Dala děti na „romskou” školu: Pověst neřeším, jde mi o přístup

Rodina Mirky Machové žije v rodinném domku pár kilometrů za Kutnou Horou. Přistěhovali se sem loni o prázdninách a hned řešili, kam budou chodit jejich dvě dcery do školy. Pár zkušeností už předtím posbírali, a tak měla paní Machová poměrně jasno v tom, jaké jsou její priority a co by ráda svým dcerám nabídla. „Na první školu jsme chodili do klasické základní školy, kde to byl dril. Ve třídě, kam chodila starší dcera se ještě dalo s paní učitelkou domluvit, jenže pak nastoupila mladší dcera do první třídy a s její učitelkou došlo k velkému střetu. Chodily mi emaily s úkoly i v neděli s tím, že mají být do pondělí hotové,“ vypráví paní Machová, která nyní pracuje jako koordinátorka mobilních odběrových týmů testujících covid.

Protože její mladší dcera chodila do projektové školky a moc se jí tam líbilo, rozhodla se její maminka Mirka Machová v původním bydlišti hledat školu, která by vyučovala podle principů programu Začít spolu. „Takovou jsme našli a holky tam byly moc spokojené.“

Po smrti babičky se pak rodina přestěhovala na Kutnohorsko a paní Machová už věděla, jakou školu by si přála. Tedy ideálně s programem Začít spolu. Bylo pro ni zároveň důležité, aby se dcery mohly do školy dostat samy, když bude v práci, a aby škola nebyla příliš veliká.

„Jenže starší dcera chtěla raději vesnickou školu a jiný styl, takže jsem ji nepřemlouvala a nechala ji, aby si to zkusila. A tak šla na Kamennou stezku nejprve jen ta mladší, do třetí třídy,” vysvětluje Mirka Machová, pro kterou bylo rozhodující setkání s tamní ředitelkou. „Vyzařuje z ní neuvěřitelně pozitivní energie. Neřeším, co se o škole říká, důležitý je pro mě individuální přístup. Ví, že pracuji na hygieně, pamatuje si odkud jsme, ví, s kým se dcera kamarádí. Dokáže obsáhnout neuvěřitelné množství dětí a učitelů, a ještě tomu všemu dát nějakou formu,“ říká.

 Naučili mě spoustu věcí, barvu pleti jsme neřešili

Obavy z menšiny nemá žádné, sama navštěvovala v dětství vyloučenou školu. „Chodila jsem na spádovou školu do Sokolova, vedle nechvalně vyhlášené Divadelní ulice. Ve třídě jsme měli Romy a Vietnamce, ale mně to nevadilo a nějaké rozdíly jsme neřešili, nebylo to pro nás důležité. Nikdy mi nevadilo, že jsou třeba temperamentnější. Naučila jsem se od nich radovat z maličkostí, což oni umí. Dokážou jeden druhého v rámci rodiny podržet tak, že bychom se to od nich mohli učit,“ vzpomíná. S posměchem se setkala až na střední škole. „Přišlo mi zvláštní, že se mi posmívali ti, kteří sami nebyli z nějak úžasných poměrů. Ale nebrala jsem to jako handicap. Moje škola byla stejně specifická jako Kamenná stezka. Měla sportovní třídy a dokázali už tehdy s dětmi pracovat. Já jsem se ještě dlouho po základní škole scházela s paní učitelkou na němčinu a dodnes si pamatuji všechny učitele,“ vypráví paní Mirka, která je za svoji zkušenost viditelně vděčná a říká, že se díky tomu naučila vycházet s každým.

Na Kamennou stezku nakonec přešla i její starší dcera Martina. „Líbilo se mi, jaké měla sestra on-line hodiny. Zkusila jsem si nejprve týden a pak jsem se rozhodla přejít. A stálo to za to,” říká starší dcera Martina a popisuje, jakou úlevu jí přineslo, že už není v kolektivu posuzovaná podle majetku. „Ve své první škole jsem běžně zažívala, že mě někdo posuzoval podle toho, jaké mám věci. Tady je to jiné. Máme třeba ve třídě jednu holčičku, která je, myslím, z velmi bohaté rodiny. A pak je tam jeden kluk, který je mnohem níž. Ale ta z bohaté rodiny toho kluka neodhání a neříká mu: Běž od nás, protože nemáš notebook Apple. Přistupujeme k sobě tak, že nezáleží na tom, kolik peněz máš nebo jak vypadáš, ale jak se chováš. A ve své první škole jsem běžně zažívala, že mě někdo posuzoval podle toho, jaké mám věci,” říká sedmačka.

 Její maminka se pak zamýšlí nad tím, jak škole v Kutné Hoře pomoci zlepšit pověst tak, aby se jí většinová společnost nevyhýbala. „Ta škola nemůže za to, jaké obvody k ní spadají. A je to také o rodičích. Neřekla bych, že je správné, když si bohatí nacházejí školy pro bohaté. Myslím si, že bychom se jako rodiče měli domluvit a říct si: Tohle je naše škola, pojďme to dát dohromady tak, abychom neměli jen takovou pověst. Teď je blbá doba, ale třeba pak uspořádat ples, jednou náš a jednou romský.”

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.