Co dělá psycholog na táboře pro nadané? Řeší problémy, snaží se jim předcházet a pomáhá dětem se lépe poznat

Jaký je úkol táborového psychologa? 

Je dobré mít na paměti, že tábor není škola ani poradna, ale relax mezi vrstevníky, takže psychologovi jde spíše o prevenci problémů a obohacení programu o nenáročné aktivity. Na druhé straně pokud nastanou nějaké problémy u jednotlivých dětí nebo v kolektivu, podílím se na jejich řešení. V případě zájmu děláme sebepoznávací nebo seberozvojové aktivity. V praxi to například znamená, že mám každý den konzultační hodiny, kdy za mnou mohou děti přijít a popovídat si o tom, co je trápí. Jsem tu ale i pro lektory, kteří mohou být také z některých věcí frustrovaní. A pak mám s dětmi každý den jednu i dvě aktivity, které jsou zaměřené na poznávání sebe sama či na utužování kolektivu. Kolektiv dětí bývá obvykle velmi různorodý. Některé děti se v něm mohou chovat odlišně, mohou být například více rozrušené, hůře zvládat některé situace. Pak je mým úkolem být oporou pro dítě ve stresu a ostatním třeba připomenout, že je v pořádku prožívat i negativní reakce.

Jaké konkrétní aktivity s dětmi děláte?

Jezdím na tábory Mensy, které jsou dělené podle věku. V jednom turnusu tak máme děti do dvanácti let a ve druhém ty starší. Starší děti mají například rády jednu aktivitu, která je zaměřena na hlubší vzájemné poznání. Funguje to tak, že si nejdříve samy vymyslí otázky, které by chtěly ostatním položit. Podmínkou je, aby se na ně dalo odpovědět ano či ne. Takže například otázky typu „Máš psa?“ nebo „Jsi zadaný?“ a podobně. Pak se ten, kdo chce, může postavit před skupinu, ale zatím na ty otázky neodpovídá. Je na ostatních, aby si tipovali, co by asi dotyčný řekl. A tím vlastně zjistí dvě věci. Když stojí a vidí, jak ostatní tipují, mají skvělou příležitost zjistit, jak působí na druhé lidi. A z pozice tipujícího si zase mohou otestovat, jaký mají odhad na lidi. A navzdory možná obecným představám obvykle zjistí, že první dojem bývá velmi často mylný.

Jaké aktivity volíte u menších dětí?

To může být například kreslení, úlohy kreativního typu. Nebo děláme takzvaný koláč radosti a starosti. To je taková částečně psychodiagnostická metoda, kterou už můžete dělat i s dětmi kolem čtvrtého, pátého roku. Funguje to tak, že má dítě na jedné straně listu A4 kruh, který představuje koláč radosti, a na druhé straně pak koláč starosti. Dítě si jej pak rozděluje podle svého a píše či kreslí do něj věci, ze kterých má největší radost a co ho naopak nejvíce sužuje. Na tom je zajímavé, že pokud se dítěte zeptáte, jestli má nějaké starosti nebo těžkosti, většinou odpoví, že ne. Ale pokud mu nabídnete aktivitu a dáte jasně najevo, že i ten koláč starostí je samozřejmý, že každý má nějaké starosti nebo těžkosti, tak tam velmi často něco napíšou. Například že se bojí tmy, strašidel nebo že jim umřelo morče. Pointou pak není začít to analyzovat nebo se toho na sílu zbavovat, ale spíš ten problém pojmenovat, dát mu hranice a zažít, že v tom nejsem sám, že obavy máme občas všichni, stejně jako radosti.

Dozvídáte se od dětí i závažné věci, které by se měly řešit? Jak pak postupujete?

Výjimečně se stane, že některé dítě má problémy, kvůli kterým navštěvuje psychologa, ale to se většinou dozvíme předem od rodičů. Stejně tak my jim dáme vědět při odchodu, pokud něco stojí za zmínku, nicméně žádnou akutní vážnější situaci jsme zatím na táboře řešit nemuseli. Mimochodem zkoumat s dítkem vážnější témata vyžaduje jistý vztah, někdy také odbornou diagnostiku, a taková práce není účelem tábora, ani by na ni nebyl prostor. Spíše řešíme věci, které se objeví přímo tady.

Například?

Například když dítě začne být nešťastné, protože mu chybí rodiče a začne třeba v noci plakat. Tehdy si ho vyslechnu, pomůžu mu pojmenovat jeho pocity, sdílet je, uvědomit si, co by ještě případně dalšího potřebovalo a jak to může získat. Nebo se třeba při závěrečné diskotéce stane, že nějaké dítě sedí hodinu někde mimo o samotě. Pak jdu třeba jakoby náhodou okolo, zeptám se, jestli je všechno v pořádku, jestli si nechce o něčem promluvit. Ale že bychom akutně naráželi na vážné situace, se neděje. 

