Jak vtahuju studenty do děje? Ukážu jim Botticelliho a zeptám se: "Je toto pro vás krásné?" říká učitel dějin umění, který nefotí a nerozdává fotokopie

Učíte na PORGu dějiny umění, ve kterých ročnících?

Je to kvarta a pak sexta. Dvě hodiny týdně.

Dohromady, nebo odděleně?

Odděleně. Po hodinách.

To se asi nedá nikam moc vyjít na vycházku, takže se výuka odehrává vesměs ve třídě?

Nedá, no. To se děje spíš výjimečně, jednou dvakrát do roka, kdy se pro to udělá prostor. Anebo v sobotu, ale to jsou výlety dobrovolné, pro studenty i rodiče, a rodiče a příbuzní studentů tam převažují. Říkáme tomu Collegium peripateticum. Společenství lidí, kteří se procházejí.

Ale zato už tradičně vozíte studenty každý rok na týden do Říma… Všechny?

Všechny, kdo chtějí. Většinou jede tak patnáct lidí, to je tak akorát, aby nás už nebylo moc. Je to v septimě, je to jejich poslední letní škola v přírodě, a koná se to v červnu.

Škola v přírodě? V Římě je příroda?

Byť to není přímo v přírodě, během pobytu se nachodí hodně kilometrů pod širým nebem, i dvacet denně, které bych jen tak, bez dobrého důvodu, asi neušel, nechtělo by se mi, ale tam to jde jak nic. A vyjede se i za Řím, takže i nějaká příroda tam je.

A proč Řím a navíc opakovaně? To město si to bezesporu zaslouží, ale tipuju, že pro to jsou ještě nějaké osobní důvody.

Osobní důvody tam jsou. V roce devadesát, když jsem studoval teologický seminář, jsem dostal možnost vyjet na stáž do české sekce Rádia Vatikán. Byl jsem tehdy členem jezuitského řádu, ten rádio řídí, nabídku jsem dostal od českého provinciála řádu.

To, že rozhlas mají na starosti zrovna jezuité, má nějaké vysvětlení?

Jezuitský řád tradičně pobízel a pobízí své členy k tomu, aby vykonávali nějakou činnost ve společnosti, která jde za rámec teologického nebo náboženského působení. Užívali pro to pojem disponibilitas. Význam je projevit ochotu se nějak angažovat, dalo by se říci, v tom, co bylo třeba. Po staletí takto působili ve vzdělávání, intenzivně rozvíjeli vědu a umění, na svých misích pilně studovali místní kulturu... Je pravda, že jejich kritici vidí jejich počínání prizmatem “účel světí prostředky”.

Řím byl jediná možnost, kam jet na tu stáž?

Spíš pro mě jasná volba. Kromě toho byl v nabídce ještě skautský tábor v Kanadě a tam jsem nechtěl. Je to ten rok devadesát, poprvé se mohlo někam vyjet! Pro mě byl ten pobyt takové až zjevení. Všechny ty věci, které jsem znal z knížek a o kterých jsem si myslel, že je nikdy na vlastní oči neuvidím, tu najednou stály přede mnou. Měl jsem spoustu času procházet městem sem a tam a objevovat. Byl jsem fascinován.

Co je na Římu tak fascinující, že se tam se studenty pořád vracíte?

Je ojedinělý v tom, že epochy tu prorůstají jedna do druhé. Téměř prehistorie přes antiku, do antiky vrůstá středověk a ze středověku se rodí renesance. Na to je naroubováno baroko, z baroka to přechází v klasicismus. Vše to nějak integrálně existuje společně, zdi a kamení a sochy a fragmenty věcí, i velké ruiny – a v jejich rámci i nějaká ta příroda, třeba kus píniového háje… Je v tom obrovská poezie, i v té částečné zdevastovanosti, v rozkladu zubem času.

Kam mládež vodíte? Do kostelů a galerií?

