Dítě do jeslí proboha ne! Nebo vlastně…

„Ač nerada, Kubu jsem do jeslí dávala. Oba s manželem jsme dodělávali školu, on navíc ještě pracoval, a rodiče byli stovky kilometrů daleko. Jinak to prostě nešlo,“ říká Jitka Švecová, maminka syna, který nedávno odpromoval, takže mluvíme o devadesátých letech. „Nechodil tam každý den a brala jsem si ho domů co nejdřív. „'Tety' to tam vedly jak podle pravítka - když byl čas na procházku, letěly pastelky stranou, plán byl nade vše. Problém byl taky s jídlem. Moc se mi nelíbilo, co měli na jídelníčku, a tak jsem synovi dávala jídlo s sebou. Vždycky večer jsem mu uvařila něco aspoň trochu podobného, co měli mít druhý den, ale zdravějšího. To se samozřejmě setkávalo s nepochopením, takže když něco nesnědl, 'tety' to vždy škodolibě zdůrazňovaly. Zkrátka, byl s nimi tak trochu boj a oba jsme si oddechli, když Kubovi byly tři a přešel na waldorfskou školku. Té pak pořád říkal ´moje školka´.“

Když doma vládne obrazovka

Rodiny nejsou dokonalé. Někdy to pro dítě nemusí být žádná velká výhra, trávit celý den doma. „Jednou jsme vyhráli jazykový kurz v Londýně a byli jsme ubytováni u rodiny,“ vzpomíná Jitka Švecová. „Ona umělkyně, on režisér, a měli zajímavě zařízený dům. Když nás po něm prováděli, zavedli nás i do dětského pokoje. Tam před obří obrazovkou seděla jejich roční dvojčata ve speciálních sedačkách a zírala na nějaké teletubbies nebo něco takového. Bylo zřejmé, že rodiče od nich zrovna neodběhli, že prostě bylo normální nechávat je tam. Ten pár byl fajn a byli šťastní, že děti mají, ale jeli si ve svém zažitém režimu bezdětných kreativců, na který byli zvyklí… Hodně času trávili doma, ale ne s dětmi.“

Když maminka touží jít do práce

V dobrých tradičních rodinách kdysi dávno byla matka náručí bezpečí a bezvýhradného přijetí, byla přítomná tělem i duchem a to bylo pro její batole blahodárné. Ale nebyla na to sama, byli tam starší sourozenci, neprovdané tety, prarodiče, péče se dělila mezi více členů rodiny. Každopádně bylo v takové domácnosti živěji než v bytě dnešní mladé rodiny, kde se většinou dlouhé hodiny a celé dny nachází pouze matka a dítě, případně děti dvě. Rodičovská dovolená v této konstelaci není idylka. Mnoho žen navíc před porodem mělo práci, která jim chybí, a touží po společnosti, která mluví o něco artikulovaněji než roční dítě. Dá se jim to mít za zlé?

Když je malá jednogenerační rodina na péči o dítě více méně sama, jesle nejsou špatné řešení, pokud k nim dítě nemá odpor. I odborníci, kteří umísťování dětí do jeslí kritizují, většinou říkají, že se to týká především špatných zařízení, kde se o děti pořádně nestarají. Jsou i takové jesle, kam děti chodí rády.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.