Ahoj mami, je tu peklo aneb Reportáž z tábora pro nadané děti

Teď je ale krátce po deváté hodině a děti sedí v klubovně před dřevěným kolem, kterému se tu říká Kolo neštěstí. „Každé ráno tu máme takzvanou pekelnou školu, kde si děti, které mají nějaký ten hříšek – například neuklizené či zapomenuté věci nebo házení polštáři – vytočí trest,“ popisuje hlavní vedoucí tábora Lucie Měchurová, tady prostě Lucka. Dnes je poslední den, zítra se už jede domů, a kdo chce, může si vytočit trest i dobrovolně. Kupodivu se pár dobrovolníků hlásí. Někdo bude pomáhat v kuchyni, jiný s úklidem bot, další bude chodit celý den v čertovském pytli. 

Dnešní dopoledne bude věnováno hrám. Přichází vedoucí Vojta Tvrdík a vysvětluje, co se bude dít: „Každý z vás dostane lísteček se sedmi čísly. Jejich pořadí však bude mít každý jiné. To znamená, že jeden dostane čísla jedna až sedm, další bude mít také sedm čísel, ale začne dvojkou a končit bude jedničkou. A tak dále.“ Před ním sedí jednadvacet dětí mezi osmi a dvanácti lety a pokyvují hlavami. Jinak by se asi dalo říct „jděte na zahradu, obejděte sedm stanovišť, na každém si zahrajete hru.“ Jenže Vojtův systém znamená, že u každé hry budou vždy jen tři děti a že to nebudou vždy ty stejné tři. Takže si zahraje každý s každým a nestane se tak, že by někdo vyfasoval jen silné soupeře. Všichni tak mohou zažít radost z úspěchu.

„A kde jsou přesně ta stanoviště?“ 

„Nebylo by lepší namalovat mapu a zakreslit je?“

Otázek a návrhů na zlepšení je spousta. To je jedna věc, která spojuje snad všechny nadané děti: hledání nových řešení a také touha diskutovat.

Nakonec je vše zodpovězeno a táborníci se přesně podle instrukcí řadí ke svým stanovištím a ve trojicích se utkávají v jednotlivých hrách. Většinou jsou to karetní postřehovky, ale hrajou třeba i prší. Podle umístění dostávají počet bodů. Mimochodem minusových.

„Protože jsme peklo, tak dostávají minusové body, které se pak sčítají v celkovém bodování. Řada z nich ještě se zápornými čísly ve škole zatím nepracovala, tak je to pro ně vítané zpestření,“ popisuje Lucka. 

Výsledky bodování visí na nástěnce. Jak toho individuálního, tak i týmového. Táborníci obvykle dělají každý den jednu větší aktivitu týmovou a jednu, ve které získávají body do individuálního bodování.

Týden plný šifrovaček

Tábor pořádá už třetím rokem v roubence nedaleko Hrádku nad Nisou organizace Mensa. Určen je pro zvídavé děti, ale členství v Mense, podmíněné hodnotou IQ vyšší než 130, není pro účast povinné. „Nepotřebujeme žádné doklady či testy. Rodičům ale vždy říkám, ať zváží, jestli jejich dětem bude vyhovovat náš program,“ říká Lucie Měchurová, která je v běžném, netábornickém životě koordinátorkou testů nadání.

Nadané děti nejsou stejné. Je to hodně různorodá skupina. Jedna z mála věcí, která je však spojuje, je hlad po informacích. Milují se dozvídat nové věci a přicházet jim na kloub. Proto je tábor zaměřen právě na různé hry, luštění šifer, poznávání nových věcí. Zájem o něj je enormní. Registrace se obvykle otevírá v lednu, o dva měsíce později už je plný a pod čarou čeká pět náhradníků. 

