Helena Zitková: Děti nechtějí být líné, dobrovolné úkoly jim pomohou objevit potenciál

Řada učitelů se obává, že dobrovolné úkoly dělat nikdo nebude. Že dá většina dětí přednost jiné činnosti, často třeba i televizi. Nebojíte se, že když budou domácí úkoly dobrovolné, je to to samé, jako je zcela zrušit?

Je dost možné, že by tomu tak u některých dětí bylo, ale určitě by se to netýkalo všech. I dnes, když jsou úkoly povinné, to tak někteří žáci mají. Úkoly nedělají, nebo je dělají stylem, který jim vůbec nic nedá. Opíší je, někdo je udělá za ně a nebo se smíří s tím, že prostě dostanou pětku či nějaký trest. V tomto ohledu je to na rodičích, kteří ovlivňují, co dítě ve svém volném čase dělá. Škola by měla jen nabídnout úkol, procvičení a prohloubení učiva. 

To by byl podle vás ten ideální stav? 

Ano. Pokud bude každý učitel nabízet rozvíjející učivo ze svého předmětu a pokud si dítě bude moci samo vybrat, kam ho srdce táhne, bude tak zcela přirozeně rozvíjet svůj potenciál. Právě rozvoj potenciálu je podle mě základním úkolem škol. Pokud budeme děti nutit dělat všechno, nemohou své vlohy ani objevit, nemají na to prostor. Úkolem učitelů není donutit děti, aby se něco naučily. Naopak, mají jim dát příležitost, aby objevily kouzlo a krásu předmětů, které učí. A když je to chytne, budou se o ně zajímat i mimo školu.

Nemá však základní škola vštípit všem žákům určité penzum základních vědomostí, přičemž se pak rozvíjejí konkrétním směrem až na střední škole? 

To si nemyslím a neříká to ani rámcový vzdělávací program. Tam se naopak píše o rozvoji potenciálu, klíčových kompetencí a individualizaci. Ruku v ruce s osvojením různých znalostí a dovedností by měla jít právě individualizace a rozvoj jejich potenciálu. Myslím, že bychom neměli po žácích základních škol chtít, aby byli v každém předmětu skvělí a naučili se úplně všechno. Navíc, kdo určuje, co je „ono“ všechno? Protože rámcové vzdělávací programy nemluví o tom, že se má žák něco naučit nazpaměť. Když vyjdu konkrétně ze svého oboru, tak očekávaný výstup rámcového vzdělávacího programu pro výuku angličtiny je porozumět a domluvit se. Ale už není uvedeno, které konkrétní časy by měl žák ovládat. Konkrétní učivo je už na učitelích a často se bohužel stává, že chtějí po dětech, aby znaly celou učebnici. Ale o tom výstup není. A nacházet své přednosti na střední škole už je za mě pozdě. Tam už by měly mít děti jasno.

Když necháme stranou to, že školský zákon domácí úkoly nijak nezmiňuje, i to, že rodičům mnohdy komplikují život, nejsou však i přesto něčím, co dítěti alespoň něco přinese? 

Věřím tomu, že některým dětem ano. Ale jiné jsou z takové povinnosti jen naštvané, udělají úkol co nejrychleji a bez přemýšlení. A nic si z něj neodnesou. V tomto ohledu je těžké paušalizovat. Obecně bych ale řekla, ale pokud něco děláme na základě naší vnitřní motivace, z radosti z té samotné činnosti, vezmeme si z toho více, než když nastoupí nějaký vnější stimul, vnější motivace. V tu chvíli už tu činnost neděláme kvůli ní samotné, ale buď proto, že za ni něco dostaneme, a nebo naopak z obavy, že neudělat ji bude mít nějaký nepříjemný následek. Škola by však měla děti podporovat v radosti z učení. 

Co by mohlo být onou vnitřní motivací?

