Dětem je někdy třeba krásu ukázat, říká učitel chemie a přírodopisu. Získal stříbro v prestižním učitelském klání

Máte za sebou pět let učitelské praxe. To není na pětatřicátníka mnoho. Vypadá to na nějakou klikatější profesní dráhu.

To je pravda. Já jsem se po gymnáziu náhle rozhodl jít do armády, přesněji do její proslavené chemické jednotky. To je tým špičkových odborníků, který řeší různé problémy v terénu, chemické úniky a podobně. Měl jsem takové divočejší období a táhlo mě to k dobrodružným věcem. A zároveň odmalička k badatelství. 

Vy jste tedy původně nechtěl být učitelem?  

To se nedá říct, o učitelství jsem na střední škole taky uvažoval. Dělal jsem roky vedoucího na letních táborech organizovaných Českým červeným křížem a práce s dětmi mi šla a bavila mě. Ale pak jsem podlehl nějakému hnutí mysli, v mládí to tak bývá, a zvolil armádu, přesněji vojenskou vysokou školu. Kdyby mě bývali vzali, kdoví, kde bych byl dneska. Všechny testy jsem udělal, ale zradil mě zrak, konkrétně počet dioptrií. Měl jsem čtyři, to už bylo nad přípustným limitem. Musel bych prodělat operaci, což bych si finančně nemohl dovolit. To mě zklamalo, a tak jsem na studium zanevřel a šel pracovat.

Kam?

Do nově vzniklé firmy, která vytvářela okrasné zahrady. Dostali jsme projekt a s týmem jsme zahradu realizovali. Zkušenost to byla výborná, v soukromém sektoru jde vždy o co největší efektivitu a na tohle jsem si zvykl. Když jsem pak přišel do školy, spousta věcí mi připadala šíleně neefektivní a byrokratická.

Jak dlouho jste zahrady budoval?

Asi čtyři roky. Pak jsem si ale řekl, že už je čas něco vystudovat, tak jsem nastoupil na Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Ale firma potřebovala posily, tak jsem po chvíli zase zběhl do terénu. Když jsem se pak po roce vrátil, učitelé si mě pamatovali a říkali si, aha, to je ten, co odsud utekl, to nebude žádná sláva. Ale přesvědčil jsem je, že to myslím vážně. Jak jsem byl starší, měl jsem ke studiu přece jen už jiný vztah. Neměl jsem navíc studentské finanční úlevy, takže to už si člověk pak lenošení rozmyslí. Školu jsem nakonec dokončil s červeným diplomem. Ale mezitím jsem si ještě jednou odskočil do soukromého sektoru. Po ukončení bakaláře jsem šel na rok pracovat do analytické laboratoře, v mlékárně u nás v Klatovech. Chodil jsem tam dřív v létě na brigády, jako dělník, a lákalo mě si vyzkoušet analýzy mléka nebo sýrů. Byla to moc zajímavá práce. Ale pak jsem se vrátil do navazujícího magisterského studia.

Proč jste nastoupil do školy Horažďovicích? Bydlíte v Klatovech, je to kus cesty.

Asi čtyři roky jsem z Klatov dojížděl, je to hodina cesty vlakem. Loni jsem se přistěhoval přímo do Horažďovic. A proč sem? Bylo tu volné místo chemikáře. Chtěl jsem učit svou aprobaci, chemii a přírodopis, ne něco jiného. V rodných Klatovech se mi najít místo nepodařilo. Asi se sešly silné ročníky, ve všech školách, kde jsem se poptával, byla místa obsazená mladými učitelkami. Jediná cesta byla počkat, až některá půjde na mateřskou, a to se pak i stalo, ale já už zůstal tady v Horažďovicích. Je pravda, že kulturní vyžití je tady dost bídné, ale já jsem poměrně nenáročný.

Je velký nedostatek učitelů, a chemikářů zvlášť. V Praze byste našel místo hned. Tam jste nechtěl?

Ne, takové ambice jsem neměl. Praha je na mě už moc velké a rušné město, přesuny metrem a tak, to by mě nelákalo. My jsme měli baráček u louky a chci mít blízko k přírodě. To už tak asi učitelé přírodopisu mají. Tady je blízko Šumava, kde se cítím dobře.

Říkáte o sobě, že vaší misí je předávat dětem nadšení pro přírodovědu. Ale v debatách o moderní pedagogice spíš slyším, že učitel se má upozadit, někdo už mu ani neříká učitel, ale průvodce. Důraz se klade na to, aby si děti na vše přišly samy a učitel je neovlivňoval. Jaká je role učitele podle vás?

Já vždycky říkám „zlatá střední cesta“. Někdy je má hodina skoro celá v režii žáků, jindy ale do výuky vstupuji bez velkých zábran. Učitel má tu moc děti pro něco nadchnout, a aby to mohl udělat, musí se nějak projevit, musí si vzít prostor. Děti se ne vždy umí správně dívat a učitel jim tu krásu, třeba nějakého detailu, může odhalit. A ony pak řeknou – wow, to mi uniklo.

V nějakém rozhovoru jsem četla, že dokonce obhajujete memorování, které se už úplně dostalo na černou listinu moderní školy. I tady hledáte zlatou střední cestu?

Já si myslím – a je to tedy můj názor – že aby se dalo ve škole dělat badatelství, vědomostní základ tam musí být. Když žák nic neví, tak cestu myslím neobjeví. Ono se to nezdá, ale školní badatelství je dost náročná věc a některé děti se v tom ztrácejí. Nadšenci tím projdou jako nůž máslem, ale nepřipravený žák může badatelskou hodinu strávit zcela neproduktivně, jednoduše se nechytá. Říká se, že žáci si přece vše mohou dohledat na internetu, nač ztrácet čas biflováním. Ale často je třeba se rozhodovat rychleji, nejde se přece na vše dívat do mobilu. Ten, kdo má nějaké znalosti v hlavě, je jednoznačně ve výhodě.

