Divočina ve třídě. Co se událo jedno pondělní dopoledne ve 4.A základní školy za rohem

Pondělí ráno. Jsem trochu plachý člověk a přiznám se, moc se mi do školy nechce. V naší generaci jsme poněkud zakřiknutí. Můžu to srovnávat s lidmi z jiných zemí. Je pro mě těžší to, co je pro ně normální: vstoupit do neznámé situace, s neznámými lidmi, a cítit se při tom hned v pohodě. No nic, jdu.

Chodbou procházím o přestávce. Žádné dětské zástupy spořádaně korzující sem a tam, pod dozorem učitelky v plášti. To bylo za nás. Tady to vypadá víc jako život. Děti si tu chodí nebo běhají, jak chtějí, a pěkně hlomozí. Hluk se rozléhá chodbou jak v bazénu. Dětičky mají v sobě něco přitažlivého, jakousi samozřejmost a eleganci v pohybu. Třeba tenhle kluk s rukama v kapsách. I to, jak si mě nevšímají. Spíš kluci. Když nakouknu do třídy a chci si udělat fotku, malé holky hned zbystří a taškaří přede mnou.

Dívek je ve škole o dost méně než chlapců. Chodí sem totiž hodně malých sportovců, i když škola se primárně na ně nezaměřuje. Tradicí je stále školou sportovní, byť tělocviku tu mají tak akorát pro každé dítě – 3 hodiny týdně. Hodně dětí po škole trénuje fotbal a hokej, na nástěnce vidím přehlídku excelentních hokejistů. Holčičky jsou tu v menšině, což by se mi asi líbilo.

Předehra

Klepu na dveře kabinetu. Je tam celkem veselo, na to, že je pondělní ráno. Třídní učitelka Zuzana Cháberová s asistentkou Gabrielou Kotmanovou a další kolegyní mi nabízejí domácí koláče – ano, mladé české učitelky stále pečou. Cukr jako hlavní pomůcka, jak se vyrovnat se stresem, smějí se. „Hlavně v pondělí jsou děti divoké, po víkendu mimo školu,“ říká Zuzana Cháberová. Jak to snáší? Jaké má s dětmi vztahy? „Vlastně docela dobře, jde to ve vlnách. Když mám horší náladu, jsem trochu sebelítostivá a to se mě děti třeba i něčím dotknou, mám pak pocit, že mě nerespektují. Jindy si to vůbec neberu,“ usmívá se paní učitelka. Do první třídy sem chodí i její syn.

Jaké jsou podle vás dnešní děti? vyptávám se dál paní učitelky. Někteří lidé si myslí, že hrozné a že s nimi učitelé logicky nemohou vydržet. Co si myslíte vy? „Změnily se děti, změnili se rodiče, změnila se doba, a s tím je třeba pracovat,“ odpovídá mi. „Dřív bylo dost věcí jinak, byl třeba hlad, to ale neznamená, že teď budeme schválně hladovět,“ směje se.

S divou zvěří ve třídě

Posadím se ve třídě vzadu u okna, nesu si s sebou čaj. Děti o návštěvě vědí a nic to s nimi evidentně nedělá. Ve třídě je čtrnáct kluků (jeden chybí) a jedna holka, další tři tu taky dnes nejsou. „Máme tu ale i větší třídy a kolegy na druhém stupni má žáků třicet,“ říká paní učitelka.

Dnes se probírají vzory podstatných jmen. Osobně si vůbec žádné vzory nepamatuji. (Ještě že se nemusím cvičení zúčastnit, to by to dopadlo.) Nikdy si tudíž ani vzory při psaní nepomáhám. Jak je to možné? Přešlo mi to tak do krve, nebo jsem se naučila psát nějak jinak? Třeba čtením? Už nevím. Ale v 99 procentech to mám zautomatizované a na výjimky je tu naštěstí internet.

Hodina začíná sportovně. Učitelka dětem hází míč buď pravou, nebo levou rukou, nebo oběma, a podle toho mají děti říkat slovo mužského, ženského nebo středního rodu. Mají postřeh, nestíhám, nebo jen tak tak. Hra se stále zrychluje.

Další úkol: pár dětem učitelka připevní lísteček s nějakým slovem na záda, vyhlásí se, co je to za rod a vzor. Děti mají slovo nějak vyjádřit. Třeba „těsto“ – klučík rukama něco jako by míchá, druhý válí imaginárním válečkem. Pak se chvilku zamyslím a začíná mi unikat, co se zrovna děje - po zemi lezou kluci a štěkají. Aha, zase divočí, říkám si, ale omyl – předvádějí štěně.

Celé je to hodně dynamické a hodně o rychlosti. Pro mě trochu stres, ale zdá se, že děcka vesměs s přehledem stíhají. Každý trochu jinak, samozřejmě. Hlásí se i Honzík, chlapec s poruchou autistického spektra, vedle kterého sedí asistentka pedagoga Gabriela Kotmanová.

Časovaná bomba a plácačky na mouchy

Další cvičení je v kruhu na zemi. Žáci mají říkat slova určitého druhu, začínající třeba na „s“. Syčí, showman – tedy to vlastně ne. Zároveň si předávají „časovanou bombu“, ta černá věc opravdu tiká. Taky mají dvě plácačky na mouchy. Učitelka řekne nějaký rod a kdo rychleji najde slovo toho rodu na kartičkách položených na zemi, plácne na ně. Zase jde o rychlost a pohotovost.