Do galerií moc ne, to bychom se z toho zbláznili. Do kostelů ano, jsou jich tam stovky. Ale nejen tam. Poznáváme město, jeho genius loci. Večer máme třeba piknik na Janiculu s výhledem na Řím. A z kostelů většinou nevybírám „best of“, je tam spousta menších a z mnoha důvodů možná i zajímavějších a krásných sakrálních staveb.

Pamatujete si, kdy vás to chytlo, váš zájem o umění?

Už od nejranějšího dětství. Všechny moje silné vzpomínky jsou spojené s nějakým vjemem krásy. Většinou v kostele, kam mě třeba vzala babička. Ten jsem si nespojoval s ničím duchovním ani posvátným, prostě mi to připadalo krásné. Byť tam třeba žádné velké umělecké poklady nebyly. Žili jsme v Pardubicích. Galerií jsem jako dítě moc nenavštívil. Vrcholem krásy byl kostel. Nakonec jsem si jeden zchátralý vesnický kostelík s přáteli za symbolickou cenu koupil (jinak by asi byl stržen). Postupně ho opravujeme a pořádáme v něm sem tam nějaké akce.

Vaši rodiče vás v tom podporovali?

Tatínkova rodina pochází z drsné Vysočiny. Ten kostelík stojí asi kilometr od otcovy vesnice, kam jsem jezdil na prázdniny. Ta maminčina je z polabské nížiny, od Pardubic. Z maminčiny strany mám předky “klerikály”, byla to za první republiky celkem známá, ultrakatolická rodina, což pak dost omezilo mé studijní možnosti, protože si to na nás někdo pamatoval. Otec je ze selské rodiny a sám rozený sedlák. Jeho velký sen byl v rodinné tradici pokračovat, což se mu po pádu komunismu podařilo a stále v tom tak nějak pokračuje, ve svých devadesáti dvou letech. Ale já jsem po něm převzít grunt nemohl, ne že bych se tomu bránil, ale nešlo mi to. Na vše musí být nějaký dar. Já jsem si vždycky nejraději někam zalezl s knížkou. To byl pak doma trochu problém. Tatínek byl přesvědčený o tom, že čtením se ještě nikdo nikdy neuživil. Na to si občas vzpomenu, protože já se de facto živím tím, že vyprávím obsahy knih, které jsem si kdysi přečetl. Někdy to tedy možné je.

Jste učitel. Když se to pojmenuje takto, je to z hlediska uplatnění přestavitelnější i pro prakticky zaměřeného člověka...

Ano, ale k tomu jsem původně nijak nesměřoval. Vlastně je to divná věc, že jsem se jím stal. Na základní škole jsem byl takové to dítě, kterému to nejde, byl to skoro až takový průšvih. Žádný studijní typ.

Paní učitelky nepoznaly, že jste latentní studijní typ?

Šlo mi, co mě bavilo, a to podle nich nestačilo. Čeština, výtvarka, dějepis, i přírodopis, to bylo fajn, zbytek byla velká bída. Ale vyřešilo se to nakonec takovým téměř zázračným způsobem, jako většina věcí v mém životě. Šel jsem nakonec na zahradnické učiliště a odtud bylo možné přestoupit na střední školu, čímž si člověk samozřejmě velmi polepšil. Takto jsem se dostal na střední zemědělskou zahradnickou školu v Brně. A byla to škola úplně fantastická, moje největší životní výhra. Byli tam skvělí učitelé, například kunsthistorička paní doktorka Samková nás učila dějepis a učila to trochu jako dějiny umění, skvěle. Půjčovala mi knihy, otevírala nám svět. Měla nějaký škraloup, proto učila tam. Nebo výtvarnice Helga Haidlová, k té jsem chodil domů na kurzy malování. Měli jsme i skvělou ruštinu, kterou jsem do té doby neměl rád, a tomu vděčím, že mohu číst knihy v ruštině. A úžasnou biologii jsme měli! Takto se tam zkrátka sešla výborná společnost, intelektuální okruh lidí, jak v pedagogickém sboru, tak mezi spolužáky. Těch pár let bylo pro mě úplně zásadních. I učení mi nějakým kouzlem začalo jít.