A čím se tu děti baví? Například šifrovačkou. V pekelné škole se ráno učí třeba morseovku nebo různé kódy, které pak zúročí ve velké šifrovací hře. Ta se odehrávala na několika kilometrech naučné stezky, na níž táborníci nacházeli různé úkoly. Každý úkol byl šifra a její vyřešení dětem odhalilo některé z čertovských přísloví. Třeba „Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění.“ Nebo „Ne…“, ale na to byste si možná chtěli přijít sami:

Jindy si zase procvičují paměť: na jedné straně zahrady si přečtou text, přeběhnou na druhou stranu a musejí ho odříkat. Text první obtížnosti je například „Eskymácké děti, mají školu z ledu. Učí se tam eskymáckou abecedu. Eskymácká abeceda, to je krásná věda, sáňkování, koulování a lov na medvěda.“ 

A nebo pak nejobtížnější text: „Gravitace ohýbá světlo. Velmi hmotné objekty proto fungují podobně jako čočky spojky. Tento jev se dá odvodit z obecné teorie relativity Alberta Einsteina. Poprvé se ho podařilo pozorovat v roce 1979. Dnes už jde o poměrně běžný nástroj astronomů, jak pozorovat vzdálené objekty.“ Stačí si to zapamatovat, uběhnout zhruba padesát metrů a odříkat. A bod je váš. 

Opravdu si zvládnou zapamatovat i takto těžký odstavec? „To byste se divila,“ říká Zuzana Poláková, zatímco loupe mrkve na svačinu. Za běžných okolností je koordinátorkou logické olympiády, tady je… „Uklízečka,“ směje se. Před sebou má dva džbány, se šťávou i s vodou a tác s kelímky. „Děti si namalovaly na svůj hrnek značku, aby si ho poznaly – ne jméno, aby to neměly tak lehké. A ty otočené, ty jsou těch, kteří ještě nepily,“ popisuje s tím, že tak mají táboroví vedoucí přehled, jestli někdo nezanedbává pitný režim.  

Kromě těchto řízených činností si mohou děti v době klidu zalézt do klubovny, kde mají k dispozici na šest desítek různých her, od postřehových až ke strategickým. Jedna skupinka tu pak každý den hraje fotbal, a když je hezky, přímo u chaty teče řeka, ve které se dá plavat. Tento turnus se v ní děti koupaly každý den. Každý si tu prostě najde to svoje.

„Mně se nejvíc líbila noční bojovka, kdy jsme se museli vedoucím schovávat a tajně se připlížit a vhodit své jméno napsané na papírku do misky. A taky taktická hra na lodě, při které nás admirál úkoloval a já běhal po zahradě a nosil příkazy. Další členové týmu zase získávali žetony potřebné pro pohyb lodí,“ popisuje Martin z Prahy.

„Mně se nejvíc líbily všechny kvízy, třeba když jsme přiřazovali vlajky ke státům nebo poznávali z písniček, v jakém jsou jazyce,“ říká jedenáctiletá Týna, která se těší na výsledky individuálního bodování, protože… „Už mám minus sto bodů!“

„Mně se líbily všechny ty úkoly tady, protože jsou mnohem zajímavější, než co děláme ve škole,“ přidává se devítiletý Honza. 

Ve dvě dorazí smajlík

S táborníky je tu i psycholog. „V turnusu s malými dětmi je jen pár dní, ale v následném, u dětí od třinácti do šestnácti tu bude delší dobu. Je tu s námi díky dotaci Nadace RSJ,“ popisuje Lucka s tím, že je za to ráda. I proto, že na tábory jezdí i děti s dvojí výjimečností, to znamená, že kromě nadání mají například diagnostikované ADHD nebo Aspergerův syndrom.

„Ke všem dětem přistupujeme individuálně. Vzhledem k velmi tolerantnímu prostředí jsme schopni začlenit téměř každého. Je samozřejmě lepší, pokud o specifikách dětí víme od rodičů dopředu,“ popisuje s tím, že se naopak často stává, že se rodiče bojí, zda se jejich dítě dokáže začlenit, protože v běžném kolektivu se projevuje spíše introvertně a nemá mnoho kamarádů. „A my nic takového nevnímáme. Prostě najdou parťáky, se kterými si rozumí a začlení se většinou velmi dobře.“

Jako psycholog přijel Vladimír Marček. V běžném životě mimo jiné tvůrce nových testů Mensy pro děti i dospělé, tady je prostě Vlado. Na nástěnce je připíchnutý rozpis s hodinami, na který se k němu mohou děti zapsat. Ne pod svým jménem, ale každý si tam udělá znaménko, jaké chce. To pro případ, že by se před kamarády styděly. Už má zapsané jedno srdíčko a jedno sluníčko, ve dvě pak dorazí „smajlík“. 

