Jak se hýbou české děti? Máme mnoho aktivních sportovců, jen málo dětí ale pravidelně chodí nebo jezdí na kole. A tloustnou

Gymnastický sál Sokola Žižkov ze všeho nejvíc připomíná kostel. Má téměř gotickou klenbu a vysoká okna, kterými dopadají proudy světla na koberec na prostná, bradla, kladiny a trampolíny. Každé odpoledne a večer tu trénují všechny věkové kategorie a každé odpoledne s výjimkou soboty tu najdete alespoň jednu ze tří dcer Evy Píglové. Kateřině je osm a trénuje dvanáct hodin týdně, šestiletá Eliška osm hodin, čtyřletá Lucie čtyři hodiny. Všechny dívky jsou v závodních družstvech a s gymnastikou začaly i před třetími narozeninami.

„Musím říct, že holky gymnastika baví. Jasně, je to dřina, kolikrát se jim na trénink nechce, ale pak tu jsou spokojené, protože vidí, že mají výsledky. Samozřejmě je to vykoupeno tím, že už prostě na další kroužky není čas. Víkendy i prázdniny trávíme v tělocvičně, prakticky si nemůžou dovolit vynechat. Když pak ale Eliška přijde ze školy s tím, že jako jediná umí v první třídě skákat přes švihadlo a kotrmelec vpřed i vzad, máme z toho všichni dobrý pocit,“ říká Eva. Výhodou rodiny je, že bydlí v pěší vzdálenosti, školu i školku mají děvčata prakticky přes ulici od tělocvičny. I tak představuje gymnastika pro rodinu zátěž, například finanční – ačkoliv vzhledem k počtu dětí dostali slevu, ročně platí přes padesát tisíc korun.

„Kdyby holky řekly, že už nechtějí chodit, přijali bychom to; my s partnerem nemáme ohledně jejich sportovních úspěchů žádné ambice. Vidíme ale, jak jsou díky sportu pracovité, zodpovědné a odolné, takže každý rok si říkáme – snad ještě letos vydržíme,“ dodává Eva Píglová.

Pohybu dětem ubývá s věkem, pětina žáků se vyhýbá tělocviku

Tolik jako Kateřina, Eliška a Lucie z Prahy nejspíš sportuje málokdo. Jak moc se ale české děti skutečně hýbou? Na tuto otázku odpovídají vědci z Univerzity Palackého v Olomouci, kteří se pravidelně účastní mezinárodní studie HBSC o zdraví a životním stylu školáků. Dotazovali se třinácti tisíc dětí ve věku jedenáct až patnáct let z 230 škol po celém Česku na to, jak tráví volný čas.

Výsledky jsou možná poměrně překvapivé, a to zejména pro skeptiky, kteří tvrdí, že děti jsou čím dál línější a nejraději by jen zíraly do mobilu. 86 % dětí mezi 11 a 15 lety tráví svůj čas aktivně, ať už ve skautu, uměním nebo sportem. A ačkoliv české děti tloustnou (více než pětina školáků na druhém stupni váží víc, než by měla, jde zejména o chlapce a děti z nízkopříjmových rodin), nedá se říct, že by se nehýbaly.

Naopak, dvě třetiny z nich se věnují několikrát týdně nějaké organizované sportovní aktivitě, zejména jde o děti z lépe situovaných rodin, jejichž rodiče si mohou dovolit sport financovat. V jedenácti letech jsou to téměř tři čtvrtiny, v patnácti už ale jen o málo víc než polovina. Nejvíce sportují děti v Praze a Západočeském kraji, nejméně v Ústeckém a Libereckém. Alespoň pětkrát týdně se hýbe polovina chlapců a čtyři pětiny dívek – zároveň ale 20 % dětí nosí omluvenky na tělocvik a 5 % je uvolněno úplně.

Předčasná specializace škodí tělu i výkonům, tvrdí sportovní lékařka

Široké spektrum dětí a dospívajících vídá ve své ordinaci v centru Prahy sportovní lékařka Marie Skalská. Přicházejí k ní jak děti, které chtějí se sportem začít, tak i vrcholoví sportovci, jejichž těla je potřeba pro vysokou zátěž optimálně vyladit. „Děti mívají poměrně dost spontánního pohybu v předškolním věku. Prvním zlomem je věk šest let, kdy je náhle usadíme do lavic. Další pokles aktivity nastává s nástupem na druhý stupeň, kdy přibývá učení, a namísto družiny mají děti odpolední vyučování. A posledním zlomem je pak věk kolem čtrnácti, patnácti let, kdy děti nastupují na střední školu,“ myslí si sportovní lékařka.

