Jonáš a další dětí s postižením měly zůstat doma až do konce školního roku. Možná si ale stát dá říct

Na konci dubna přišel Janě Fantysové e-mail od ředitelky speciální a praktické školy, kam chodí její osmiletý syn Jonáš. E-mail jí udělal radost, oznamoval totiž, že se škola začíná chystat přijmout své žáky zpět. V té době byla Jana již více než sedm týdnů s Jonášem doma, sociálně distancovaná v jejich bytě na pražském Barrandově, a synovi patřilo devadesát procent její denní bdělé pozornosti. To by bylo vyčerpávající, i kdyby u toho nemusela pracovat. Jonáš má vzácnou genetickou vadu, která se projevuje velmi podobně jako středně funkční porucha autistického spektra. Skoro nemluví a byť to je veselé a extrovertní dítě, ve chvíli, kdy ho někdo nehlídá, klidně vyšplhá na horní poličku v koupelně a zbaští kus zubní pasty. Nebo špek z lednice.

Péče o postižené dítě a práce k tomu

Jana, profesí historička, musí kromě péče o syna pokračovat v projektu, ze kterého jí jde plat. “Dokážu nějak rozdvojit pozornost a odbavit lehčí práci, jako třeba vyřídit emaily, udělat textové korektury, obstarat podklady nebo ilustrace, komunikovat s kolegy, ale špatně se soustředím na psaní odborných textů, které jsou hlavním výstupem projektu,” říká. Na práci jí zbývají tak dvě hodiny denně. Prarodiče nejsou zrovna blízko, mají hodně dalších vnoučat a navíc se v této době měli také sociálně distancovat. Jonášův otec Petr, rovněž velmi zaměstnaný, si syna bere každý druhý prodloužený víkend, a to jsou dny, kdy Jana od rána do večera může psát. Že by Jonáše mohl hlídat i někdo jiný? “Zatím jsme nikoho takového neměli, málokdo kromě nás, kdo ho dobře známe, mu rozumí. Takových služeb, kam bychom se mohli obrátit, je navíc velmi málo a v této době byly taky zavřené,” říká Jana.

Požádat si o ošetřovné nebylo dost dobře možné, práce v projektu musí být včas odvedena a peníze z rozpočtu na letošní rok vyplaceny. “Tenhle rozháraný a nesoustavný pracovní režim a nejistota ohledně návratu do normálu ve mně vzbuzují pocity úzkosti,” přiznává Jana. Proto ta její radost z emailu, který signalizoval brzký příchod lepších časů.

Ale pak si to někdo rozmyslel

O deset dní později ale přišel ze školy další e-mail, kde už nebyly tak dobré zprávy. Vedení rodiče informovalo o tom, že speciální školy rozhodnutím ministerstva zůstanou zavřené až do konce školního roku. “Zdá se mi, že stát rozhoduje, aniž by znal terén. Svými nepromyšlenými nařízeními brání školám, které chtějí a uměly by to, aby se nějak zorganizovaly samy,” říká zklamaně Jana. Když se zamýšlí nad tím, jak ministerstvo situaci uchopilo, a srovná to se situací ve škole, kterou zná, je pro ni zřejmé, že ti, kdo rozhodli, neměli před očima právě tento příklad. “Jonáš je ve třídě jen se čtyřmi dalšími dětmi, což samo o sobě znamená, že se tam víc než dobře plní požadavek na skupiny do patnácti dětí. Každé dítě má samostatný stolek, v některých třídách jsou od sebe oddělené i knihovničkami, aby se děti nerušily. Myslím si, že riziko přenosu u těchto žáků není o nic větší než v jiných školách, možná i menší.”

O jaké distanční výuce se tu mluví?

