Čtvrtina českých deváťáků se necítí OK, varuje lékař. Pomoci může jedině prevence

Národní ústav duševního zdraví vydal nedávno studii o duševním zdraví dětí a dospívajících, která vzbudila velkou pozornost svými alarmujícími výsledky. Zaskočily i vás?

Měli jsme nějakou představu, protože mezinárodní studie Světové zdravotnické organizace naznačují, že jedno dítě z pěti je pod určitým stresem nebo má nakročeno k psychickému onemocnění. Když jsme pak provedli výzkum v Česku, prošli všechna data a začali připravovat tabulky a grafy, tak nás zaskočilo, že česká čísla jsou oproti těm zahraničním dvojnásobná, u dívek i trojnásobná. Čekali jsme, že výsledky budou všelijaké, ale ne, že budou až tak odlišné.

Víte, čím to je?

Ty příčiny bohužel v současné době neznáme. Můžeme jen usuzovat, odhadovat. Duševní zdraví si můžeme představit jako puzzle se stovkou dílků a u každého člověka ty dílky vypadají jinak. Roli hrají ekonomické faktory, sociální faktory, škola, ale i situace celé společnosti, ať už se jedná o covid, nebo válku na Ukrajině.

Matěj Kučera

Konkrétní příčiny tedy neznáme, ale náš současný průzkum byl taková první vlaštovka, kdy jsme potřebovali otestovat, zdali může takovýto výzkum u nás vůbec fungovat. V současné podobě nebyl bohužel prostor zjišťovat přesné příčiny. Na ty bychom se chtěli zaměřit v budoucnu.

Můžete stručně shrnout, k čemu jste došli?

Ve velké zkratce: přibližně polovina dětí reportuje snížený wellbeing, to znamená nějaké zhoršené prožívání kvality života nebo životní pohody. Z toho asi 40 procent vykázalo významné zatížení směrem k depresivním symptomům a 30 procent k úzkostným.

Když to převedeme na běžnou třídu o dvaceti dětech, tak polovina se necítí úplně nejlépe, tři z nich se ubírají směrem k úzkostným myšlenkám a čtyři k depresivním. Pokud dáme výsledky dohromady, tak můžeme říct, že nejméně čtvrtina takové běžné české třídy není úplně OK.

To zní skutečně děsivě…

Samozřejmě je důležité upozornit na to, že je rozdíl mezi depresivními symptomy a mezi klinicky diagnostikovanou depresí. Vnímáme však, že to, jak mladí subjektivně hodnotí své duševní zdraví, je velmi důležité.

Jak váš výzkum vlastně probíhal a na co jste se dětí konkrétně ptali?

Celý proces přípravy tohoto národního monitoringu duševního zdraví dětí a adolescentů probíhá už zhruba dva a půl roku, kdy jsme ve spolupráci s různými experty českými i zahraničními vybírali vhodné nástroje, škály a dotazníky. Ten proces trval tak dlouho i proto, že jsme dlouho hledali způsob, jak se dostat k dětem. Nakonec jsme uzavřeli skvělé partnerství s Českou školní inspekcí, která má v kontextu ČR nejlepší dosah do vzdělávacích institucí. Společně jsme potom řešili finální podobu dotazníků. Bylo jasné, že nemůžou mít spoustu stránek, takže nakonec jsme zvolili tři škály – wellbeing, depresivní symptomy a úzkostné symptomy. Dohromady šlo o zhruba dvacet otázek, například měli žáci označit, jestli v uplynulých dvou týdnech u sebe zaznamenali nervozitu, úzkost nebo napětí, případně zda zažívali špatný pocit sami ze sebe, že se jim nedaří a zklamali sebe a/nebo svou rodinu.

Kolik dětí dotazník vyplňovalo a odkud byly?

Chtěli jsme se dostat k výsledkům, které by byly reprezentativní pro celou populaci, proto jsme chtěli spolupracovat s ČŠI. Ke každoročnímu testování 5. a 9. tříd z angličtiny, češtiny a matematiky se deváťákům přibalil i náš dotazník. Ten tím pádem vyplnilo šest tisíc žáků rozprostřených napříč všemi kraji České republiky, abychom viděli, jestli existují nějaké zásadní regionální rozdíly.

A existují?

Přiznám se, že jsme očekávali, že ve velkých městech a jejich okolí, jako jsou střední Čechy a jižní Morava, kde je vyšší koncentrace psychosociální pomoci, bude ta situace lepší než někde v pohraničí, ale ve skutečnosti to tak není. Dospívající napříč republikou jsou na tom velmi podobně.

