I takto vypadá rodinná dovolená. Vyladění hrou aneb jak přes neúspěchy najít spokojenost

Jan Kršňák, lektor rodičovských témat a autor knihy o vzdělávání, jezdí na podobné akce už šest let, od samého počátku, kdy se v Čechách začaly pořádat. „Na hodně věcí jsem přišel sám už dřív, ale zůstávalo to v hlavě. Díky hrám mi to přešlo do těla,“ hodnotí své zážitky. „Posunulo mě to moc.“

V pátek večer se tady, v Kubasově chalupě v podhůři Orlických hor, například hraje tato hra: ve velké podkrovní místnosti jsou rozestavěné velké, kulaté, měkké polštáře, ne pravidelně, ne do pravých úhlů, a mezi nimi jsou uličky. Skupina lidí plavně teče uličkami, rychlým i pomalejším krokem, může se zrychlovat nebo zpomalovat, nemělo by se prudce zatáčet a měnit směr. Jeden z lidí má čepici. Kdokoli ho potká tváří v tvář neboli naběhne do stejné uličky z opačné strany, je vyřazen ze hry. Není dovoleno unikat tak, že se člověk otočí na obrtlíku. Jde spíš o to odhadovat situaci předem a kroužit, nedělat ostré pohyby.

„Když se nám stane, že se prudce otočíme nebo v panice zahneme, máme možnost pozorovat svůj strach z prohry nebo touhu po vítězství,“ říká Honza. Situací, která člověku umožní uvědomit si, co se s ním děje ve skupině, je tu hodně. Každý najde svá slabá místa, zjistí, kde ho tlačí bota: strach z neúspěchu, stud za vlastní neobratnost...

Další oblíbenou hrou -  hraje  se venku na louce - je házení paličkami v kruhu. Od jednoho chytáš, druhému házíš, a to dělá společně kruh o pěti lidech. Když je vše, jak má být, nastane plynulý pohyb, jemný proud interakce, paličky se nesrážejí ani nepadají. Ideální skupinová dynamika. Když padají nebo se srážejí, taky je co zkoumat. Podle Švéda Pära Ahlboma, který je otcem zakladatelem tohoto směru-nesměru a přijel na tento seminář, i když mu je už osmdesát pět let, je dokonce neúspěch to nejlepší: „Když to člověku hned jde, nenastane ten moment, ze kterého se učíme,“ říká.

Účastníci

Jsou tu povětšinou lidé nějak spojení se světem vzdělávání, nebo se o něj zajímají kvůli svým dětem. Honza píše články s rodičovskými tématy, pořádá workshopy, se spoluautorkou napsal knihu Jak učit živě?. Je tu i učitel olomoucké SCIO školy, učitelka pražské waldorfské školy, taky asistent pedagoga. Celkově asi 40 lidí. „Jezdí hlavně rodiče nebo učitelé, kteří mají něco společného s lesními, waldorfskými, montessori nebo komunitními školami a školkami,“ říká organizátorka Jana Kočí. Sama má dceru v domácím vzdělávání a syna v běžné škole. Asi patnáct procent účastníků je podle ní ze zušek a běžných státních škol. Kromě učitelů jezdí lektoři jógy, koučové, programátoři, lidi z neziskovek různého typu, často pomáhajících, ale je tu i realitní makléř. Dvě třetiny jsou ženy. Průměrný věk kolem čtyřiceti. Jana Kočí je původní profesí ekonomka, pracuje v neziskovce a tato setkání, víkendová i delší, organizuje několikrát ročně.

Pedagogika pro každého. Vychovat sebe

Intutivní pedagogiku vymysleli a rozvíjejí učitelé, ale „není to pedagogický směr v klasickém slova smyslu, nemá metodické materiály, zakladatelé i lektoři se v teorii drží spíš zpátky,“ říká Jan Kršňák. Učitelé-vizionáři Pär Ahlbom a Merete Lövlie (která navštíví Česko na podzim) založili ve Švédsku školu a tam mnoho svých poznatků zkoušeli, ale svázat je do struktury metodik a postupů se jim evidentně nechce.