A pak jste nastoupil do teologického semináře?

To ještě bude chvíli trvat. Po dobu střední školy se mě dost držel zájem o Čínu, který začal tím, že mi asi v patnácti kamarádka půjčila knihu Tao te ťing. Nepochopitelné, neurčité, ale velmi krásné. Tenhle vztah se nakonec rozvinul do přání studovat sinologii, a dokonce jsem se o to dvakrát pokoušel, podal jsem si přihlášku, ale neúspěšně. A pak jsem musel na dva roky na vojnu. Nešlo se tomu vyhnout, ale i tam jsem měl štěstí. Byla tam dobrá vojenská knihovna a ten druhý, mazácký rok, jsem toho už moc nemusel a trávil jsem hodně času čtením. Po návratu jsem ale zažil určitou krizi, nevím, jestli duševní nebo duchovní, z té doby komunistického bezčasí, bez budoucnosti, bez všeho. Nevěděl jsem najednou kudy kam. Do té doby se datuje moje první vnitřní náboženská konverze. Pak jich bylo ještě několik, člověk se několikrát musí převrátit, během života, protože zjistí, že to je jinak, než si myslel. A tehdy jsem se začal vídat s komunitou křesťanů v Pardubicích. A pak jsem se seznámil i s českými jezuity.

Jezuité mají pro většinu Čechů kontroverzní pověst…

To, co jsem o nich věděl z četby, mě přitahovalo. Jejich vztah ke vzdělání, k umění. Jezuité přitahovali vždy elity, nejvzdělanější společenské vrstvy… Kladli velký důraz na individualitu člověka, na jeho kreativní stránky, na jeho osobní úkol, ke kterému je mu ponechána svoboda. Měli i své hluboké stíny, jak se to děje každému, kdo získá velkou moc. Na pověst měla ale vliv i cílená očerňující kampaň, která je historicky dohledatelná. Tohle všechno jsem ale samozřejmě na začátku nevěděl, neexistovaly možnosti si něco uceleně nastudovat. To, že jsem nakonec do řádu vstoupil, nebylo nějaké pečlivě zvážené, racionální rozhodnutí.

Církevní řády tu v té době fungovaly?

Ano, ale samozřejmě tajně. Příjímání do řádů bylo tajné. V případě vyzrazení hrozilo reálné nebezpečí uvěznění. Na to byl paragraf “maření dozoru státu nad církvemi”. Pod něj se dalo zařadit cokoli a dva roky natvrdo vyfasovat bylo dost snadné. Ono i si podat přihlášku do teologického semináře mělo své důsledky, byť to byla škola oficiální. Pracoval jsem po vojně v antikvariátu v Pardubicích, odkud mě kvůli tomu propustili. Pak jsem našel místo ošetřovatele v pardubické nemocnici, tam brali všechny. Do semináře nebylo jednoduché se dostat, početně to hodně omezovali, dostal jsem se na několikátý pokus a na přímluvu jednoho preláta s konexemi, o kterého jsem v nemocnici pečoval, když se tam léčil po infarktu.

Doktorem teologie jste se ale nakonec nestal…

Nestal. Ve třetím ročníku přišel osmdesátý devátý rok, to mi bylo dvacet osm. Po té stáži v Římě už jsem si nebyl jistý, jestli ve studiu teologie chci pokračovat, už mě to hodně táhlo k dějinám umění. Měl jsem na té škole i osobní spory s vedením, s představeným semináře, které k rozhodnutí odejít taky přispěly.

Učitelské vzdělání jste si nemusel doplňovat?

Naštěstí ne. Když se zavedla nutnost tzv. pedagogického minima, platily nějaké výjimky, roky praxe a věk, které mě zachránily. Pedagogické minimum by byla moje profesní smrt (směje se).

