Jak rozečíst dítě? Když škola nechá žáky číst, co chtějí, třeba z nich vyrostou čtenáři Prousta. Jinak spíš ne

Druhostupňová učitelka z Třince Veronika Dittrichová je velkou milovnicí literatury. Má to z rodiny. „U nás se četlo hodně, nám dětem každý večer četly nahlas maminka i babička,“ říká. A vzpomíná na lákavou babiččinu knihovnu. Takhle to většinou u vášnivých čtenářů chodí. Jako děti mají kolem sebe lidi, kteří rádi čtou, vidí knihovny rodičů…

Daleko víc dětí ale vyrůstá v rodinách, kde se čte málo. Jako například žák paní učitelky Patrik ze 6. A. „Když jsem byla malá, doma jsme nečetli,“ říká Patrikova maminka Eva. „Maximálně nám mamka sem tam přečetla nějakou pohádku. Já sama jsem dyslektik a klukům jsem taky moc nečetla, jen jako malým nějaké básničky a říkanky,“ dodává. Kromě Patrika má ještě o rok mladšího Lukáše a s novým přítelem čtyřměsíční Lucinku. Jako zdravotní sestra obvykle pracuje na dvanáctihodinové směny (a už se zase chystá do práce). Na nějaké čtení s dětmi jí moc času ani energie nezbývá.

Patrika čtení celkem baví

Přitom Patrik celkem čte a říká, že ho to baví. Počítačové hry miluje víc než knížky, prozrazuje jeho maminka, ale on se chlubí, že ze série Bratrstvo už přečetl první díl a má rád i encyklopedii o vesmíru. Není na to exaktní důkaz, ale dá se předpokládat, že k tomu přispěly čtenářské dílny v jeho škole.

Proč by měly ve škole číst, a vůbec - je čtení tak důležité?

Dílny čtení vyvinula americká učitelka Nancie Atwell a rozečetla děti z průměrných amerických rodin tak,  že údajně četly až čtyřicet knih ročně. Za své učitelské působení dostala 1.místo ve světovém kole prestižní učitelské soutěži Global Teacher Prize – a milion dolarů k tomu.

K nám se dílny dostaly skrz program vzdělávání učitelů Čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT).

Proč by školu mělo zajímat, jestli dítě čte knížky? Proto, že takové dítě se snáze vzdělává ve všech oblastech. Obvykle lépe mluví i píše, rozumí lépe slovním úlohám i v jiných předmětech, a potažmo i světu kolem sebe. Má to samé benefity. Usnaďnuje to jeho cestu za vzděláním i učitelům práci. A dělá to jeho život lepším. Některé věci se nedají zažít líp, než když o nich čtete.

A školu to zajímá čím dál víc. Ondřej Andrys, náměstek ústředního školního inspektora, to potvrzuje daty: "Ve školním roce 2017/18 bylo na 20 školách ze 106 navštívených v rámci inspekční činnosti zaměřené na čtenářskou gramotnost alespoň v jedné hodině hospitované ČŠI zaznamenáno: „Žáci pracují v dílně čtení“. Vzorek není dostatečně velký na to, abychom mohli zjištění jednoznačně zobecnit do tvrzení, že cca 20 % českých škol takové dílny realizuje, ale je to jistá indikace. V období 2015/16 byly dílny zaznamenány v 5,4 % ze 773 hospitovaných hodin."

Navnadit a pak už to půjde samo

Udělat z dětí čtenáře ale nejde donucením. Na tomhle poznání jsou dílny čtení postavené. Učitelům jde o  navození takzvaného čtenářského stavu mysli. Takový ten stav, kdy vás čtení úplně pohltí...

Dílny čtení dávají žákům hodně volnosti a možnost rozletu, hlavně ve srovnání s klasickým předčítáním úryvků z čítanky, které se praktikovalo dřív. Každý žák čte jinou knihu,  podle své volby. Může si ji přinést z domova, nebo zaloví mezi těmi, které jsou k dispozici ve škole. Je dost důležité, aby bylo z čeho vybírat. Atraktivní knihy na dosah ruky a čtenářský koutek k dílnám čtení patří.

Láska a gelato? Klidně

V páteční dílně Veroniky Dittrichové si deváťáci vybírali z knihovničky ve třídě.  „Jako čtenářská škola máme možnost si každý rok nakoupit knížky podle našeho výběru za deset tisíc korun,“ říká učitelka.