„Takto malé děti obvykle přicházejí s tím, že si chtějí třeba jen popovídat nebo se zeptat na to, co je zajímá. Například co dělá psycholog, co psychiatr, co je to autismus. Ty starší se už nepřichází jen informovat, ale jdou si i pro radu. Například s tím, jak mohou pomoci kamarádce, která se sebepoškozuje. Nebo mají za sebou rozchod a chtějí si o tom promluvit,“ popisuje Vladimír Marček. 

Pomáhá však také při běžném provozu. „Pro některé šikovné děti je nezvyk, když naleznou rovnocenné soupeře třeba v deskových hrách. Pokud se k tomu přidá únava nebo dvojí výjimečnost, neúspěch je občas rozhodí. V té chvíli je užitečné promluvit si o tom, co to pro ně znamená a jak pracovat s nedokonalostí u sebe i druhých,“ říká Vlado. Jeho dalším úkolem je připravovat pro děti hry s přidanou psychologickou hodnotou – třeba zaměřené na vzájemnou komunikaci, důvěru nebo sebepoznání. 

Táborníci mezitím obešli všechna stanoviště na zahradě a před odchodem na oběd se ještě vrací do klubovny. Pekelné kolo je už uklizené, místo toho dostávají nový úkol právě od Vlada: 

„Představte si, že jdete po poušti a najednou vidíte kostku,“ říká dětem. „Jakou? Jak velkou?“ ozývá se hned. 

„To je jen na vás. A od vás chci, abyste na papír napsali, jaká je.“ Děti přemýšlí, píší a hra pokračuje: „Jdete dál a potkáte koně. Co uděláte?“ A pak jdou ve svých myšlenkách zase dál a mají popsat schody, ke kterým přicházejí. A nakonec dorazí k vodě.

Představivost se rozbíhá na plné obrátky. Někdo vidí velkou Rubikovu kostku, ve které je více malých. Jiný malou hrací kostku o velikosti 3 x 3 cm. Další zase velkou modrou krychli. Další neurčitě velkou, neurčitě vypadající, z neurčitého materiálu. I s koněm naloží každý jinak. Jeden si na něj sáhne, protože nevěří, že je skutečný. Další zkusí nasednout a zkrotit ho. Další nasedne a ujíždí z pouště co nejdál a další na něm projede celou Afriku. 

„Tyto děti jsou zhruba o dva až tři roky vyspělejší, než je na jejich věk běžné a zvládají i takovéto projektivní hry. Cílem je, aby si procvičily představivost a třeba se i zamyslely nad tím, jakou část své osobnosti do představ projektují. Tak například velikost kostky může odpovídat jejich extroverzi. To, co podniknou s koněm, zase může odrážet jejich vztah ke kamarádům. Procestování Afriky například evokuje touhu po dobrodružství. V tomto věku jde ale spíš o zamyšlení se nad tím, co mám nebo nemám rád, rozproudění diskuze a vědomí, že ostatní to můžou mít úplně jinak a je to tak v pořádku,“ popisuje psycholog.

Další den už jedou pekelníci domů. Jak velké peklo to bylo, už mohou vysvětlovat osobně. Martin, Týna i Honza sem chtějí jet příští rok zase. I Katka, kudrnatá dívka, která svým pohledem vyděsila maminku. Na její rodiče však čeká ještě jedna zpráva, ze které asi nebudou nadšení. „Skvělé tady bylo, že jsem si mohla vyzkoušet spoustu různých her a některé byly opravdu skvělé. Už mám seznam, které bych chtěla koupit,“ směje se. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.