Děti přepečováváme, to jim brání v rozvoji, upozorňuje psycholožka

Vaše nová kniha se jmenuje Odolné dítě. Jak takové dítě vypadá?

Odolné dítě se nejlépe pozná v zátěžových situacích, protože je unese. Nehroutí se, nehysterčí, nezamrzá; prostě jde a situaci řeší, protože pro něj představuje výzvu, nikoli tragédii. To, že je na něj někdo z kamarádů ošklivý, opustí ho holka, učitelé nejsou fér a dávají moc úkolů, to všechno některé děti berou přímo fatálně a jiné to nějak ustojí. Nejde o to být nějaký superodolný jedinec s hroší kůží, ale prostě zvládat běžné nároky dne a života. Odolné dítě navíc zná samo sebe a dokáže v některou chvíli říct – to mi za to nestojí, do toho už nejdu. A to je důležité: třeba když děti rostou a chtějí zaujmout dobrou pozici v partě, je velké umění nenechat se vyhecovat do něčeho, co může špatně skončit. Ustát si, že se nehrnu do všeho, co dělají ostatní, chce velkou odolnost.

Odolnost nám tedy prospívá nejen v dětství...

Samozřejmě, odolnost je deviza do celého života. Když nás životní výzvy motivují místo toho, aby nás paralyzovaly, žijeme víc naplno. Když se raději vzdáváme předem, připravíme se o radost z úspěchu, z překonání sebe sama.

Poměrně velkou část knihy věnujete důležitosti fyzické odolnosti u dětí a jejímu budování. Proč?

Na fyzické odolnosti se dobře dají ukázat principy, které platí i pro pěstování psychické odolnosti. Navíc u dětí, zejména u těch nejmenších, je fyzický prožitek s psychikou velmi těsně propojen. Vezměte si takového kojence nebo i batole – když mají hlad, je jim zima, jsou unavení, je to pro ně tak silný pocit, že prostě nezvládnou být nad věcí. To až mnohem dospělejší lidé se zvládnou například radovat z dobré zprávy, i když je něco bolí.

Navíc trénink fyzické odolnosti můžeme mnohem snadněji plánovat a máme ho víc ve svých rukách. Nenaplánujete třeba to, aby se vaše dítě pohádalo s kamarádem nebo si rozbilo oblíbenou hračku, ale můžete si promyslet dopředu výlet tak, aby byl trochu delší než minule, nebo můžete dítě postupně otužovat, aby zvládlo nižší teploty méně oblečené. Mimochodem s tím oblékáním je to velmi zajímavé – ten velký strach ze zimy a následného nachlazení je dost kulturně specifický. Středoevropané se bojí, Američané míň a třeba Japonci nechají děti i v teplotách kolem deseti stupňů venku v kraťasech a tričku a nijak je netrápí, že mají prokřehlé ruce. 

Často zdůrazňujete důležitost pobytu a hry venku. Jak to ale zařídit, když bydlíte ve velkém městě a před okny máte leda tak rušnou ulici?

Tak rušnou silnici musíte přejít. Jinak ale i města mají parky, hřiště, městské lesy a různé další zelené plochy. Když chcete, jde to. Dokud jsme na rodičovské, chodíme ven s dětmi. Pak může pomoci lesní školka, skaut, víkendy mimo město. Když jste třeba na chalupě, ať už vlastní, nebo pronajaté, děti se vzdalují postupně, dlouho zůstávají na doslech. 

Nebojíte se je nechat samotné v Praze?

Nebojím. Dřív jsem se bála, například aut. Ale děti můžete naučit bezpečnému přecházení i pohybu podél silnic. Navíc statistiky říkají, že u nás sice počet aut narůstá, ale počet nehod, vážných zranění a úmrtí klesá. Omezuje se rychlost, zřizují se například různé retardéry, takže je doprava paradoxně bezpečnější než za našeho vlastního dětství, ačkoliv to tak nevypadá. 

Čeho se rodiče nejvíc bojí a jak s jejich strachy pracujete ve své praxi?

Nejčastěji se bojí aut, pak také toho, že jim dítě někdo unese, že mu někdo ublíží nebo se venku zraní či ztratí. Všechny ty obavy jsou zčásti oprávněné a já jim je nevyvracím. Když chtějí změnu, tak o jejich obavách mluvíme, a už tím se úzkosti postupně zmenšují. Mluvíme o tom, co nejhoršího by se mohlo stát a jak to udělat, aby se rodič bát nemusel. Strach by měl být rádce, nikoli despotický vládce. Půjde dítě s kamarády? S jakými? Zařídí si to samo? Hledáme cesty, jak by to šlo, aby svou odolnost podpořili rodiče i děti.

