Dagmar Pecková: V hlavě se mi zatmí a jdu za další metou. Jak to měla ve škole a v rodině?

Pocházím z malé vesnice Medlešice u Chrudimi. Je tam park se zámkem, kde se mimochodem narodila matka Emy Destinové, a byla tam a stále je mateřská školka, kam jsem chodila. Do základní školy jsem pak šla ve vedlejší vesnici, v Mikulovicích. První dva roky nás učil pan řídící Holubář. Ten pak někdy ve druhé třídě zmizel, v létě před tím přišli Rusové a to byl důsledek.

Na prvním stupni byla pro mě škola bez problémů, měla jsem skoro samé jedničky, moje o šest let starší sestra byla tedy ještě lepší, ale zkrátka žádný problém se školou nebyl, držela jsem to bez námahy. S nástupem na druhý stupeň ale problémy začaly, ne s prospěchem, ten jsem kupodivu měla pořád dobrý. Učení mi šlo, mám dobrou paměť. Doteď. Když se učím novou roli, stačí, když to poslouchám a naučím se to bez šprtání.

Problémy jsem měla s chováním. Rvačky s klukama – víc jsem se paktovala s klukama - poznámky, dvojka z chování. Nebyla jsem zrovna nástěnkářský typ, spíš zlobivá koza. Máma to se mnou měla těžké. Na koberci ve škole byla furt. Měla celkově těžký život, vychovávala nás dvě holky sama, aby to utáhla, přes den pracovala jako sekretářka, po práci si natáhla rukavice a měla druhou šichtu jako uklízečka těch kanceláří, ve kterých pracovala. O víkendu ještě k tomu prodávala v cukrárně.

Táta, když od nás odcházel, tak jí vpálil, že to sama nezvládne, což s ní pořád šlo, měla pocit, že mu musí něco dokazovat, na to já bych se samozřejmě úplně vyflákla, ale ona měla jinou povahu. Umřela ve dvaašedesáti. To mi bylo pětatřicet a byla jsem těhotná se svým prvním dítětem, synem Theodorem.

To už jsem za sebou měla úspěchy jako pěvkyně, takže máma ještě zažila uspokojení z toho, že to se mnou dobře dopadlo. Myslím, že mě bezbřeze milovala, se vším všudy. Přesně si pamatuju, jaké to bylo, když jsem získala angažmá v Karlíně, byla jsem tam za hvězdu, hrála jsem My Fair Lady, a po pár měsících si vzpomenu, že chci do Národního. Tam to nevyšlo a doma dramata: „Vždyť tě v Karlíně milujou a na rukou nosí, tak co máš zapotřebí se cpát někam, kde tě nechtějí?“ Bála se vždy nejistoty a dávala přednost jistotě, i pro mě. Ale já se nedám moc zastavit. Když něco chci, tak se mi najednou v hlavě zatmí a jdu za tím, v té chvíli nic nezvažuju. Takže ani ne za rok od nástupu jsem si usmyslela, že chci do Drážďan, toho se máma taky lekala, ale když jsem tam pak byla, jezdila tam se mnou, o Drážďanech si četla, moje úspěchy se mnou radostně prožívala. A já jsem brzy zamířila dál, tentokrát do Berlína, kde zase nebylo nic jistého. A když jsem se tam etablovala, padla železná opona a já šla na Západ, kde jistého nebylo a není už vůbec nic… Dneska už je taková doba, nevíte, co bude dál.

Máma měla nádherný hlas, ale byla hudební samouk. Můj děda měl absolutní sluch a sám se naučil na tahací harmoniku, i když neuměl noty. Čert ví, jak to bylo s tou Emou Destinovou. Je dost zvláštní, že by se v jedné vesnici narodily dvě tak výrazné pěvkyně. Možná se neví všechno a jsme ve skutečnosti příbuzné…

Velký vliv na mě v dětství měla moje starší sestra, hrozně moc četla, zajímala se o antiku, a tím mě inspirovala, dodnes mě i díky tomu velmi zajímá historie a přelilo se to i do uměleckého světa, ve kterém žiju.

Zpívat jsem začala v deseti letech. Hlas jsem měla tak výrazný, že si máma usmyslela, že musím jít na konzervatoř. Na první pokus mě nevzali, neměla jsem zvládnutou teorii. Tak jsem šla na chrudimské gymnázium, ale místo bylo jen v přírodovědecké třídě. Tam už moje přirozená schopnost se učit za pochodu nestačila a ukázalo se, že nejsem přírodovědný typ. Ten rok, co jsem tam byla, než jsem přešla na konzervatoř, byl drsný. Nejhorší byla matematika. To nešlo. Matematikář pan Dušek byl ze mě úplně hotový. V zadní lavici jsem zlobila, tak mě přesadil do první a tam jsem na něj zase vystrkovala nohy v minisukni. Zlobení a provokace mě neopouštěly, ani když prospěch padal dolů. Z matiky jsem měla čtyřky pětky, strašně mě to nebavilo.

Když jsem se po roce odcházela na konzervatoř, pan profesor Dušek mi přišel osobně pogratulovat. Ještě si pamatuju, že ředitelem byl pan profesor Beránek. Ten se pak stal starostou města a v roce 2005 mi udělil čestné občanství města Chrudimi. To bylo dojemné.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.