S tím jde ruku v ruce i to, že nejvíc státních i sponzorských peněz jde do vrcholových klubů, které pak tlačí na své malé svěřence. Nejhorší situace je ve velkých městech, kde „jde o medaile“. Kdo tlak a narůstající zátěž není ochotný snášet, tak odpadá – často právě v citlivém věku 13-15 let, kdy náhlý výpadek mnoha tréninků týdně není snadné nahradit jinou aktivitou, a tak bývalý mladý sportovec často končí doma u počítače.

Další problém podle doktorky Skalské představuje předčasná specializace dětí. V některých sportech, jako je například krasobruslení nebo sportovní gymnastika, to vlastně ani jinak nejde – největších úspěchů dosahují děvčata kolem 16, 17 let; s přibývajícím věkem, změnou postavy a posunem těžiště jde jejich výkonnost rychle dolů. „Pak tu mám ale hokejisty, kteří odmala jedou dvoufázové tréninky na ledě, ovšem kromě toho už nedělají nic. Nejdou nikam pěšky, neprojedou se na kole. Je přitom třeba si uvědomit, že ta úspěšná generace Nagana byli kluci, co ještě vyrůstali s volným pohybem, kopali fotbálek, běhali kolem domu,“ vysvětluje Marie Skalická. Děti by podle ní měly mít co nejširší možnost se rozvíjet bez tlaku na výkon ideálně do věku 12 let.

Všestrannost je základ, sportovní klub nabízí i sociální kolektiv

To, že předčasná specializace dětem škodí, si myslí i Martin Jahoda ze společnosti SportAnalytik. A souhlasí i s tím, že největším problémem dnešních dětí je nedostatek spontánní pohybové aktivity, jako je volné pobíhání s kamarády.

„I pokud byste své dítě byli ochotní volně vypustit ven, nejspíš by tam bylo samo. Partičky dětí, jako si je pamatujeme ze svého dětství, už potkáte málokde. Dnes musí rodič dítěti vybrat oddíl, přihlásit ho, zaplatit nemalé peníze a ještě ho tam vozit nebo vodit. Je to velký nárok,“ vysvětluje manažer a otec čtyř dětí. Vnímá i to, že mnoho klubů je zaměřeno čistě výkonnostně, takže děti už od raného věku drilují konkrétní dovednosti a na rozvoj všestrannosti není čas ani prostor. „Mnozí rodiče už ale právě toto nechtějí; záleží jim spíš na tom, aby jejich dítě získalo dobrý všeobecný základ. Proto jsme založili program Gymnathlon, v němž se děti od dvou do sedmi let hravou a nesoutěžní formou seznámí se základy atletiky, gymnastiky a míčových her,“ vysvětluje Jahoda. V rámci programu sportuje v ČR už 1 200 dětí a zakladatelé plánují rozjet kurzy i pro dospělé. Kdo nemá v dosahu Gymnathlon, tomu dobře poslouží i oddíly sokolské všestrannosti, které bývají na každé vesnici.

Co ale dělat s dítětem, kterému je třeba deset let, je vidět, že na závodění v čemkoliv to u něj nebude, a pomalu propadá nechuti k pohybu? Psychologové radí: domluvte se, že se musí aspoň tři hodiny týdně hýbat, a hledejte společně formu, která pro dítě bude stravitelná. Řešením může být třeba některý z „malých“ sportů, jako je třeba veslování nebo lakros. „Má smysl to nevzdat a hledat. Sport má pro děti mnoho přínosů. Nejen fyzických, ale sportovní oddíl pro ně může být druhým sociálním kolektivem vedle školy, který dítě může podržet, když to jinde třeba skřípe,“ vysvětluje Martin Jahoda. S tím souhlasí i matka malých gymnastek Eva Píglová: „Kačka má s ostatními v týmu skvělou partu. Tráví s nimi čas každý den, jezdí na soustředění v létě i v zimě. Když na některou zakřičí trenérka, ostatní ji podrží. Doufám, že nás právě tato parta a společný zájem přenese přes pubertu.“

Školní tělocvik: rozevírají se nůžky mezi dětmi

Při pohledu na statistiky, podle nichž klesá zdatnost a roste váha naší mládeže, často přijde řeč na školní tělocvik. Každé dítě a dospívající by podle RVP měl odcvičit alespoň dvě hodiny týdně a seznámit se se základy nejrůznějších sportů. Tělocvikáři ale říkají: nemůžete čekat, že zdatnost českých dětí zachráníme jenom my.

Šárka Eisová začala tělocvik učit v roce 1997, momentálně působí na základní škole v Kladně. „Když jsem začínala, byly na tom děti fyzicky víceméně podobně, protože každý se tak trochu hýbal. Dnes se mi ve třídách ale scházejí děti, které nesportují vůbec, a vedle nich extrémně specializovaní malí závodníci. Ty nůžky se neuvěřitelně rozevřely,“ říká. Musí při hodinách čelit například tomu, že hokejista nepřejde kladinu a gymnastka nedokáže chytit a hodit míč. Děti, které vynikají v nějakém sportu, se snaží co nejvíc zapojovat: mohou samy vést nějakou skupinu nebo ukazovat, jak se mají cviky správně provádět.