Myslíte si, že jsme jako rodiče úzkostnější, než byly předcházející generace, a že tím možná dětem bráníme v jejich rozvoji?

Určitě. Bereme si na sebe zodpovědnost za to, aby naše děti byly šťastné a cítily se dobře. Snažíme se jim zajistit ideální životní podmínky, občas až umetáme cestičky. Je to velká změna pohledu na dítě a dětství. Ještě když jsme my byli malí, slýchávali jsme – pomoz trochu, nejsi žádný princ, abys čekal, až tě někdo obslouží. Máma s tátou dělali pro rodinu, co mohli, ale neměli takové výčitky, jaké pronásledují současné rodiče, pokud nedokážou potomkům například zajistit takový standard, jaký mají jejich kamarádi.

Vím, že hodně fandíte tomu, aby děti trávily venku čas bez dozoru. Je to hezká představa, ale každý z nás si asi ze svého dětství pamatuje okamžiky, kdy byl milimetry od smrtelného zranění nebo nebezpečí...

U malých dětí musíme být samozřejmě jako ostříži a smrtelně nebezpečným situacím předcházet. Nenecháte batole bez dozoru u bazénu, například. Ale mnohem lepší, než se vyhýbat nebezpečí, je dítě naučit, jak s ním zacházet. Chceš lézt na stromy? Dobře, ale musíš mít vždy oporu ve třech bodech, a pamatuj na to, že dolů je to těžší než nahoru. Nebo když se třeba ocitneme poblíž staré studny, můžeme dítě vzít, po čtyřech se tam společně přiblížít, podívat se do hloubky a zase se bezpečně vzdálit. Je to lepší, než zakazovat, aby se tam děti přibližovaly, protože je to pak bude ještě víc lákat. Nejhorší pády batolat jsou u těch dětí, kterým rodiče úzkostlivě brání například v tom, aby se dostaly ke schodům, takže když se jim povede v nestřežené chvíli spatřit schody, honem pospíchají, aby to stihly, než je rodič chytí. Takže se u těch obávaných schodů nakonec ocitne dítě ve spěchu, bez zkušeností a bez vaší přítomnosti. Lepší je, když je necháme slézat, hezky opatrně, bříškem ke schodům. 

Zpátky ale k psychické odolnosti. Je to s ní tedy komplikovanější?

Ano, protože je situační, neplánuje se. Mám jen malou chvilku na to, abych se rozhodla, zda konkrétní výzvu přijmu a nechám ji na dítě dopadnout, nebo mu ulehčím. Zatímco výlety prostě prodlužuju postupně, tak v případě psychicky náročných situací musím hodně vycházet ze situace a okolností. Posílí ho daná výzva, nebo mu ublíží? Samozřejmě musím dítě také dobře znát, protože ono pod výzvami sílí, sílí, sílí – a najednou už je příliš, odolnost se zbortí a máme tu velké oslabení, někdy i trauma. Musíme být jako rodiče odvážní, ale ne příliš, a to je velké umění a velká zodpovědnost.

Přece jen ale, neovlivní odolnost dítěte i povaha? Některé děti jsou od miminka prostě spokojené, jiné jsou plačtivé, vzteklé... A sejdou se vám různé děti klidně v jedné rodině.

Povaha je zčásti vrozená a zčásti se utváří v průběhu života. Myslím, že mnohé neustále nespokojené děti jsou nespokojené proto, že jsme příliš často zařizovali, aby neměly důvod plakat – aby jim nikdy nebyla zima, neměly hlad, nenudily se... Tím jsme jim tu komfortní zónu, která se od miminka má postupně rozšiřovat, vlastně spíš zúžili, a sobě vlastní dobrotou nevědomky zavařili. Přepečované dítě samozřejmě vnímá, že reagujeme na každý jeho projev nelibosti, a rádo nám zodpovědnost za svou spokojenost předá.

Ono pro ženu, která se třeba před pár měsíci stala poprvé mámou, je těžké poznat míru, kdy už to s péčí o dítě přehání. Zvlášť, pokud je zvyklá vždy odvádět stoprocentní výkony...

Určitě. Pokud je žena odmalička zvyklá fungovat v systému, kde musí být perfektní, prosadit se mezi ostatními, tvrdě pracovat, a jede takto už od školy, tak se porodem nemůže rázem změnit. Mateřství ji „připraví“ o práci, ale rysy její osobnosti a fungování zůstávají víceméně stejné, pouze získá nový projekt – dítě. 