Na koberec pokládá knížky, u kterých by si přála, aby je děti vzaly do ruky. Má zjevnou snahu podsunout jim i něco sofistikovanějšího, něco, co by třeba využili i do seznamu povinné literatury nebo v dějepise. Koneckonců, jsou to už deváťáci. (Dílny čtení jsou obvykle určené dětem od 3. do 9. třídy, ale jsou i varianty pro prvňáky nebo středoškoláky.)

Na koberci leží sem tam i nějaký klasik, třeba kniha Karla Čapka (kterou pak jeden ze žáků čte), ale rozhodně ve výběru nepřevažují. „Na těch děti neutáhnete. Já jsem ostatně pro sebe Máchu objevila na střední škole, a to nám doma četli i Babičku,“ říká Veronika Dittrichová. Kdo chce, může číst Šifru mistra Leonarda, Růži pro Algernon nebo dívčí románek Láska a gelato. Kluci a holky krouží kolem nabízených titulů a pak se se svým úlovkem někam usadí.

„Objevil někdo mezi knihami něco, co by si chtěl dočíst?“ ptá se učitelka poté, co uplyne dvacet minut samostatného čtení. Hlásí se Vojta, ukazuje sci-fi román Marťan a vysvětluje spolužákům proč.

Navzájem si poradit co číst

Sdílení dojmů z četby je důležité jako čtení samo. „Děti to postrkuje k tomu, aby o knížce přemýšlely hlouběji, když mají své myšlenky někomu sdělit. Někdy taky píšeme dopis hlavní postavě a ten pak předčítají ostatním,“ říká Veronika Dittrichová.

Dětem jde ve všem příkladem. I ona si volí knihu (nebo přinese z domova), i ona ostatním vysvětluje, proč si vybrala právě tohle, i ona si během těch dvaceti minut čte, a pak odpovídá na své otázky.

Kluci a holky si o knihách povídají ve dvojicích, skupinách, i před celou třídou. "Někteří se nám svěřují s tím, že to je na dílnách pro ně to nejhezčí - mají si o knížkách s kým popovídat," říká Kateřina Gaszková, učitelka na prvním stupni, která do této školy dílny čtení před devíti lety přinesla.

Sdílení učitel usměrňuje otázkami a pracovními úkoly, ale to by se nemělo přehánět, aby to bylo nakonec opravdu hlavně o té radosti ze čtení.

Dílny čtení se nedají dělat na koleně. Mají přesnou metodiku, jsou na to školení, učitelská komunita si  o nich vyměňuje poznatky a zkušenosti. Pokud to vypadá triviálně, je to klam. To, že se to celé nerozpadne do chaosu, je zásluha učitele.

Čtenáře poznáme i v matematice

Zástupce ředitele třinecké školy Tomáš Otisk je vzděláním matikář a učí i fyziku. Sám čte rád, takže zná výhody čtení. „Když je dítě dobrý čtenář, poznáme to i my učitelé přírodovědných a technických předmětů. Obvykle lépe rozumí i slovním úlohám a odborným textům,“ říká. Čtenářská gramotnost se taky dá - a má - rozvíjet i přímo v odborných předmětech, říká se tomu oborové čtení a tam by chtěl Tomáš Otisk směřovat. Podle něj je velkou výzvou přesvědčit i jiné učitele než češtináře, aby s dětmi pracovali na porozumění textům ze svého oboru. „To je ještě cesta, kterou musíme ujít,“ dodává.

Veronika Dittrichová a její prvostupňová kolegyně Kateřina Gaszková, samy velké čtenářky, logicky o přínosu čtenářských programů ve školách nemají žádnou pochybnost. „Nejsme výběrová škola. Jsme obyčejná základka s dětmi z běžných rodin,“ říká Veronika Dittrichová. „Někdy to dětem trvá, než se začtou, někdo půlku vymezeného času sleduje, jak kolem okna lítá moucha, a je to celkově běh na dlouhou trať, ale mít dílnu čtení, nebo nemít je velký rozdíl, to můžu potvrdit. Jsem za to moc ráda,“ dodává.

Knížkám dnes silně konkurují počítačové hry a sociální sítě a to samozřejmě platí i pro žáky této školy. Dnešní rodiče odhánějí děti od displaye, ne od knížky. To potvrzují paní učitelky i Patrikova maminka. "Kdybychom ho nechali, asi by seděl pořád u počítače," říká a přiznává se, že Patrikovi občas dává čtení za trest. "On to ale žádný velký trest pro něj není," dodává. Kde jsou ty doby, kdy rodiče dítě trestali tím, že mu knížku sebrali.

Kdo ale zná čtenářský stav mysli, ten je přesvědčený o tom, že když děti přestanou číst, o něco zásadního přijdou. A s nimi celý svět.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.