Šárka Eisová ovšem školní tělocvik odmítá pojímat výkonnostně. Trochu provokativně tvrdí, že by zrušila všechny tabulky a porovnávání. „Nikde v Rámcovém vzdělávacím plánu není napsáno, že děti musejí skákat přes kozu podél; je tam pouze uvedeno, že mají skákat přes překážku. Děti mají získat základní vzdělání, zdravotně orientovanou zdatnost. Máme jim v plné šíři představit svět pohybu, aby si uměly vybrat, co je baví. Naučit je správné návyky, třeba to, že se na sport převlékáme a aktivitu zahajujeme rozcvičením, toť vše,“ říká.

Během své kariéry učila například budoucí cukrářky a kuchařky, kterým ukazovala, jak cvičením kompenzovat fyzicky náročnou práci. Dnešní děti – třeba fotbalisty se zkrácenými svaly – zase učí, jak se protahovat. Když dítě nevyšplhá, nevadí; věnuje se během hodiny jiné aktivitě. Díky rozumnému přístupu se jí podařilo zvrátit trend a omluvenek z tělocviku jí spíš ubývá, než přibývá.

Podle Eisové se tělocvikáři potýkají s mnoha problémy, například s malými tělocvičnami, chybějícími hřišti i nedostatkem pomůcek. Práci jim neusnadňují ani rodiče, kteří se o své děti přehnaně bojí. „Musíte je přesvědčit, že nechcete, aby si děti ublížily, že je nijak netrápíte,“ vysvětluje.

Tělocvik on-line: jak na to, aby děti zase měly „tělák“ rády

„Někde se tělocvik zbytečně hrotí, jinde se zase zejména učitelky prvního stupně moc nenamáhají. Hodí dětem míč na fotbal a během hodiny tělocviku si opraví diktáty. Často říkají: my umíme učit psaní nebo počty, ale s tělocvikem si nevíme rady,“ říká Blanka Jeřábková ze společnosti Wannadoo, která provozuje aplikaci a web pro učitele nazvané Tělocvik online. Základními pilíři jsou aktivity z atletiky, gymnastiky a sportovních her, které doporučili odborníci z FTVS v Praze, přibývají ale i moderní prvky, třeba základy oblíbeného parkuru.

„Učitelé si u nás mohou najít jak jednotlivé cviky, tak i celé metodické plány vyučovacích hodin. Velký důraz klademe na správné provádění cviků a bezpečnost,“ vysvětluje Blanka Jeřábková. Obsahem jsou krátká i delší videa, kdy funkci figurantů plní děti ze ZŠ v Dolních Břežanech u Prahy. Tato základní škola se sice může pochlubit krásným novým zázemím, přesto jsou ale všechny aktivity proveditelné i v malých prostorách, jako jsou třeba třídy školní družiny.

Hodina pohybu denně? Jde to, ale…

Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje dětem a dospívajícím minimálně jednu hodinu pohybu denně. „To nám přijde poměrně náročné, protože aktivní sportovec, který třikrát týdně trénuje a o víkendu má zápas, tato kritéria nesplňuje. Za nás stačí, když se dítě hýbe pětkrát týdně,“ říká Michal Kalman z Univerzity Palackého v Olomouci, vedoucí studie HBSC v ČR. Ani toto doporučení však neplní polovina chlapců a 60 % dívek.

Největším problémem je, že u dětí v ČR v posledních desetiletích v podstatě vymizela takzvaná „habituální aktivita“, tedy běžná chůze nebo jízda na kole. Podle výsledků studie HBSC jen málo dětí chodí pěšky do školy, a na kole jezdí jen 4 % chlapců a 1 % dívek. Důvodem je především dopravní situace v okolí škol. Podle Michala Kalmana v rámci zdravého pohybu dobře fungují víkendové aktivity s rodiči – jít ven, na túru, proběhnout se, házet si míčem nebo frisbee.

„Ze studie a rozhovorů s dětmi vyplývá, že současná generace dětí žije zdravěji než ty předcházející. Míň pijí a kouří, jedí víc ovoce a zeleniny a méně sladkostí. Chtějí žít zdravě a hýbat se, ale to, jak je společnost v posledních letech nastavená, jim to příliš neusnadňuje. Často vidíme aktivního sportovce, kterého rodiče vezou autem málem až do šatny. Tady je velký prostor pro pozitivní změnu,“ uzavírá Michal Kalman z UPOL.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.