Co když rodič „prozře“ v době, kdy je dítě třeba už ve školním věku? Dá se odolnosti naučit i takto později?

Dá se určitě ještě leccos změnit, přenastavit, odolnost pěstovat a zodpovědnost předávat, jen je to už těžší. Děti procházejí určitými vývojovým etapami, kdy jsou úplně nastavené na to, aby se posunuly ve svých kompetencích. Od batolete, které chce všechno „sám“ či „sama“, až po prvňáčka, který se dme pýchou, když ho maminka pošle poprvé pro něco do obchodu. Když ale pošlete poprvé pro něco do obchodu čtvrťáka, už to není výzva, ale buď problém, nebo otrava. Když na ty výzvy slyšíme ve věku, kdy přicházejí, je to pro všechny mnohem jednodušší. Doporučuju ovšem, aby se dítě co nejvíc naučilo samostatnosti už před pubertou, protože v průběhu dospívání se může stát, že se nám prostě vytrhne a pak to může špatně skončit, pokud není naučené, že se svobodou jde ruku v ruce zodpovědnost. Když sami nevíme, jak na to, může nám pomoct skaut, turistický oddíl nebo aspoň letní tábory.

Jak ale poznáme, nakolik dítě můžeme zatížit, abychom ho naopak nepřetížili?

Těžko říkat nějaké univerzální rady, jako že čtyřleté dítě by mělo zvládnout tohle a pětileté tamto. Je třeba svoje dítě opravdu dobře znát a umět odhadnout, kdy už naši podporu nepotřebuje a kdy ještě ano. I tak se ale může stát, že to někdy prostě přeženeme. Pak je potřeba dítě obejmout, utěšit, přiznat svou chybu, abychom případné trauma co nejvíc zmírnili. Kouzlo je v tom, že čím víc dítě známe, tím spíš dokážeme odhadnout, co zvládne. Hodně fajn je, pokud dítě ví, že jste pro něj dosažitelní, když je potřeba, ale zároveň mu nestojíte neustále za zády. Pak dítěti můžete klidně říct – mám práci, pokud nebude hořet, nevolej mě; a bude to v pohodě.

Je naprosto zásadní, aby dítě vědělo, že tu někdo pro něj je a přeje mu jen to dobré, kdo ho zachytí, když se něco nepodaří. Takový vztah vytváří zázemí a pocit jistoty a bezpečí, z něhož pramení mimo jiné i odolnost. Pokud je rodič nepřítomný či je třeba příliš pohlcený svou prací, pak tuto jistotu neposkytuje. A nejisté dítě je neurotické, jeho psychická odolnost je nižší.

Ruku v ruce s odolností jde pro vás také samostatnost. Říkáte, že mnohdy svou péčí dítě brzdíme. Je to tak?

To neříkám jen já, ale říkají to třeba i starší paní učitelky v mateřských školkách. Podle nich jsou dnešní přepečované děti v sebeobsluze tak o rok pozadu oproti dřívějším generacím. Dřív se rodiče chlubili tím, že jejich dítě už si obleče tričko, samo se nají, zaváže si boty. Dnes jsou hodnoty jinde, děti se spíš učí anglicky a používat tablet než kličky na tkaničkách. Jenže zase, stojíme tím proti vývojové potřebě dítěte, které chce být samostatné. Já vím, že je rychlejší dítě obléct a nakrmit, ale pokud máme čas, měli bychom je nechat. I s tím, že se vztekají, když jim to nejde, nebo že budeme muset uklízet.

Může se z dítěte stát odolný a samostatný jedinec, i když ho rodiče přepečovávají? A jak to vypadá, když se odolnost nerozvine?

Tak jistě, na dítě působí i spousta dalších okolností, vztahů, hodnot, takže se to může během života měnit a zlepšovat. Jinak když se člověk odolnosti a samostatnosti nenaučí? Jak říkávala známá psycholožka Jiřina Prekopová: z rozmazlenců se stávají ztroskotanci. Na vysoké škole je moc učení, tak odejdou; v práci je to nebaví, tak ji po pár týdnech změní; ve vztazích nevydrží, protože je to namáhavé a museli by se omezovat... Je to škoda, pro jejich okolí i pro ně samotné.

Pavla Koucká je psycholožka, pracuje v jednom pražském azylovém domě pro matky s dětmi a ve své soukromé praxi, kde se věnuje psychologickému poradenství a individuální, párové i skupinové terapii. Je autorkou knih Zdravý rozum ve výchově, Uvolněné rodičovství a Odolné dítě.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.