Dcera začala školu přímo nesnášet, vypráví maminka z Brna… Co dělat, když to mezi učitelem a žákem skřípe?

„Naše Nela si ve dvou a půl letech uměla sama zavázat tkaničky, v necelých šesti letech počítala hluboko do mínusu. Nečekala jsem, že by měla mít ve škole jakékoliv potíže,“ říká Michaela, máma čtrnáctileté Nely a čtyřleté Elly z jižní Moravy. Bohužel, Nela už po pár měsících začala chodit ze školy s rostoucím odporem ke čtení. Když měla číst, plakala, schovávala se, nespolupracovala.

„Učitelka jí několikrát vynadala před celou třídou, že doma dostatečně netrénuje. Byla to speciální pedagožka, a přitom ji vůbec nenapadlo, že když Nela přeskakuje některá písmenka a jiná zaměňuje, že by mohla být dyslektik. Když jsme to pak začali řešit v poradně, tak jsme se dozvěděli, že Nela si dyslexii kompenzuje inteligencí. Že si domýšlí písmenka a v textu hledá souvislosti. Natrefili jsme na dobrou psycholožku, tak nám poradila, co máme dělat,“ vzpomíná Michaela. S pravidelným tréninkem se sice zlepšovalo Nelino čtení, ale její vztah ke škole se dál zhoršoval.

Zkuste táhnout za jeden provaz, i když je to někdy těžké

„Je důležité, pokud má dítě problémy, nezadržovat žádné posudky z poradny. Pro co nejlepší řešení na míru potřebují profesionálové ve škole úplné informace od odborníků z poradny, od lékařů a dalších specializovaných zařízení,“ říká Miroslav Hřebecký ze společnosti EDUin. „Tím to ale nekončí, rodiče by se měli snažit být v pravidelném kontaktu s vyučujícími, třídním a školním poradenským pracovištěm.“

Rodiče často bývají z přístupu školy roztrpčení a mají sklon vinit ze všech potíží učitele. Pedagog by samozřejmě měl být profesionál, který má vždy na prvním místě rozvoj každého jednoho dítěte. Na druhou stranu ale mívá ve třídě třicet různých osobností. „Někdy může jít zkrátka o nemožnost s ohledem na ostatní podmínky zajistit dítěti vše, co by pro zdárný průběh potřebovalo. Učitel je také jenom člověk a při obecné podfinancovanosti školství je nucen dlouhodobě improvizovat v podmínkách, které mají k ideálu daleko. Ptejme se, co vše už pro naše dítě zkusil udělat, a zajímejme se, jak mu můžeme pomoci,“ radí Miroslav Hřebecký rodičům.

Michaela kvůli Nele chodila do školy na konzultace pravidelně. Dozvěděla se i to, že paní učitelka má zdravotní potíže a navíc se sama musí starat o stárnoucí rodiče. „Chápu, že to měla těžké, a chvílemi mi jí bylo líto, vypadala unaveně, strhaně. Myslím, že tuto situaci mělo řešit i vedení, pomoct jí, nedávat ji k těm nejmenším. Ti se přece mají zamilovat do učení, a k tomu ale potřebují odpočatou učitelku, která má dost energie,“ zamýšlí se Michaela.

Na druhém stupni často přituhne

Nelina situace se trochu zlepšila na druhém stupni, kdy se začali střídat vyučující na jednotlivé předměty. „Některý učitel byl víc v pohodě, některý míň, ale když si s někým nesednete, zvládnete to líp, když se s ním potkáte dvakrát týdně, než když ho musíte vidět každý den,“ říká Michaela. Nela sice nechodila do školy s radostí, ale přece jen se podařilo podnítit v ní zájem o společenské vědy nebo tělocvik.

Pro Michaelu překvapivě také učitelé na druhém stupni víc akceptovali dceřinu dyslexii. „Najednou nemusela opisovat zadání z tabule, ale dostávala ho už přímo do ruky, takže se zmenšila pravděpodobnost, že to opíše s chybou a nutně tak směřuje k další špatné známce. Viděla jsem, jak moc záleží na dobré vůli každého učitele, jak si najde cestu k dítěti,“ dodává Michaela.

Často se přitom právě na druhém stupni se střídáním pedagogů problémy dětí s poruchami učení stupňují. V tuto chvíli je třeba, aby vedení školy tyto děti nenechávalo propadávat systémem, ale skutečně se o ně zajímalo. „Vedení školy by mělo pravidelně monitorovat situaci žáků s podpůrnými opatřeními," doporučuje Miroslav Hřebecký. "Vedle výchovného poradce či školního psychologa jsou na to vhodné i pravidelné porady s třídními. Kvalitní škola by měla mít zavedený dobrý systém včasného varování, kdy podnět vyjde od příslušných pedagogů dříve, než se kauza rozhoří ve stepní požár, “ říká odborník.

Brzděte své emoce, chyba může být na obou stranách

Podle České školní inspekce se 40 % stížností, které dostávají, týká komunikace rodičů se školou. Z obliga nejsou ale ani rodiče: často se spolehnou jen na to, co jim vypráví dítě. To ale může zatajovat některé informace nebo prostě jen nedokáže situaci správně vyhodnotit. Navíc rodiče mívají sklony běžet s každým problémem rovnou za ředitelem školy. „Rodič by měl vždy nejdřív jednat s konkrétním vyučujícím, pak s třídním učitelem, výchovným poradcem nebo vedoucím předmětové sekce. Pouze pokud se problém nevyřeší, je namístě svolat schůzku s ředitelem a shromáždit si důkazy, s nimiž ředitele seznámíte,“ vysvětluje Hřebecký. Pokud by ani to nepomohlo, je možné oslovit školskou radu, zřizovatele nebo inspekci.

Škola by měla dbát na to, aby zajistila fungování kvalitního poradenského pracoviště, kde bude pro krizové situace k dispozici psycholog nebo speciální pedagog. A všichni by měli mít na paměti zlaté pravidlo: škola je tu pro děti, nikoliv děti pro školu. „Ředitel školy by si měl uvědomit, že je ředitelem všech, tedy nejenom svých pedagogů, ale i svých svěřených žáků a jejich zákonných zástupců. Měl by proto vystupovat jako nestranný soudce, vždy si zjistit maximum objektivních informací a rozhodovat především v zájmu dítěte. Jakkoliv by mu největší potlesk sklidilo zastávání se svých učitelů,“ uzavírá Miroslav Hřebecký.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.