čerstvě ochmýřené house). Maupassantova Kulička zkoumá, kdo je vlastně kurva, Villon ukazuje pokrytectví, s nímž se „lepší lidi“ ofrňují nad světem chudáků, pijanů, šlapek a pasáků. Antigona i Gandalf učí, že jsou chvíle, kdy si musíme vybrat mezi snadným, a správným. Orestes, že často máme volbu jen mezi špatnými možnostmi. Mojžíš, že svobodu nám nikdo nedá, že si ji musíme vzít a taky ji pak unést. Svoboda, láska, smrt, hněv, vzdor, o tom přece v životě přemýšlí nějakým způsobem každý.

Mají vaši studenti taky seznam doporučené literatury?

V tomhle jediném jsem neúprosná, protože jsem si jistá, že mít načteno jim v životě poslouží. Náš školní seznam má aktuálně skoro tři stovky titulů a pořád se rozrůstá. Dávám přečíst osm knih za rok, pár vyzkoušených je povinných, zbytek musí načíst z doporučené četby uspořádané do žánrově tematických celků. Hudrají, ale když mi pak nečtenář řekne, že to bylo „docela dobrý“, vrním radostí. Pořád ty doporučené knihy všelijak přeskupuji, hledám tituly, které by byly literárně dobré a zároveň přístupné i lidem, kteří čtou málo nebo vůbec. Některými jsem si po letech už jistá: Spalovač mrtvol, Zlodějka knih, Maus, Poe, Kytice, Kulička, O myších a lidech, Farma zvířat, 1984, Muži v ofsajdu, Adresát neznámý, Tracyho tygr, Občanský průkaz, Proměna, Krchovský, Jan Jeník z Bratřic. Když už studenty trochu znám, snažím se jim doporučovat knihy individuálně. Ale aby nedošlo k omylu – vůbec to neznamená, že se mi podaří plošně všechny nadchnout, že mám spolehlivou cestu jak na to; pořád se v tom plácám.

Jak se vám čte dnes, když je internet? V čem na sobě pociťujete jako čtenář jeho vliv?

Jsem nedisciplinovaná a u PC sedím pořád, takže se nechávám internetem rozptylovat, musím se kontrolovat. Elektronické knížky ale nečtu, chyběl by mi ten komplexní smyslový zážitek, šustění papíru, vůně, křupnutí vazby, když knihu poprvé otevřete. Začala jsem taky víc lpět na tom, jak je knížka vypravená. Ale víc než internet mi vlastní čtenářství dlouho komplikovala profese – četla jsem a hned mi naskakovalo, co bych si s tím počala ve škole. Dneska už se od toho dovedu odstřihnout a taky mám zamilované autory, které si nechávám pro sebe a dětem doporučuju úplně výjimečně: Grahama Greena, Josepha Rotha, Zbyňka Hejdu a pár dalších.

Jací čtenáři jsou vaši studenti, a jací čtenáři jste byli vy, jako studenti?

Jak kdo, zobecňovat nelze a tvrzení, že dřív všichni četli, je mýtus. Když jsem byla na střední, ze spolužáků četl málokdo, většinu knih, které mě ovlivnily, jsem znala díky kamarádům. Mládež byla za normalizace dost rozdělená, já patřila k okorálkovaným rozcuchancům s vytahanými svetry, opovrhovali jsme diskotékami a oficiální popmusic, sedávali v hospodě nebo někde v parku nebo na večírcích, kouřili startky, pili pivo nebo kofolu s tuzemákem, poslouchali poškrábané desky s Krylem a mudrovali nad hnusnou dobou, vedli nabubřelé řeči o Ginsbergovi a Kafkovi a Václavu Hraběti a taky sami hodně psali různé příšernosti a stejně hrozně drnkali na kytaru, zkrátka komičtí a z dnešního pohledu i trochu dojemní pozéři. A všichni jsme hodně četli, lovili v rodičovských knihovnách a antikvariátech, školní čeština nás nezajímala.

Dnešní děti se o pravdě a spravedlnosti dozvídají i ve škole, třeba od vás…

Paradoxně to mají myslím složitější, protože vyrůstají ve svobodnějším, a tím pádem nepřehlednějším světě, navíc mají PC hry, you tube, snadno přístupné filmy, dobré seriály, tomu bych určitě podlehla. Čtenářsky se jeden od druhého liší stejně, jako jsme se lišili my: někdo nečte vůbec, někdo žánrovky, někdo hltá, na co padne, vzácně někdo už v patnácti šestnácti těžší věci, Conrada, Platonova, Zahradníčka, Malamuda, Prima Leviho, Hermana Hesseho…

Dáváte studentům čtení na prázdniny?

Dostávají šest až osm knih, jak již bylo řečeno, většinou na prázdniny, odevzdávají výpisky v bodech korespondujících s osnovou ústní maturity. Ve škole hodně čteme, bavíme se o motivacích postav, píšeme jim dopisy, dá se dělat spousta zajímavých věcí. Ale skřípu zuby nad státem určeným seznamem autorů, děl, směrů a termínů, které se mohou objevit v didaktickém testu z češtiny, kazí mi práci. Nutí učitele věnovat pozornost nadirigovaným tématům a jménům, nemůžeme si tolik vybírat, nemůžeme moc škrtat. Až na výjimky jde o úctyhodné autory, problém je spíš to, kdo tam chybí, ukazuje to školometské myšlení autorů testů. Děti musí znát Svatopluka Čecha, ale ne Ivana Martina Jirouse? Vladimíra Párala, ale ne Karla Poláčka? Václava Hájka z Libočan, ale ne Jana Zahradníčka? Takhle by šlo pokračovat do aleluja.

Co čtete o prázdninách vy, a pokud to není tajemství, co čte o prázdninách váš syn?

Kluk nedávno objevil Kurta Vonneguta, takže věci od něj. Sama střídám právě vydanou knihu Timothyho Snydera Obnova národů o moderních dějinách Polska, Litvy, Ukrajiny a Běloruska s napínáky Marka Frosta Seznam sedmi a Šest mesiášů a v lese a při vaření poslouchám výbornou audioverzi mé milované, ale málo známé knihy Jaroslava Žáka Konec starých časů. Napsal ji na konci čtyřicátých let, vyšla až po listopadu 89 a líčí 25. únor 1948 na maloměstě. Legrace, jež si nezadá s jeho Študáky a kantory, ale pod tím hrůza a mráz. V době sestavení nové vlády s podporou komunistů pro mě ta knížka nabyla další rozměr.

Monika Stehlíková vystudovala češtinu – občanskou nauku na pedagogické fakultě a kulturní a sociální antropologii na filozofické fakultě Západočeské univerzity. Učí od roku 1990, aktuálně na gymnáziu v Plzni.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.