Dagmar Pecková o vzdělávání svých dětí v Německu: Třídní má velkou moc, již po čtvrté třídě děti dělí na studijní a nestudijní

V Německu je stejná základní škola pro všechny děti od 1. do 4. třídy. Pak se to rozvětví na tři druhy dalšího všeobecného vzdělání. Když to vezmu odspodu, podle složitosti, tak buď může jít dítě na takzvanou Haupt Schule, v překladu hlavní školu, nebo na Real Schule, na reálku, nebo na osmileté gymnázium. Haupt Schule trvá čtyři roky, Real Schule šest let, Gymnasium osm. Reálnou školu vychodil můj syn, dcera šla na gymnázium. Ta reálka je dobrá v tom, že dává dětem čas se rozhodnout, čím chtějí být. Poskytuje všeobecné vzdělání, ale v jednodušší formě než gymnázium.

Moc paní učitelky

Na prvním stupni mají děti v Německu jednu paní učitelku první dva roky, další pak druhé dva roky. Nejdřív je to spíš ještě taková máma, která učí děti laskavým, mateřským způsobem. Ve třetí a čtvrté třídě je přebírá jiná třídní a ta během dvou následujících let vyhodnocuje, kam by měly pokračovat. Doporučení učitelky má velkou váhu. Když ho dá, děti nemusejí dělat přijímací zkoušku. Tak to bylo u mé dcery Dorothey, například, kterou doporučila na gymnázium. O synovi mi řekla „paní Pecková, Theodor není gymnaziální typ“. V té chvíli se to ve mně pralo, vždyť je to tak chytrý kluk, říkala jsem si. Vedla jsem s ní o tom debatu a ona mi pak řekla „zkusit to můžeme, ale pro jistotu si dejte přihlášku i na nějakou slušnou reálku“. Theodor byl nakonec přijat na reálku. Gymnázium je vyloženě pro studijní typy.

Křesťanská mateřská školka

Bádensko-Württembersko, kde žijeme, je dost katolické, a naše děti chodily do katolické školky. Na základní škole je předmět náboženství a má tam velký prostor, dvě až tři hodiny týdně, tak nějak. Ale není to úzce zaměřené na nějakou katolickou věrouku, probírají se tam i jiná náboženství. Tenhle předmět pokračuje pak i na té reálné škole a gymnáziu, od 7.třídy se nazývá etika a probírají tam i dějiny filozofie. Proto podle mě v Německu lidé reagují jinak, uvážlivěji, i na horká témata, jako je třeba migrace. Mají větší znalosti o náboženstvích ze školy, například o islámu, a je jim vštěpována kultura tolerance. Což jim asi umožňuje si zachovat víc chladnou hlavu.

Však on si cestu najde

Dcera a syn vychodili každý jinou školu, ale obě jsou v jedné budově a v obou se učí metodou montessori. Obě děti dostávaly na začátku roku učební materiály na celý rok. Jak budou postupovat, jak plnit úkoly, v jakém pořadí, to bylo na nich. Do určitého data to ale musejí mít hotové. Naučili se tak samostatné práci.

Po ukončení reálky odešel Theodor na gymnaziální nástavbu, ale před maturitou odtamtud zběhl, na gymnáziu je totiž velmi těžká maturita z matematiky. Můj muž mi říkal „netrap se tím, on si svou cestu k maturitě najde, ví, že ji pro život potřebuje.“

Dcera je jiná, ta má vše ujasněné. To já jsem v jejím věku teda neměla. Ani trochu. Myslím, že na mladých lidech jako ona si politici vylámou zuby, nenechá si nic vnutit ani diktovat. Dorka je výtvarně nadaná. Já jako praktický rodič jí říkám „udělej si práva nebo medicínu, malovat si můžeš o víkendech, nemocní tu budou pořád, a rozvádět se lidi taky budou, takže o práci budeš mít postaráno“. A ona na mě kouká a rozhodně by si nedala rozmluvit to, co chce. Asi to říkám i proto, že vím, jak je těžké se prosadit v umělecké oblasti, a pak se tam nějaký ten pátek udržet.

Dostaneš další šanci

V Německu je to tak, že nic není rozhodnuto napořád. I když třeba jdete do „hlavní“, té nejsnadnější školy, ale pak se rozhodnete, že to chcete změnit a jít na gymnázium, je to možné. Systém je propustný. A možností, jak dojít k maturitě, je víc. Dcera ji bude skládat letos a ještě jí nebude osmnáct, syn si ji dělá teď ve třiadvaceti. Je na obchodním učebním oboru, kde je odborná maturita, ta se od té akademické liší. Kluci podle mě vyzrávají později. Dcera možná zamíří někam k designu, bytové architektuře.

Manžel je pozounista. Jeho život „sežrala“ muzika. Když mu bylo deset, objevil u dědečka na půdě křídlovku a to rozhodlo. Začal se věnovat muzice, hrál po zábavách, pak se vrhnul na pozoun. Ale design interiérů, k tomu ho to celý život táhlo, možná to má Dorka po něm. Je taková všestranná.

Jak to máme s češtinou

Tedys, tedy syn, mluví česky dobře, Dorka ne. Můj muž Klaus, Dorčin otec, je Němec. Theodorovi bylo pět, když jsme se přestěhovali do Německa. Má jiného tatínka, Čecha. Když syn začal v pěti chodit do školky, tak na nás začal doma na všechny mluvit německy. Vlastně on na nás začal mluvit německy hned od začátku, když jsem se s Klausem seznámila, to mu byly dva roky. Vyrůstal dvojjazyčně.

U Dorky to bylo jinak. Taky se ještě narodila v Česku, ale pak jsme se hned přestěhovali do Německa. Mluvila jsem na ni česky, ale když začínala s prvními slůvky, to jí bylo třeba šestnáct měsíců, tak jsem odjela na čtyřměsíční angažmá v USA. Když jsem se vrátila, Dorka nemluvila, ani česky, ani německy.  Trochu jsme se lekli a já jsem na ni začala pro jistotu mluvit německy, no a ona se chytla. Mluví německy, anglicky a francouzsky, tak se neztratí.  A když bude chtít, češtinu se naučí levou zadní, je velmi jazykově nadaná.

K Česku má ona i bratr velký vztah, Praha se jim strašně líbí. Hlavně aby byly šťastné, ty moje děti. Což záleží hodně na nich samých, to jsem v životě pochopila. Přála bych všem mladým lidem, aby si do života nesli tohle zásadní poznání.

Dagmar Pecková se narodila v Chrudimi. Absolvovala Pražskou konzervatoř a operní studium v Drážďanech. Vystřídala angažmá v drážďanské Semperově opeře a Státní opeře v Berlíně, představila se též v řadě dalších významných světových scén (Stuttgart, Ženeva, Mnichov, San Francisco, Paříž, Barcelona aj.) včetně londýnské Královské opery Covent Garden. V rámci své koncertní činnosti vystupuje na pódiích ve Vídni, Madridu, Londýně, Tokiu, Curychu, Montrealu, Moskvě a řadě dalších měst. Zpívala též v newyorské Carnegie Hall. Vystupuje i na mezinárodních festivalech v Bregenzu, Salcburku, Praze či San Sebastianu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.