Francouzský učitel a překladatel Švejka vzpomíná na školu: francouzský pravopis je těžký, tvrdé a měkké i v češtině je proti tomu nic

Co vás jako dítě bavilo a co naopak štvalo na základní škole?

Vyrůstal jsem v Lyonu, na předměstí, ve čtvrti s činžovními domy, takže ani sídliště, ale ani vily, něco mezi. Ve Francii se povinně chodí do spádové školy, podle bydliště. My jsme měli školu kousek od domu. Byli jsme čtyři děti, do školy jsme chodili sami a sami jsme se odpoledne vraceli.

Škola mě spíš nudila, spousta času prosezeného v lavicích a jen občas něco, co mě zajímalo. Bavila mě hlavně literatura, zeměpis a cizí jazyky, taky hudební výchova. Nešel mi pravopis, takže jsme s mámou dělali diktáty, tím se to pak zlepšilo. Což je trochu zvláštní, protože jsem se pak stal překladatelem beletrie a redaktorem, francouzštinu učím, pořád pracuji s jazykem... Ovšem francouzský pravopis je velmi obtížný. Abyste psali francouzsky správně, musíte se naučit strašnou spoustu věcí nazpaměť, proti tomu je podle mě tvrdé a měkké i v češtině malý problém.

Ještě k mému školnímu prospěchu: nejdřív jsem se učil na jedničky, ale pak jsem to začal odbývat, a rodiče na mě taky moc nedohlíželi, jak jsme byli čtyři, tak na to neměli čas. Takže známky se na základní škole postupně zhoršovaly.

Na gymnázium mám ale krásné vzpomínky. Byla to krásná škola, v prostorách bývalého kláštera s výhledem na staré město. Bavily mě slohy. Zejména na druhém stupni a na gymnáziu se klade důraz na vlastní uvažování, což navazuje na tradici tradičního francouzského žánru eseje. „Lepší hlava dobrá než plná,“ napsal Montaigne. Zato výuka jazyků byla bídná: příliš velké skupiny, žádný rodilý mluvčí.

Jak vzpomínáte na učitele?

Byli různí, někteří sympatičtí a velmi lidští, jiným šlo hlavně o disciplínu. Měli jsme učitele i učitelky, půl na půl. Ve francouzském školství si učitelé nemohou vybírat, kde budou učit, ani školy, jakého učitele by chtěly zaměstnat. Výběr učitelů a jejich zařazení do škol je centralizované. Škola je učiteli přidělena na základě bodů, velkou roli hraje služební stáří. Služebně mladí učitelé dostanou místo ve vzdálenější škole, musí do zaměstnání cestovat nebo se musí přestěhovat. Často musí jít učit do „horších“ škol, čímž se myslí školy v chudších čtvrtích. Postupně učitel získává nárok na takzvaně lepší školu, třeba v centru města, nebo dostane možnost vrátit se zpět do města, odkud pochází. Jsem taky z učitelské rodiny, můj otec byl učitel a až několik let po začátku kariéry se mohl vrátil učit do Lyonu, odkud pocházel.

Jak vypadá typický školní den?

Českému pozorovateli se může zdát, že francouzské děti tráví ve škole příliš mnoho času a že pak už není čas na nic jiného. Je pravda, že na prvním stupni základní školy se končí o půl páté, na druhém stupni a na gymnáziu ve čtyři, v pět. Ale ve škole jsou delší přestávky a školní den dělí na dvě poloviny velká polední přestávka. Spoustu věcí děláte a prožíváte ve škole. Oběd je ve dvanáct hodin, někdy už i v půl dvanácté, a po něm mají děti ještě dost dlouhé volno, kdy si mohou hrát, nebo dělat nějakou přípravu, nebo dokonce i jít domů, když je to blízko. Ve středu končí škola ve dvanáct hodin nebo v jednu a odpoledne mají děti volno. Když to srovnám se školním dnem na pražském gymnáziu, kde učím, tam děti začínají v 7.50 a jedou jen s krátkými přestávkami až do dvou či do tři, bez pořádného oběda, jen tak v rychlostí něco snědí. Taky je třeba říct, že francouzské děti mají sice delší školní den, ale i delší prázdniny během školního roku, a to čtyřikrát čtrnáct dní. To je někdy hlavolam pro zaměstnané rodiče, kteří samozřejmě nemají tolik dovolené. Dohromady s dvěma měsíci letních prázdnin mají tedy francouzské děti volno 4 měsíce v roce. Ještě bych dodal, že vyučovací hodina trvá ve Francii 55 minut oproti české, která má 45 minut.

Jak se ve francouzské škole známkuje?

Máme systém od 0 do 20 bodů. V předmětech, kde je hodnocení částečně subjektivní, jako třeba volné kompozice ve francouzštině nebo i jiných předmětech, se škála používá v rozmezí řekněme od 5 do 15, to znamená že učitel nikomu nedá celých 20 bodů a velmi zřídka 0. V exaktnějších předmětech, třeba v matematice, se používá celá stupnice. 0 bodů je taky za to, když něco neuděláte, neodevzdáte. Ale i ve Francii je nyní trendem omezovat negativní hodnocení a soustředit se spíš na pozitivní motivaci studenta a já s tím souhlasím.

Máte dceru, do jaké školy chodí ona?

Moje žena je Češka a doma mluvíme česky, také žijeme v českém prostředí, proto jsme se rozhodli pro francouzskou školu, jinak by dcera francouzštinu uměla jen na úrovni druhého jazyka. Takto bude bilingvní. Škola jede přesně podle francouzského vzdělávacího systému a osnov pro veřejné školy. Rozdíl je ten, že financování je částečně soukromé a platí se školné, ale francouzský stát poskytuje svým občanům stipendia. I když by mi nevadilo, kdyby dcera chodila do veřejné školy, protože veřejnému školství fandím, jsem velmi rád, že takto získá možnost volně se pohybovat v obou jazykových prostředích a pak si sama vybere, zda chce studovat na české, nebo francouzské vysoké škole.

Benoit Meunier vystudoval ruský a český jazyk a literaturu na pařížské Sorbonně. V České republice žije od roku 2004, ale poprvé v Praze pobýval již v roce 1998. V té době se začal učit česky a jeho profesní vášní se nakonec stalo překládání české beletrie do francouzštiny. Přeložil mimo jiné knihy Bohumila Hrabala, Karla Čapka, Michala Ajvaze a Patrika Ouředníka a nyní pracuje na novém překladu Osudů dobrého vojáka Švejka. Vydal česko-francouzský slovník zrádných slov. Učí francouzštinu na pražském Akademické gymnáziu Štěpánská i jako externista na FFUK.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.