Deváťák Alfred: Přežil jsem základní školství, ale znovu bych to už zažívat nechtěl Čtěte více

Přijde mi nepochopitelné, že jsou na tom české děti tak špatně, když jsme bezpečná a ve světovém srovnání i bohatá země.

Jak už jsem říkal, duševní zdraví je takové puzzle a srovnávání se světem je vždy komplikované. S určitým zjednodušením můžeme říct, že směrem na Západ ta situace dětí a dospívajících je lepší, protože mají oproti nám v péči o duševní zdraví desítky let náskok.

Když se podíváme na Východ, tak těch informací mnoho nemáme. Můžeme ale usuzovat a očekávat, že ta situace bude buď stejná, nebo ještě o chlup horší.

Napadá mě, jestli ty alarmující výsledky nejsou způsobené i tím, že v pubertě lidé prostě mívají sklony cítit se pod psa. A není třeba kvůli tomu, jak se teď všude mluví o problémech s duševním zdravím, vlastně skoro módou mít nějaký problém?

Je pravda, že určité myšlenky tímto směrem mohou být odpovídající vzhledem k vývojovému stadiu. Všichni známe deváťáky, všichni jsme si tím věkem prošli. Je to náročné období, kdy se tvoří vlastní identita a otázky typu – kdo jsem já a co na tom světě mám dělat – mohou být zahlcující. Ale pořád nám zůstává dost dětí, které reportují významnou nepohodu. A i kdyby to byla z nějaké části póza nebo vývojová věc, už jen to, že se necítí dobře, nám dává signál, že je potřeba o tom mluvit a řešit to.

Přijde mi zajímavé a zároveň smutné, že podle hlasů z terénu i z průzkumů například v USA jsou na tom dívky s duševním zdravím hůř než chlapci. Proč?

Budu teď mluvit s nějakou mírou zjednodušení, protože každá dívka a každý chlapec jsou jiní. Nicméně všeobecně se dá říct, že to puzzle duševního zdraví mají dívky a ženy jiné než muži. Je rozdíl v subjektivním prožívání stresu, kdy každé z těch pohlaví reaguje jinak, s jinou dynamikou. Navíc hormonální změny u dívek jsou v těch patnácti letech na vrcholu, zatímco chlapci mají hormonální bouři opožděnější. K tomu se přidávají sociální sítě a velký tlak na ideální vzhled, kdy společnost u dívek a žen mnohem víc řeší, jak vypadají, jak se prezentují, jak mluví a podobně. Stálo by to určitě za samostatnou studii.

Pomalu se ale dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – co se zhoršeným duševním zdravím dětí můžeme dělat?

Představme si napřed pyramidu péče. Na úplné špičce jsou ty nejvíce specializované profese, které vyžadují formální vzdělání, například psychiatři, kliničtí psychologové, psychoterapeuti a psychologové. K těm se dostávají děti se stanovenou diagnózou nebo ve stavech, kdy si už neumějí pomoci samy. Co jako společnost můžeme a měli bychom udělat, je ulevit té špičce pyramidy péče, protože trpí velkým finančním i personálním nedostatkem. V současné době máme v ČR jen asi dvě stě dětských psychiatrů a pouze asi stovku klinických psychologů pro děti, takže to jsou tři stovky odborníků, což je strašně málo.

Doporučujeme: Jak přemýšlí náš teenager? Nejpraktičtější knižní návod pro každého – i hodně zoufalého – rodiče! Čtěte více

Ministerstva zdravotnictví a školství se s tím snaží něco udělat, ale bude trvat než těch specialistů budeme mít víc. Proto je potřeba v té pyramidě jít do nižších částí. Posunout se do úrovní jednoduchých intervencí a hlavně prevence. To, co my jako společnost můžeme pro děti – a vlastně i pro dospělé a seniory – udělat, je se zaměřit na prevenci. Tím ulevíme špičce té pyramidy, protože děti zachytíme v dřívějších stadiích, než začnou potřebovat špičkovou péči.

Jak to konkrétně může vypadat?

Za nás jsou funkční a efektivní intervence ve školách. A tím nemyslím, že přijde externí organizace a uspořádá jeden seminář na téma duševního zdraví, i když i to je samozřejmě přínosné. Ještě lepší ale je zařadit témata duševního zdraví do každodenního provozu a výuky. Proto jsme v NÚDZ připravili program Všech pět pohromadě, což je osmnáct lekcí, kdy se učitelé proškolí a získají instrumenty a dovednosti k tomu, aby s žáky uměli mluvit o duševním zdraví i onemocnění. Aby dokázali poskytnout základní pomoc a toho žáka nasměrovat dál.

