Čtyřicet let za Švédskem a dvacet za Turkmenistánem. Fackovat děti se smí už skoro jen v Česku

Ještě v 90. letech minulého století bylo fyzické trestání celosvětově přijímáno a považováno za vhodnou metodu, jak ovlivnit chování dítěte. Situace se začala pomalu proměňovat ve chvíli, kdy se jedna po druhé objevovaly studie upozorňující na spojitost mezi „výchovným“ násilím a dětskou agresí, ale také kriminalitou a násilím mezi partnery v dospělém životě.

Zatímco v roce 2000 byly fyzické tresty na dětech zakázány pouze v jedenácti zemích světa, v roce 2012 už to bylo 31 zemí a v současné době seznam obsahuje 58 zemí. Úplně první zemí s „anti-plácacím“ zákonem bylo Švédsko, kde byly fyzické tresty zakázány už v roce 1979. „Děti mají právo na péči, bezpečí a dobrou výchovu. S dětmi má být zacházeno s respektem k jejich osobnosti a individualitě a nesmí být podrobeny tělesným trestům nebo jinému ponižujícímu zacházení,“ stojí ve švédském zákoníku o dětech a rodičích. 

Vepsat do zákona dvě věty ale nestačí. Před změnou právní úpravy stát financoval informační kampaň v televizi a jiných médiích. Návrh zákona byl diskutován ve školách, oznámení byla tištěna na krabice od mléka a brožury s názvem „Můžete vychovat dítě bez ran a facek?“ byly rozeslány do všech švédských domácností. Na brožurách, přeložených do několika jazyků, byly také uvedeny kontakty na několik poradenských a asistenčních služeb pro rodiče, kteří by potřebovali s ústupem od násilí pomoci. 

Ani ve Švédsku ale nebyli hned všichni ve shodě – během projednávání „anti-fackovacího“ zákona ve švédském parlamentu se objevovaly obdobné názory, jaké slýcháme i v české veřejné debatě – „facka vymezí hranice“, „lepší jedna facka než dlouhé vysvětlování“ a podobně. Jeden z poslanců na ně však reagoval slovy: „Ve svobodné demokracii, jako je ta naše, používáme slova jako argumenty, nikoliv rány. [...] S lidmi mluvíme, nebijeme je. Pokud neumíme dítě přesvědčit slovy, neměli bychom ho nikdy přesvědčovat bitím.“ 

Změna trvá desítky let

Účelem nového švédského zákona nebylo kriminalizovat rodiče, a tak na nové ustanovení nenavazovala žádná sankce. Rodičům tedy nehrozí trestní stíhaní ani odebrání dětí, ale může se jim stát, že za nimi zajde policie nebo některý z orgánů sociálně-právní ochrany a upozorní je, že jejich konání je nezákonné. „Zároveň ale vyjádří pochopení a seznámí rodiče s možnostmi, kde mohou získat podporu, pokud potřebují poradit s výchovou,“ říká psycholog Martin Galbavý. 

V roce 1960 podle průzkumů fyzicky trestala své děti většina švédských rodičů, v roce 1970 už to byla jen méně než polovina (už v roce 1966 totiž byla ze zákona vypuštěna formulace, že tělesné tresty jsou povoleny), v roce 1980 třetina a v roce 2000 už jen pár procent. Po tom, co byly ve Švédsku fyzické tresty zakázány, se také snížila kriminalita a sociálně patologické jevy u mladistvých. Studie z roku 2015, která zkoumala situaci v šesti zemích, prokázala, že samotné uzákonění zákazu trestání dětí v dané zemi zároveň snižuje míru duševních poruch u dětí. 

„Ve Finsku je naprosto nepřípustné trestat dítě fyzicky na veřejnosti, za třicet let jsem to tam nezažil ani jednou a ani jsem neslyšel od kamarádů, že by dostali doma facku,” říká Ondřej Karpíšek, který v severské zemi vyrůstal. „Co vím, tak to ale taky chvíli trvalo, než se zákaz projevil v postojích společnosti. Teď už fyzické tresty opravdu téměř vymizely, a tak jdou Finové o krok dál. Zaměřují se na osvětu ohledně toho, že obviňování, vyhrožování, izolování či shazování důstojnosti dítěte se počítá jako ‚výchovné násilí‘ a je rovněž zakázané.”

Kulháme za Turkmenistánem

Česko má oproti skandinávskému vývoji přes čtyřicet let zpoždění. Ale jsme například také dvacet let za Turkmenistánem. Ten fyzické tresty zakázal v roce 2002, stejně jako většina zemí v Evropě. Česko se k přijetí legislativy, která „výchovné“ trestání postaví mimo zákon, zavázalo už v roce 2007. Zatím se ho ale splnit nechystá. Podle čerstvého vyjádření ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky se ke změně nechystá ani nynější vláda, ačkoliv za to Výbor OSN pro práva dítěte kritizoval Česko naposledy loni v říjnu.

Současná česká legislativa postihuje jen tělesné tresty, které dosáhnou zvláštního stupně závažnosti. Česká republika tím porušuje článek 17 Evropské sociální charty. K odmítnutí tělesných trestů Českou republiku zavazuje několik dalších mezinárodních úmluv. V roce 2015 se nad tím, že v českém právním řádu nejsou výslovně zakázány „výchovné facky“, pozastavil například Evropský výbor pro sociální práva. Stejné porušení shledal v případě Belgie, Francie, Irska a Slovinska. Kromě Belgie a Česka už všechny ostatní státy od té doby svou legislativu upravily. Znepokojení nad neexistencí výslovného zákazu fyzických trestů v české legislativě opakovaně vyjadřuje i Výbor OSN pro práva dítěte. 

„Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem...,“ píše se ve druhém odstavci paragrafu 857 občanského zákoníku. „Chtělo by to tam alespoň přidat něco jako: ‚Jakékoliv působení bolesti dítěti je však jako výchovné opatření nepřípustné‘. Tím by například facka dítěti měla stejnou skutkovou podstatu jako facka dospělému," vysvětluje Zdeňka Šíp Staňková, jedna ze signatářek otevřeného dopisu ministru Jurečkovi. Proti Jurečkovu výroku vznikla také petice, kterou podepsaly téměř tři tisíce lidí. „Jakýkoliv trest je aktem agrese, který má prokazatelné negativní dopady na zdravý psychosociální vývoj dětí, a navíc vyvrací základní morální zásadu, že slabším se nesmí ubližovat,“ stojí v textu, kterou iniciovaly psycholožka Jana Nováčková či ředitelka české pobočky nadace Ashoka Pavlína Hořejšová.

Škoda každé rány, která padne

„Jedinou možností, jak uvést právní úpravu do souladu s mezinárodními závazky, je přijmout výslovný a jednoznačný zákonný zákaz použití tělesných trestů na dětech,“ stojí ve zprávě, kterou zpracovalo Ministerstvo spravedlnosti v roce 2018 právě v reakci na námitky Evropského výboru pro sociální práva. 

Máme rok 2022 a záměr vymýtit tělesné tresty není obsažen v žádných relevantních dokumentech vlády. Problém je přitom žhavý – podle organizace Locika se násilí v českých rodinách během covidové pandemie ještě vystupňovalo. Předmětem veřejné debaty ovšem zůstává to, jestli vadí facka jednou za měsíc, místo aby se řešilo, jak vychovávat bez násilí. Není totiž škoda každé rány, která padne vedle, ale každé rány, která padne. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.