Pomáhat nadaným dětem? Brání tomu i strach, že nás mohou „přerůst“, říká ředitelka nadačního fondu Qiido

Máte intelektově nadaného syna, takzvané MiND dítě, a zároveň jste ředitelkou nadačního fondu Qiido, který se podporou takových dětí zabývá. Ty někdy vybočují z řady. Mají podle vašich zkušeností školy pro jejich chování pochopení?

Práce se specifickými žáky je dlouhodobý proces. Někdo má na to od přírody talent, ale většina učitelů se to musí naučit. Mezi učiteli stále spíš převládá stereotypní představa, jak se projevuje nadané dítě. Očekávání je, že bude nadšené, rychle pracující, motivované, úspěšné, zkrátka bezproblémové a bezpřekážkové. Ale taková je jen část MiND dětí.

Ti jsou pak miláčky učitelů?

Ano, bývají oblíbení, o ty se pečuje, ti škole vyhrávají olympiády, soutěže, vedou různé projekty. Mezi nadanými jsou ale i rebelové nebo skrývači svých schopností, anebo dokonce takzvaní defenzivní odpadlíci – velmi nadané děti s nízkou sebedůvěrou, jejichž schopnosti nikdo nerozpoznal, a jsou proto zatrpklé a naštvané. U některých intelektově nadaných dětí se mohou vyskytovat různé druhy poruch či diagnóz, jsou to děti s PAS, ADHD, dys-poruchami, ale třeba i se sluchovým nebo zrakovým postižením. Mluvíme pak o dvojí výjimečnosti. Zkrátka – velká část MiND dětí se učitelům jako nadaná nejeví. Proto jich je ve školách tak málo identifikovaných. Mluví se o jedné dvacetině z celkového počtu, ale já bych řekla, že to je ještě méně. Nadané děti se k odborníkovi, například do pedagogicko-psychologické poradny, dostávají až s nějakým problémem, ne primárně kvůli intelektovému nadání. A často tam bohužel nikoho nenapadne spojit si jeho potíže s vysokou inteligencí.

Děti s intelektovým nadáním jsou jednou z kategorií žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a poradny jsou pověřené identifikací takových dětí. Mělo by je to napadat.

Do běžné poradny přijde za rok takových dětí jen pár (do 10), takže není pravděpodobné, že by na ně zařízení mělo „radary“, nemá v této oblasti vybudovanou specializaci. Pokud nedostane od rodiny nebo ze školy konkrétní podnět na diagnostiku intelektového nadání, poradna to většinou automaticky neudělá. Když má dítě projevy ADHD, psycholog nezkoumá, zda nejsou symptomem něčeho jiného, třeba právě nadání, nebo zda tam není kombinace poruchy a nadání. V psychologické diagnostice hraje bohužel velkou roli i osobnost psychologa, jak si sedne s vyšetřovaným dítětem, jaká mezi nimi proběhne „chemie“. Další věcí je, že nadané dítě nemusí být nutně rychlé dítě, naopak, myslí komplexně a potřebuje na to čas. Některé nadané děti časový tlak vyloženě špatně snášejí. Pokud v poradně využívají inteligenční testy s mnoha časově limitovanými subtesty, protože jsou prostě na ně zvyklí nebo jiné nemají, takové nadané dítě jim jednoduše unikne.

Velmi inteligentní dítě myslí originálně a standardizovaný test může pochopit jinak, než jeho tvůrce zamýšlel, je to tak?

Naprosto. My v naší psychologicko-pedagogické poradně dáváme dětem takzvané závorkové body. Tyto body jsou za odpověď, která není ta předpokládaná, ale je relevantní a dítě ji dokáže vysvětlit a obhájit. Příklad: Dítě dostane otázku: „Která z činností mezi ty ostatní nepatří? Na výběr má běhat, skákat, plavat, kreslit, tančit, číst. Správná standardní odpověď je kreslit a číst, ostatní jsou pohybové aktivity. Ale MiND dítě může vyřadit plavání, protože to je na rozdíl od ostatních jako jediné ve vodě. Nebo by se mohlo zamýšlet nad tím, co z toho jsou olympijské sporty, a co ne. Nebo by dokonce mohlo ta slova rozřadit podle toho, kolik mají slabik.“

Může to, jestli v dítěti vidíme nadání, mít vliv i na samotné nadání?

A jak! Krásně to ukazuje jedna studie ze Spojených států. Děti, kterým bylo na začátku experimentu naměřeno IQ 130, byly rozděleny do dvou skupin. O jedné skupině bylo učiteli řečeno, že jsou v ní nesmírně schopné děti s obrovským intelektovým potenciálem, prostě budoucí géniové, a bylo mu doporučeno, aby je vzdělával a podpořil adekvátně jejich potřebám. Druhá skupina byla svěřena učiteli, který se o dětech dozvěděl, že jsou pomalé, líné a ne moc schopné, a navíc dělají problémy. I pro tohoto učitele znělo zadání: vzdělávejte je. Za rok, když intelekt dětem přeměřili znovu, co myslíte, že jim vyšlo? Těm z první skupiny IQ o pár procentních bodů narostlo, druhé skupině naopak kleslo. Vliv prostředí na inteligenci je asi ze 30 procent, ze 70 procent je inteligence dědičná. Pod prostředím myslím zejména lidi kolem a to, jak se k dětem chovají, jak s nimi mluví, jak je podporují a jak rozvíjí. Inteligence také není fixní jev, ale vývojová záležitost, proto u školkových dětí mluvíme spíš o intelektovém potenciálu.