Zmínil jste, že máte každý den pro děti konzultační hodiny. Jak probíhají?

Každý den mám zhruba čtyři až pět termínů, které vypíšeme předem a jejich rozpis dáme na nástěnku. Tam se může každý napsat, kdyby chtěl dorazit. Obvykle dorazí tak dvě tři děti. Nezapisují se přitom svým jménem, ale nějakým znakem. U těch menších dětí trvá konzultace zhruba půl hodiny. Ty se příliš často samy nehlásí, ale často mě třeba osloví, když jdeme cestou na oběd, a je vidět, že si chtějí povídat. Tak si je třeba poznačím a v budoucnu je sám oslovím. Na ty starší už si pak vyhrazuji tři čtvrtě hodiny.

Na co se ptají? 

To je různé. Někdy si přijdou jen pro informace. Ptají se, jak vypadá práce psychologa, co obnáší studium psychologie nebo co je to autismus. Pak je tu druhá skupina, většinou už těch starších dětí, které přicházejí se serióznějšími dotazy. Například přijde dívka s tím, že má kamarádku, která se sebepoškozuje, co má dělat. Nebo že mají za sebou rozchod a špatně se s tím vyrovnávají. 

Mnohdy ale začnou nějakým zástupným problémem, povídají, a až ke konci hodiny se dostávají k tomu, co je vlastně trápí. Ale mnohdy si i ti starší přicházejí jen popovídat o běžných věcech.

Bývá to v takových případech opravdu „kamarádka“, která má problémy? 

V tomto konkrétním případě jsem měl pocit, že to opravdu byla kamarádka. Těch dětí přišlo více a působily opravdu ustaraně. Trápilo je to a vyprávěly mi, co jí už zkoušely říct. A zajímalo je, co dělat, aby jí pomohly. Tam je důležité, aby měly prostor říct, jaké emoce v nich kamarádčino sebepoškozování vyvolává a ujasnit si, co je čí zodpovědnost a co naopak není.

Vy jezdíte na tábory pro nadané děti, které organizuje Mensa. Potřebují tyto děti psychologa více než jiné? 

Řekl bych, že všechny děti si zaslouží psychologickou péči stejně, a to jak při řešení problémů, tak při rozvoji pozitivních vlastností. Nadané děti jsou popředu rozumem, ale jejich srdce je, dá se říct, stejně rozmanité jako u jiných lidí – mají stejnou šanci, že budou extroverti nebo introverti, úzkostní nebo odvážní a tak bychom mohli pokračovat dál. Nebudu zde zabíhat do studií ohledně souvislosti „rozumu a srdce“, ale je jich mimochodem překvapivě málo. A navzdory internetovým diskuzím se automaticky nedá říct, že by se bystrý rozum automaticky pojil s psychickými nebo sociálním potížemi nebo talenty. Na druhé straně, nadání reálně zvyšuje hlad po vědomostech a řekl bych, že nadané děti mají větší zájem o psychologii a seberozvojové aktivity a dokáží si z nich více vzít.

Myslíte si, že by měl být psycholog přítomný na každém táboře?

„Měl by” je asi trochu silný výraz, ale myslím, že na většině táborů může být psycholog přínosem. Občas se setkávám s názorem, že psychologové jsou zde na hašení vážných problémů za zavřenými dveřmi. Ale zkušenosti psychologů jsou, dá se říct, příliš užitečné na to, aby se omezovaly jen na ordinace. Na táborech tedy může být psycholog podporou pro děti nebo vedoucí v zátěžových situacích, ale zároveň může být pro děti jistým ombudsmanem. Někomu může totiž stezka odvahy ve stylu budíček ve čtyři v noci, cesta kukuřičným polem, brodění se potokem a pak skok do jezera připadat jako super dobrodružství, ale pro jiného se to může blížit traumatickému zážitku. Psycholog zde může dělat jistou korekci, upozornit na možná rizika. A samozřejmě také nejen řešit problémy nebo prevenci, ale také obohatit program o sebepoznávací a seberozvojové aktivity.

Vladimír Marček je brněnský psycholog a psychoterapeut. V poradně Theraplay se zaměřuje na práci s nadanými dětmi, pro organizaci Mensa vytváří nové IQ testy pro děti i dospělé, pravidelně také jezdí jako psycholog na tábory pro nadané děti, které Mensa organizuje. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.