Cílem intuitivní pedagogiky je pomoci učitelům dobře učit, ale není to nějaká další metoda práce s dětmi. Je to metoda práce na sobě, která je univerzální, takže "pedagogika" je určité zúžení. A možná i slovo metoda je nepřesné. Je to cesta sebeobjevování a sebezdokonalování.

Pär Ahlbom dodává celé akci svůj magnetismus. Je zajímavé, že ačkoli je pro účastníky autorita, netvoří to žádnou překážku ve volné komunikaci. Tlumočnice ho při výkladu chytí za rameno, lidé se kolem něj sdružují bez obav a přirozeně. Tu se přidá ke hře, tu něco vysvětlí těm, kdo se ptají. Vede workshop volného kreslení. „Volnost může být svoboda, ale i chaos. Svoboda není náhoda,“ říká. „Když někdo chrstne kýbl barvy na plátno, výsledek je náhoda. Když to ale udělá tisíckrát, je to už něco jiného. Ta práce se oplácí,“ pokračuje.

Pär se hluboce zajímá o hudbu, stejně jako jeho žák Dieter Schwartz, učitel, ale taky hudebník a dirigent orchestru. Ten tu vede zase workshopy hlasových cvičení a komunikační cvičení. Dalším lektorem je Slovák Peter Živý. Peter tu  vymýšlí pohybové hry. „Děti by se měly ve škole učit milovat život, to především,“ říká se širokým úsměvem.

Být v pohodě, ale jak?

„Rodič by měl dětem zajistit dvě věci: uspokojit jejich základní potřeby a být v pohodě, spokojený sám se sebou. A to je to nejtěžší,“ říká Dieter Schwartz na jednom ze skupinových setkání. U učitele je to podobně: základem učení je duševní stav učitele, od toho se vše odvíjí. Při velkém zjednodušení je intuitivní pedagogiku možné shrnout takto: Máte nějaký problém s kýmkoli? Řešení hledejte u sebe. A najdete ho, když budete chtít. A hledejte ho hravě, bez obav, odvážně.

„Setkání 'intu' jsou takový wellness pro učitele,“ říká Jana Kočí. Wellness postavené na víře, že přebudovat se na osobnost bez vnitřních konfliktů je možné. „Nemusíme se se svými strachy a potížemi naučit žít, můžeme je vyřešit," říká Dieter Schwartz „Dítě se nejlépe naučí, co umíme my. Předávat něco, co sám neovládám, čím nežiju, je těžké, v dnešní době skoro nemožné,“ říká dále.  Naučit se žít - to je dnešní úkol učitele. Pak se to naučí i děti.

Lektoři sami na sobě vše, o čem mluví, vyzkoušeli. Teď to předávají dál.

Co se stane

Intuitivní člověk v tomto pojetí je tedy někdo, kdo zná sám sebe, je v sobě ukotvený, se sebou spokojený, vnější situace včetně těch nepříjemných ho nerozhází, a když rozhází, tak s tím pracuje. Podle Honzy je změna na lidech, kteří jezdí tak jako on od začátku, dobře viditelná.

„Já osobně jsem klidnější,“ říká. „Lépe se mi komunikuje s lidmi. Pomáhá mi to se lépe zařídit ve vztahových situacích, lépe umím číst dynamiku skupiny. Tohle se nedá zvládnout jen přemýšlením. Člověk pochopí, ale nevyřeší. Problému rozumíš, ale on tě vždy v nějaké situaci přepadne a zachvátí. Naše vzorce chování jsou hluboce zaryté do těla a mysli a kdo je chce změnit, musí tam za nimi. Dostat se do kontaktu se svými pocity. Vidět, rozlišit, vyřešit… pokud možno, a když ne, být spokojený s tím, jak to je. Život není dokonalý.“

Další rozhovor s Dieterem Schwartzem o řešení vnitřních konfliktů bude následovat.

(akci fotila Silvie Lišková)

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.