Největší potenciál člověka potopit, nebo naopak podržet, má zřejmě rodina. Tam se dobré i zlé předává z generace na generaci.

Ano, mluvíme o dětech a rodičích, ale do téhle rovnice je třeba přidat i prarodiče. Jak se oni jako rodiče chovali ke svým dětem? To hraje obrovskou roli v tom, jak se dnes jejich dospělé děti cítí a co předávají dál svým potomkům, vědomě i nevědomky.

Vidím teď na sociálních sítích hodně motivovaných rodičů, kteří pozorují nadání u svých dětí a chystají se do poradny nechat dítě otestovat, už jen proto, aby na něj brala škola ohledy. Vy ale říkáte, že to spíš běžné není?

Výhradně kvůli nadání chodí do poradny opravdu jen menšina rodin intelektově nadaných dětí. Poradna to mnohdy vnímá tak, že na bezproblémové dítě s nadáním škola stejně „nic nedostane“. Podle platného školského zákona by sice mohla MiND dítěti poskytnout asistenta, pomůcky, hodiny speciální pedagogické péče a tak podobně, ale většinou se šetří penězi, a tak proč plýtvat časem na „diagnózu“. Takové návštěvy zkrátka nemusí být úplně vítané. Jak jsem už řekla, do poradny se v převážné většině chodí s nějakým přidruženým problémem. Někteří rodiče se také poraden bojí a nejdou tam, i když jim to učitel navrhne. „K psychologovi? To ne, paní učitelko. To Honzík/Anička nepotřebuje.“ A od učitelů víme, že oni sami váhají, jestli rodiče s dítětem do poraden posílat. Stává se jim totiž, že verdikt poradny zněl „nadání neprokázáno“ (i když to třeba poradna nevyhodnotila správně) a učitel se pak cítil nekomfortně, vůči rodiči provinile, bral to jako své selhání.

Změnila se nějak situace v oblasti péče o děti s intelektovým nadáním za dobu, co vaše organizace existuje?

Jsme tu od roku 2014 a díkybohu ano. Posun k lepšímu tady je. Vidíme to i na zájmu škol, které se na nás obracejí, chtějí se na takové děti lépe připravit. Samy řeší to, že pro děti na levé straně Gaussovy křivky bylo leccos již uděláno, zatímco pro ty na pravé straně zatím jen málo. A co si budeme povídat, pro Českou republiku jsou MiND děti obrovským nevyužitým lidským kapitálem. Říká se „zlaté české ručičky“, ale co mozky? Nemáme moře, nemáme zásobárnu surovin, nerostného bohatství, naší největší hodnotou jsou právě vynikající mozky. Tak proč je systémově nepodporujeme?

Nedříme v nás nějaká nechuť intelektově výjimečným lidem pomoci, aby se pak na nás nepovyšovali?

Ano, řekla bych, že lidé mají z nadaných strach. Někomu pomůžu, a on mě pak přeroste, přeskočí. Ostatně, proč se nám jako neziskovce nedaří získávat finance nijak snadno? Já si myslím, že důvody jsou dva. Jednak se problém nadaných nejeví jako problém. Ve společnosti totiž panuje předsudek: „Nadaní si pomohou sami, nadání je přece výhoda, pomoc se jeví jako nadbytečná.“ A pak je tu ještě ta věc, že dárce raději pomůže někomu, koho vnímá jako slabšího nebo bezmocného. To ho přirozeně neohrožuje.

Platí opravdu, že pomoc nadaným se společnosti zúročí? Vědci vynalézají i zbraně hromadného ničení a vysoký intelekt mívají i zločinci. Hloupý člověk má obvykle menší vliv, na světě tím pádem napáchá méně škody.

Podle mě světem hýbe láska, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Pokud jsme respektovaní, milovaní a přijímaní, je velká pravděpodobnost, že budeme dobrým člověkem. Ať už jsme nadaní průměrně, nebo nadprůměrně. Novorozeně je čisté, není v něm nic zlého, zákeřného, může ho ale pak zdeformovat prostředí, lidé kolem něj, nedostatek lásky nebo přímo nenávist, nepochopení, frustrace. Když respektujeme potřebu nadaného člověka být užitečným, vyroste z něj úspěšný a šťastný člověk. A naopak. Erika Landau ve své knize Odvaha k nadání říká, že děti, jejichž konstruktivní schopnosti nejsou podporovány, vyvstává nebezpečí, že je využijí k destruktivním cílům. V té již zmiňované typologii jsou to právě často ti defenzivní odpadlíci. Mezi šéfy gangů totiž mnohdy bývají vysoce inteligentní lidé, kteří mají potřebu někam patřit a najít uplatnění pro své schopnosti. Ať už se na to díváme z té, či oné strany, pomoci nadaným dětem najít jejich místo na světě a dát jim pocit přijetí je lidsky důležitá, ale zároveň i společensky velmi prospěšná věc.

Miriam Janyšková vystudovala ekonomii na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity a management na The Nottingham Trent University. Pracovala v marketingových odděleních různých korporací. V roce 2014 založila nadační fond Qiido, který pomáhá rodičům a učitelům v podpoře a rozvoji intelektově nadaných dětí (tzv. MiND dětí). Ten od té doby vede.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.