Zkusím to vztáhnout na svůj obor, tedy cizí jazyky. Coby žák bych se je měla učit, protože mě baví ten proces. Výsledek se dostaví přirozeně sám v okamžiku, kdy zvládnu porozumět textům, mluvenému slovu, když se dorozumím. Pak mám radost z výsledků a v učení vidím smysl. A naopak, pokud dostávám za úkoly známky, pokud je za nedonesený nebo nepodepsaný úkol pětka nebo jiný postih, je mou motivací buď dobrá známka, nebo strach z trestu. Radost z procesu učení je pryč. Docela dobře se pak může stát, že ztratím zájem, budu své povinnosti obcházet a hledat jiná řešení, jak se k dobré známce dostat. 

Není ale vnější stimul základem naší společnosti? Na olympiádě jsou také nejdůležitější medaile…

Řekla bych, že je to přirozené, pokud se jedná o naši profesi. V té chceme být dobří, nebo i nejlepší. Na druhou stranu ne všichni chtějí být profesionální sportovci nebo virtuózní klavíristi. Spousta lidí hraje na klavír prostě jen proto, že je to baví a jsou rádi, že zvládnou zahrát svou oblíbenou skladbu. A nepotřebují slyšet, že jsou nejlepší. My přece také nemůžeme být nejlepší ve všem. V něčem ano, pokud se nám podaří své vlohy objevit. A jsme zase u základní úlohy školy – podporovat děti v tom, co je baví a co je zajímá, aby se v tom mohly zlepšovat.

A co když dobrovolné úkoly nebude dělat ve třídě opravdu nikdo? 

Záleží vždy na tom, jakým způsobem učitel svůj předmět podává. Pokud dokáže dítě nadchnout, tak si úkol rádo udělá, protože ho zajímá a baví. Může to být problémový úkol, který dítě chytne a bude chtít přijít na jeho řešení. Neříkám, že tak to budou dělat všechny děti, ale zvídavost je jejich přirozeností. Myslím, že ony přirozeně nechtějí být líné. Na druhou stranu, pokud chtějí někdy odpočívat a nic nedělat, je to také přirozené. Vždyť dospělí to mají podobně. Navíc se jedná o volný čas rodiny. Jsou to rodiče, kdo o něm má rozhodnout.

Zkusme si teď představit, že jsou úkoly dobrovolné. Co by bylo podle vás tou největší změnou?

V mnoha rodinách by se nezměnilo vůbec nic. Jen místo toho, aby rodiče říkali „musíš to udělat, protože to říká paní učitelka“ by přišlo na řadu to, co je podle mě správné a na co má rodič právo: „Chci, abys ty úkoly udělal“. Děti, které už nyní domácí úkoly nedělají nebo je opisují, by je nedělaly ani pak, jen by z toho neměly ty nepříjemné pocity, že je někdo přistihne. Učitelé, pokud by chtěli, aby jejich žáci úkoly dělali, by je asi mohli dělat zajímavější. Není ovšem v silách učitele, aby je vymyslel tak, že by je dělali všichni. Ale mohli by začít přemýšlet o tom, jaké úkoly dávat, více je individualizovat. A nebo by mohli dávat stále stejné. Upřímně řečeno, ve vzdělanosti by se asi nic moc nezměnilo. Jen by bylo méně stresu. 

Myslíte v rodinách? 

Ano, právě tam by ubylo stresových situací, kdy rodiče nutí dělat své děti domácí úkoly, i když už jsou unavené. O tom mi píše spousta lidí. Děti často chtějí chodit na různé kroužky, rodiče je sami chtějí rozvíjet. Pak ale přijdou domů a rády by si odpočinuly, ale čeká je ještě nudný domácí úkol. A i kdyby nudný nebyl! V tu chvíli se jim do něj nechce, protože nemají náladu na další činnosti. Dnes je však do nich rodiče nutí, aby nedostaly špatnou známku, a vznikají obrovské nepříjemnosti. To by zmizelo a bylo by to prima.

Helena Zitková působí na Univerzitě Pardubice, kde připravuje budoucí učitele anglického jazyka na jejich profesní dráhu. Zejména se zabývá tématy sebeřízeného učení, bezpečného prostředí a rozvoje soft skills. Dlouhodobě také působí jako lektorka dalšího vzdělávání učitelů a je programovou ředitelkou konferencí Vzdělání pro budoucnost, jejichž hlavním organizátorem je Mensa ČR. Má zkušenosti jako učitelka na základní i střední škole i v soukromém a firemním sektoru.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.