Učitelé to dnes mají velmi složité. Nenaložíme jim takto ještě víc?

Učitel nemá být tím, kdo bude poskytovat intervenci na úrovni psychoterapie. Ale může být tím, kdo s respektem a otevřenou komunikací může pomoci žákovi tu pomocnou ruku někde nalézt. Zároveň učitelé jsou pro děti strašně důležití, protože oni a rodiče si nejdřív mohou všimnout, že se něco děje. Pracujeme i s metodiky prevence, se školními psychology. Každá škola je jiná, ale máme příklady dobré praxe, kde to jde, dobře to funguje. Může pomoci, když se ve třídě vytvoří prostředí, kde je normální si mezi sebou povídat o tom, jak se kdo cítí a co ho trápí.

Nejsou ale všechna tato opatření, jako školní psychologové, sociální pedagogové a podobně, vlastně poměrně drahou záležitostí?

Intervence na školách, včetně vzdělávání učitelů, jsou naopak nejméně nákladné opatření. Zejména ve srovnání s tím, kolik pak stojí péče na špičce té pyramidy, o níž jsme se už bavili.

U puberťáků máme v komunikaci jedinou šanci. Uchýlit se ke svému nadhledu, říká mediátorka Čtěte více

V rámci našeho programu pro školy provádíme i takzvanou analýzu nákladové efektivity, a vidíme, že oproti psychoterapii, či dokonce hospitalizaci jsou ty náklady opravdu minimální. V podstatě jde hlavně o to, najít si chvilku a s dětmi mluvit.

Co ještě dalšího v životech dětí může pomoci, aby se cítily lépe?

Vidět jejich zdraví celkově, i s tělesným a spirituálním zdravím; pracovat s riziky, jako je kouření nebo alkohol a podobně. Jinak protektivní faktor s největším dopadem je bezpečné prostředí a otevřená komunikace. Když rodič umí přetočit komunikaci z modelu „ty“ na „já“: takže neřekne „ty seš dneska nějakej divnej“, ale spíš „mám o tebe obavy, můžeme si popovídat?“.

Přijde mi, že právě rodiče jsou v Česku skupina, na kterou se moc nemyslí. V zahraničí fungují různé svépomocné nebo i terapeutické rodičovské skupiny, ale u nás jich je málo. Není to škoda?

Rozhodně je. A my jsme vděční za to, když se ten problém nasvítí. Zároveň víme, že intervence v oblasti duševního zdraví musejí být komplexní a zapadat do sebe. Na některé dítě víc platí pomoc ze strany školy, na jiné zase ze strany rodiny. Momentálně jsme našli cestu do škol a připravujeme projekt pro učitele. Stejně tak chystáme program pro rodiče, který by je vybavil konkrétními strategiemi a dovednostmi, jak svému dítěti efektivně pomoci. V tuto chvíli se zaměřujeme převážně na to, jak dítěti pomoct, když zažívá velké strachy až úzkostné stavy, což je něco, s čím se mnoho dětí a dospívajících potýká. Zároveň si moc dobře uvědomujeme, že rodičovství je velmi stresující, proto plánujeme v rámci našeho připravovaného programu rodičům nabídnout dostatečnou podporu. Než náš program půjde do světa, odkázal bych rodiče na materiály, které najdou na našich webových stránkách Duševní zdraví dětí a adolescentů . Také bych jim doporučil rodičovskou linku, která funguje pět dnů v týdnu a kde lze získat základní pomoc a informace o tom, jak s dítětem mluvit, co dělat a podobně. Díky bohu za podobné služby.

Matěj Kučera vystudoval všeobecné lékařství na 3. LF UK v Praze. V současné době je doktorandem pod společným vedením na Univerzitě Karlově v Praze a Vrije Universiteit Amsterdam. Od roku 2018 působí jako vědecký pracovník na oddělení sociální psychiatrie Národního ústavu duševního zdraví a také jako datový specialista v projektu Destigmatizace, jenž je součástí reformy psychiatrické péče v ČR. Ve své výzkumné práci se zaměřuje na témata, jako je prevalence deprese u seniorů, destigmatizace lidí s duševním onemocněním i psychická a emoční pohoda nadaných dětí.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.