Co se u vás děti učí nazpaměť?

Třeba lidské tělo. Tam jdeme i docela do hloubky, chci po nich, aby uměly vyjmenovat základní kosti a svaly. Říkám jim, že je to přece jen jejich tělo a jednou budou vychovávat děti a bude se jim to hodit. Bereme to v souvislostech a s ohledem na funkce, ale zapamatování vyžaduju. V přírodopise se ale opírám hodně o praktično, u školy máme krásný pozemek. V chemii to spojuji zase s aktuálními tématy, jako je oxid uhličitý nebo klimatická změna. Ale po dětech chci názvoslovné koncovky -ný, -natý, -itý, všech osm. A říkám jim „musíš to umět, jako když bičem mrská“. Samozřejmě v lehké nadsázce.

Proslavila vás výuková videa, která jste začal vytvářet loni na jaře, když školy zavřely. Pověsil jste je na YouTube a rychle si je našli i jiní žáci než jen ti vaši. Skočil jste do toho rovnýma nohama, nebo jste už před tím nějaké video natočil?

Ne, začínal jsem s tím. Na těch prvních je dost znát, že jsem se to teprve učil. Ale techniku jsem měl vždy rád a jsem hráč počítačových her, které se hrají online. Ne tedy úplně náruživý, ale videokonference jsem už dříve díky tomu zažil. Navíc jsme k tomu byli vedeni na univerzitě. Tam na moderní technologie hodně dbali a za to jim musím poděkovat.

Připravuji se na maturitu z biologie a chemie. Na začátku školního roku jsem na YouTube náhodou našla kanál pana Curka, který mi velmi pomáhá k zopakování a pochopení učiva. Díky jeho videím se dozvídám spoustu nových, zajímavých informací, i když jsou videa určena studentům 2. stupně ZŠ. Přesto, že se neznáme osobně, si pana Curka moc vážím a svou vděčnost bych ráda projevila formou nominace na cenu GTP CZ 2021.Citát z nominace na cenu pro inspirativní učitele Global Teacher Prize Czech Republic

A teď mi tedy něco řekněte o vašem pomocníku detektivu Čmuchalovi, jak se dostal do chemie a přírodopisu?

Odmalička jsem fandou detektivek, znám všechny příběhy Sherlocka Holmese. Detektiva Čmuchala jsem vymyslel během studií do soutěže inovací ve výuce. A doteď ho používám. Čmuchal má vyřešit nějaký případ, a když si není jistý, tak se na nás, na třídu, obrací, abychom mu pomohli naší expertizou.

Můžete mi na příkladu ukázat, jak moc ty případy souvisejí s vašimi předměty?

Je to klasický detektivní příběh, v jehož rámci se ale dají nějak využít znalosti přírodopisu nebo chemie. Čmuchal například vyšetřuje svědky krádeže a musí některého usvědčit ze lži. Žáci čtou jejich výpovědi. Jeden z podezřelých tvrdí, že procházel místností, kde viděl kvetoucí kapradinu. Děti musejí dojít k tomu, že kapradiny nekvetou, tudíž dotyčný si své alibi vymyslel. Tohle schéma nám umožňuje diskutovat o různých hypotézách, což žáky dost baví – někdy jdou v zápalu hry až do extrémů. Učí je to myslet a své myšlenky formulovat.

Vaše angažovanost  může vzbudit neklid u kolegů. Nestalo se vám to? Některé učitele to může až rozčilovat.

Trochu ano. Škola měla nějaký režim a řád a já jsem přišel ze soukromé sféry a s jinými zvyky a tempem. Rozvířil jsem vodu, začal dělat různé projekty, soutěže, aktivity, a někteří kolegové to nenesli úplně dobře. Paní ředitelka začala logicky zvyšovat laťku a požadavky a někdo mi pak řekl „vidíš, to je kvůli tomu, jaký jsi.“ Ale myslím, že už si to sedlo. Navíc, já to i chápu, paní učitelky před důchodem se už nechtějí vrhat po hlavě do mega akcí. I když jsou to jinak skvělé učitelky.

Co byste vzkázal lidem, kteří si myslí, že si učitelé víc peněz nezaslouží?

Diskuze pod články o zvyšování platů učitelům, ty si spíš zakazuju číst. Mám tam kliknout, nemám tam kliknout, říkám si. Občas tedy, přiznám se, kliknu a dozvím se, že před lety učitel zvládl třicet žáků a měl respekt, zatímco dnes… Ale dnešní třída je úplně jiná výzva. Obsloužit ji tak, abych zajistil standard, který se očekává dnes, to tedy nevím, zda bych při třiceti žácích dokázal. Doba se zrychlila, rodiče se dětem nemůžou věnovat, jak by chtěli nebo bylo potřeba, děti sedí u mobilů a počítačů, jsou zavalené dojmy z virtuálního světa a mají pak problém udržet pozornost. U nás ve škole jsou naštěstí třídy méně početné, tak po dvaceti žácích.

Petr Curko vystudoval učitelství na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V roce 2019 se stal „chemikářem roku“ v soutěži dětské popularity Zlatý Ámos. Loni díky svým výukovým videím zazářil v soutěži učitelských osobností jako největší Hvězda výuky na dálku a letos v červnu získal stříbro v odborně zaměřeném ocenění pro inspirativní pedagogy Global Teacher Prize Czech Republic. Porota mimo jiné ocenila jeho práci s nadanými žáky. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.