Honzík sedí na svém místě. Po chvíli ho učitelka vybídne „Honzí, ty se nepřidáš?“ Honzík nic, stále sedí na svém místě. „Honzo, pojď,“ zavolá na něj jeden z kluků a Honza tedy jde. Asistentka opatrně za ním a delikátně mu pomáhá najít jeho místo v kruhu, aby nenastala nějaká kolize. Ale když se Honzík usadí, sleduje vše zase jen zpovzdálí.

Děti jsou na něj zvyklé, je s nimi od první třídy, a mají ho rády, říká mi paní asistentka. „Ale samozřejmě nastávají konfliktní situace a je třeba dávat pozor,“ dodává. Děti s autismem mají problém zvládnout emoce, mají to jinak než běžné děti. „Honzík má třeba rád všechno na lavici srovnané, a děti mu něčím třeba šoupnou, někdy i schválně, a to je pak pro něj zkouška nervů,“ popisuje. „Někdy se neudrží a i někoho uhodí. Ale pak ho to mrzí. Zvládá to stále lépe a lépe.“ A spolužáci jsou s ním taky zdá se v pohodě, aspoň já napětí nevnímám. Honzík předává časovanou bombu spolužákovi sedícímu v kruhu vedle něj a směje se.

Jeden žák se do kruhu nepřidal, sedí na svém místě a škrábe se za uchem papírovou vlaštovkou. Učitelka ho nechává být. Druhý kluk se z kruhu sune po zadku směrem ke mně. Učitelka jakoby nic. Je to pro mě nezvyklý zážitek. Ve škole a ve všech kolektivech jsem jako malá zažívala, že do vás pořád šili, když jste se třeba nechtěli něčeho účastnit. Nikdo se nesměl „stranit kolektivu“. Dost mi to vadilo.

Diktát a slzy

Teď se bude psát diktát. Na pěti místech třídy děti nalepily papírky s větou, ve které chybí měkké a tvrdé i. Například ´S rozb_t_mi kol_ nic neujedu´. Děti si věty chodí prohlédnout, musejí si je zapamatovat a pak je píšou do sešitu i s doplněnými „i“.

„Nemůžu najít sešit,“ volá jedno dítě. „Tak piš do normálního sešitu, co máš na češtinu,“ napovídá učitelka. „Ten taky nemůžu najít.“ „No tak piš na kus papíru.“ Dítě se usadí a na něco píše.

Je třeba třídu ztišit. Paní učitelka používá mírný kárný prostředek: kdo nebude zticha, nedostane smajlíka. Kupodivu, po chvíli je ve třídě úplné ticho. Je to najednou tak nezvyklé. Zdá se mi, že je to spíš než strachem z toho, že nedostanou smajlíka, soustředěním na to, aby to měli nejlepší. Bez chyb. Třída je velmi soutěživá. Když je pak zase rozšumí, někdo zařve „ticho!“. Není to paní učitelka.

Honzík je teď na svém místě sám, velmi soustředěně píše. Pořád je krásné ticho… Asistentka se sklání nad jedním a pak druhým žáčkem, kteří asi potřebují trochu nápovědy. „Když Honzík mou pomoc nepotřebuje, mohu se věnovat i jiným žákům. Didaktickou práci má na starosti paní učitelka, působím jen podpůrně,“ říká skromně paní asistentka, sama vystudovaná učitelka. Má ve škole dva ze svých čtyř synů.  „S asistentkou je skvělá spolupráce, moc mi pomáhá,“ říká učitelka.

Napětí stoupá

Hodina se blíží ke konci. „Kdo má hotovo, může si dodělat pracovní listy na zítřek,“ prohlásí paní učitelka a píše to na tabuli. „Poslední tři čtyři minuty,“ oznámí dětem a nastává lehká panika. Je vidět, jak klukům záleží na tom, aby neselhali. Když nosí učitelce sešity ke kontrole, napjatě čekají na výsledek. „No vidíš, jak jsi to hezky zvládl, i když jsi tu nebyl,“ chválí učitelka jednoho žáka.

Na druhém konci třídy někdo začíná plakat. Paní učitelka jde žáčka utěšit, utěšují ho i spolužáci. Zdá se mi, že se v něm perou protichůdné emoce, zklamání s hrdostí, takže je na sebe trochu naštvaný, že k sobě přitáhl pozornost. Ale chápe, že to učitelka myslí dobře, na její slova kýve. „Chyběl asi tři neděle, měl zápal plic, diktát jsem mu neznámkovala, navíc tam měl jen dvě chyby, žádná tragédie, ale je ctižádostivý, tak mu to bylo líto,“ dozvídám se od paní učitelky po hodině.

Ještě chvilku a je tu přestávka. „Nezapomeňte si dodělat pracovní listy!" volá učitelka.

A po přestávce se jde na plavání. Před tím to ale zjevně chce zase kus buchty v kabinetu. Teda já bych si ho dala, být paní učitelkou.

Ve škole se mi líbilo. Hlavně to, že děti byly plné života a energie. Možná trochu moc soutěžení, na můj vkus, ale i hodně hravosti, spontánního chování a radosti. Neviděla jsem tam povadlé dětičky šourající se chodbami se sklopenou hlavou.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.