Dnešní děti mají obě ruce levé a jejich vývoj je jednostranný. To nejde nechat jen tak

Do tohoto kroužku, kde děti a rodiče vyrábějí jednoduché dřevěné předměty, chodí tátové a mámy s úplnými mrňousy, tak malými, že při práci stojí na dřevěné podložce. Dnes tu potkávám samé tatínky. „Někdy přijde maminka kroužek okouknout, a docházkou pak pověří tatínka,“ říká Jan Pícha, vedoucí. Muži mají podle něj větší zábrany se do něčeho organizovaného zapojit.(„Nepudu přece do nějakého kroužku, to bych si radši něco doma dělal sám.“)

Předškoláci a rodiče tu společně vyrábějí jednoduché hračky. Důležité je to "společně". Stojí ob roh u pracovního stolu, mezi nimi svěrák, v ruce drží takzvanou dvougenerační pilku, vynález pana Píchy, a jednoduchými společnými řezy vyrábějí jednotlivé díly, které pak pospojují vruty. Vše je promyšlené tak, že dítě tomu může rozumět krok za krokem. „Nepoužíváme nic na elektriku,“ říká vedoucí kroužku. Na vrtání tu mají ruční vrtačky s kuželovým převodem, které vypadají tak trochu jako domácí šlehač.

Mě to naučil táta, kdo to naučí ty dnešní děti?

Dnešní děti jsou nemotorné, nemají sílu a jsou zpohodlnělé. Ne všechny, ale je jich takových hodně, všímají si pedagogové. I pan Pícha. „Když sem přijdou starší děti, třeba třeťáci, nemají výdrž, začnou řezat a za chvíli už nemůžou,“ svěřuje se se svým pozorováním. Jak se to stalo? Otec Jana Píchy určitě nebyl jediný, kdo děti zapojoval do práce. Dříve to bylo běžné. Dalo by se tedy předpokládat, že se to bude předávat z generace na generaci. Jak se to přerušilo?

„V devadesátých letech obrovsky klesla hodnota manuální práce a lidé začali snít o profesích v marketingu, o rychlém zbohatnutí. Práce rukama byla najednou jen pro hlupáky, chytráci si našli jinou obživu,“ uvažuje Jan Pícha. S nástupem konzumnějšího životního stylu se začala zmenšovat i česká záliba v kutilství. „Myslel jsem si, že na vesnici se to ještě udrželo, ale dcera, která na venkově bydlí, mi říká, že i tam se domy dnes opravují halabala, díra se zastříká pěnou a je to,“ dodává pan Pícha.

Odrážíme se ode dna

Ale nic netrvá věčně a i tenhle negativní trend se obrací. Někteří rodiče si začali všímat, že jejich dětem něco chybí, že něco není v pořádku. „Ono je totiž dokázané, že manuální práce není užitečná jen kvůli zručnosti, ona pomáhá lidem myslet!“ říká zaujatě Jan Pícha a cituje odborníky, kteří poukazují na to, že manipulace s předměty podporuje vznik synapsí v mozku.

A i sami dospělí cítí víc a víc potřebu změnit svůj životní styl, jsou vyčerpaní z dlouhého sezení u počítačů, ve volném čase se učí příst a šít, dělat věci z hlíny nebo ze dřeva. Tyhle dvě věci dohromady přivádějí rodiče s dětmi do kroužků Jana Píchy.

„Já jsem chtěl být truhlářem, ale měl jsem dobré známky, tak mě rodiče i učitelé přesvědčili, abych šel na gymnázium, a pak jsem vystudoval i vysokou školu,“ říká vedoucí kroužku, který se nakonec k truhlařině dostal až se svými vnuky. Má jich celkem šest, od tří dcer. „Když jsme měli hotové tady to letadýlko, náklaďák a mašinku, vzal jsem je a šel to ukázat sem do dejvické Stanice techniků - mám to od domu kousek - jestli nechtějí, abych děti něco takového učil i tady. A oni hned že ano.“ Předtím tu kroužky měli až od sedmi let, nápad, že by se něco takového dalo dělat i s předškoláky, se vedení líbil.

Půlce to jde, druhá má ruce poněkud levé

To bylo před pěti lety. Nyní vede sedm kroužků tři krát týdně. Celkem kolem padesáti lidí, rodičů a dětí. Kromě toho, že děti pracují se dřevem, taky tráví čas s rodiči, dělají něco společně s nimi, což je velká přednost kroužků. Jak zruční jsou rodiče, kteří přicházejí s dětmi? „Tak menší půlce to jde, zbytek jsou ajťáci a astrofyzici, kteří na nic manuálního v životě nesáhli,“ usmívá se pan Pícha. Děti podle něj zastanou až 35 procent práce. Samozřejmě s asistencí rodičů. Táta drží, dítě vrtá. Máma zaměří, dítě udělá čárku, kde se bude řezat. Pilku drží spolu, a řežou.

Jak to tu chodí?

Materiál do kroužku nakupuje pan Pícha poměrně draze, ve velkých obchodech pro kutily. Kroužek stojí 1600 korun na pololetí a 3000 na rok. Není to úplně levné. „Už tady byli rodiče, kteří na zaplacení neměli, to mě dost mrzelo,“ říká smutně. Proč si nevezmou zbytky od nějakého truhláře, které by třeba nic nestály? Má to svůj důvod. Pan Pícha na stůl přede mnou klade jednu tlustší a jednu tenčí kulatinu, hranol a dvě lišty, taky tlustší a tenčí. Všechny zde vyráběné hračky z těchto tvarů vycházejí. Jednoduchými řezy vznikají jednotlivé díly, kousky dřeva se pak spojují vruty.  Žádné lepidlo. „Kdybychom měli dřevo nahodilé, vše by trvalo daleko déle a nedalo by se to tak jednoduše ukázat a vysvětlit dětem,“ říká. Místo dvou hodin by výroba traktůrku trvala hodin pět, a kdovíjak by to dopadlo.

Děti by se podle něj měly víc setkávat s hmotným světem, a nezůstávat jen u virtuálního. „Když sem děti přijdou, diví se, že kulatina spadne, když delší část přečuhuje přes hranu stolu. Nejsou vůbec zvyklé manipulovat s věcmi a neznají přírodní zákony ze zkušenosti,“ říká.  Podle něj by ve školách mělo být víc manuální práce, víc dílen. „Ale ne kvůli tomu, že to chce svaz průmyslu nebo asociace podnikatelů, protože jim chybí pracovní síla. Pro samotný rozvoj dětí,“ dodává.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.