Jitka Polanská: Chodím vyhánět děti ze hřiště. A vychází mi z toho, že tahle země má budoucnost
Mezi domy nám tu před pár lety postavili hřiště. Dřív tu byl klid, teď je tu rámus. Hřiště má koše na basketbal a každá rána míčem, znásobená dobrou akustikou poměrně úzkého prostoru mezi činžáky, je jako rána z děla. Leze mi to na nervy, nikdo se mě ale na nic neptal, pozemek patří městské části. Provozní doba - každý den dvanáct hodin - je napsaná drobným písmem na tabuli u vchodu na hřiště; děti tabuli samozřejmě nestudují, vesele práskají míčem a pokřikují ostošest. V létě tu párkrát byly i do jedenácti večer. No, jsou to děti, pohyb a křik jim dělá dobře. Mně moc ne, zvlášť když se mám soustředit.
Trénuju asertivitu, a chodím tedy děti po konci provozní doby z hřiště vyhánět. Někdy na ně jen volám z balkónu, většinou ale, protože mě pro samé pokřikování a rány míčem neslyší, musím sejít dolů a jednat s nimi tváří v tvář.
Čekala jsem nepříjemné handrkování, na které jsem zvyklá u dospělých. Nebo aspoň úšklebky, oči v sloup. Chyba se přece nepřiznává, teritorium se jen tak nevyklízí, nebo vyklízí, ale s posměšky. Ukázalo se však, že dnešní děti to mají jinak. Spory se s nimi vedou daleko líp než s dospělými. Tedy aspoň s těmi na našem hřišti. „Haló, kluci, to hřiště je jen do osmi, můžete už jít domů, nebo někam jinam?“ „Aha, a kde je to napsané?“ zeptají se slušně, nebo prostě jen řeknou "ok" nebo: "Ok, ještě jednou si hodím a jdeme. Hezký večer.“ A jdou. Bez poznámek.
Člověk by čekal něco nepříjemného, a místo toho vám tohle či tamto dítě prostě jen tak zpříma pohlédne do očí a pak se na sebe klidně i usmějete. A to jsem jim přišla zatrhnout hru v plném proudu.
Dává mi to určitou naději. Tahle země má budoucnost.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