Na PORG jste nastoupil ve vzdáleném roce 1995…

Ano, přes kamarádku jsem tehdy dostal nabídku na místo, kde působím dodnes. Hledali náhradu za učitele filozofie. Byl jsem moc rád.

Co patří do vašeho učitelského repertoáru, kromě filozofie a dějin umění?

Třeba i nepovinný seminář religionistiky nebo latina. Ta je na PORGu povinná. Ono to všechno tak nějak spolu souvisí, různě to namíchávám. Filozofické myšlenky a artefakty z určité doby, etymologie slov, příběhy s tím spojené – příběhy, ty mají studenti rádi… Do jisté míry se to dá učit jako takový jeden velký předmět.

Mluvíte v hodinách vy, nebo i vaši žáci?

Žáci samozřejmě taky, když mají o čem. Vyzývám je k tomu často, i je pobízím, ať mluví nahlas, trochu hůř slyším (směje se).

Učíte už děti svých bývalých studentů. V čem je to dnes jiné?

V devadesátých letech byla úplně jiná doba… A tu dnešní jistě poznamenává vliv technologií, dle mého soudu neblahý.

Snižují soustředění?

Spíš je tu to spoléhání se, že jedním drobným ťuknutím se můžu vše dozvědět. Ale někdy bývám i příjemně překvapen. Jako teď v kvartě, když jsem se ptal, jestli někdo četl Lovce mamutů. Přihlásila se polovina dětí!

I studenti PORGu čtou méně než předchozí generace?

Pochopitelně. To, co dřív člověk vyplňoval knížkou, dnes vyplňuje chytrým telefonem. Je inflace věcí i vjemů…

Technologie vám ve výuce nějak pomáhají? Teď se dost horuje pro jejich zapojování.

V něčem ano. Když jsem začínal, měl jsem promítačku a diapozitivy. To bylo dost pracné. Dnes se dá všechno snadno, hezky a detailně zobrazit. To je vynikající. Já ale hodně věcí píšu a kreslím na tabuli. Mohl bych rozdávat fotokopie, ale já chci, ať si to studenti nakreslí. Já si taky na cestách vše kreslím, a nefotím.

Začínáte v dějinách umění od začátku? Moderní pedagogika se proti tomu někdy ohrazuje. Podle ní se tímto postupem „od začátku“ nikdy nestihne dojít do současnosti, která je studentům nejbližší.

Ano, začínáme od historického nádobí. Jak někdo poprvé vymyslel nádobu, misku, a jak ta věc je nesmírně funkční. Jak je důležité, jestli je okraj lehce ohnutý. Jak nádobí dělá civilizace. Dnes se rozlišuje umění a užité umění, to dřív nebylo. V řečtině je umění techné a to zahrnuje i řemeslo, výrobu čehokoli. V latině je to podobně, ars je schopnost něco vytvořit. Všechno umění se k něčemu používalo. Nikdo nedělal nic jen tak, jakoby k ničemu.

Jak vtahujete studenty do děje?

Ukážu jim třeba Botticelliho Venuši a zeptám se jich: připadá vám to krásné? A o tom vedeme debatu.

Aleš Roleček vystudoval střední zemědělskou školu; v roce 1987 byl přijat na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích (to už byl dva roky tajným členem jezuitského řádu), krátce před dovršením studia opustil fakultu, odešel i z řádu a pracoval jako redaktor nakladatelství Vyšehrad a správce sbírek Východočeské galerie v Pardubicích. Od roku 1995 učí na pražském gymnáziu PORG. Autorsky spolupracuje s pražským divadlem Archa (hry Marné tázání nebes, Čajovna Karma, Pocta Antonínu Koniášovi.) Příležitostně spolupracuje s redakcí náboženského vysílání České televize a Českého rozhlasu.

Rozhovor jsme napsali pro Akademii LN, kde vyšel 6. října.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.