Zvlášť ironicky podle Jany vyznívá věta z ministerského sdělení, že školy jako ta její “budou do konce školního roku nadále realizovat vzdělávání na dálku”. “O jaké distanční výuce se tu mluví?” kroutí hlavou. “Jonáš se na dálku učit nedokáže, na videa, která učitelé natočili, se dívat nechce, potřebuje osobní kontakt.” Třídní učitelka je podle Jany velmi nápomocná, vybírá podklady, posílá je emailem a ochotně odpovídá na otázky, ale výuku jako takovou na dálku dělat prostě nejde: “Materiály musím vytisknout, vystříhat, zalaminovat, opatřit suchým zipem a se synem pracovat prezenčně já. Má to své pozitivní stránky, ale ty jsme myslím za již dva měsíce doma plně využili.”

Neumí nosit roušku, tak proto

Proč vlastně ministerstvo rozhodlo, že i přes velký nekomfort až utrpení, které to rodinám přináší, budou speciální školy až do konce školního roku prázdné (či poloprázdné)? Zůstat doma mají děti s “tělesným postižením, mentálním postižením, souběžným postižením více vadami, poruchami autistického spektra či závažnými poruchami chování,” a to hlavně proto, že nedokáží dodržovat bezpečnostní předpisy, jak sděluje ministerstvo ve vyjádření, o které jsme požádali.

“Z epidemiologického pohledu je třeba zohlednit faktor, že právě osoby s poruchou intelektu, kognitivní poruchou či závažnou alterací duševního stavu ... spadají do nedávno udělených výjimek z nošení roušek v rámci vydaného mimořádného opatření MZ, tudíž je zvýšené riziko šíření onemocnění covid-19 mezi těmito skupinami, jelikož by při vyučování nemusely mít ochranu dýchacích cest. Navíc někteří nebudou schopni ze zdravotních důvodů dodržovat konzistentně ani další preventivní pravidla, mohou tím nechtěně ohrozit své okolí včetně zaměstnanců škol,” odpověděla na dotaz mluvčí MŠMT Aneta Lednová.

Ale je to opravdu takové riziko?

“Jonáš tedy roušku normálně nosí,” říká Jana Fantysová. Ještě pádnějším argumentem podle ní je ale to, že děti jako její syn jsou sociálně poměrně izolované a nejsou tedy příliš rizikové, jako přenašeči ani jako možní nakažení. Nedávná data navíc ukázala, že děti obecně jsou nejméně nakaženou skupinou – a tedy nejméně pravděpodobnými přenašeči. A tyto děti, které nemají moc kamarádů, jsou v tom zřejmě premianty, byť nechtěnými. Jejich prodloužená izolace doma tak i z tohoto pohledu úplně nedává smysl.

Stát také nedostatečné orouškování toleruje v případě mateřských škol, proč by to tedy měl být hlavní argument proti otevření těch speciálních?  Dětem s poruchou autistického spektra, které navštěvují běžné školy, byť třeba vykazují náročné chování, navíc v návratu ministerstvo nebrání.

“Naše škola se domnívá, že je tato situace nedomyšlená a dlouhodobě rodiny jako ta naše zatěžuje,” říká Jana Fantysová. “Aktivně se snaží najít alternativní možnosti a způsoby, jak rodičům ulevit,” dodává a shrnuje to celé takto: “Nechápu, proč se nedostává rodinám s těmito žáky stejné nabídky jako všem ostatním, zvlášť když jsou školní kolektivy obvykle malé a charakter vyučování je takový, že jej nelze převést na distanční vzdělávání.”

Ombudsman taky nevidí důvod

Nemyslí si to jen ona. Na obranu potřeb rodin jako Fantysovi se mobilizovaly expertní organizace jako Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), Děti úplňku nebo Adventor. Ve sněmovně téma otevřela Česká pirátská strana, zejména tým kolem místopředsedy “školského” výboru parlamentu Lukáše Bartoně. Stejně jako oni se pro otevření speciálních škol zároveň s běžnými vyjádřila dopisem ministrovi školství i zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková.

A Robert Plaga ve středu 13. května na zasedání Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu údajně nakonec uznal, že rozhodnutí zda otevřít, nebo ne, bude asi přece jen lepší ponechat na samotných školách. Kývnutí je to zatím jen předběžné, ministerstvo se ještě musí poradit s rezortem zdravotnictví, ale panuje názor, že je skoro rozhodnuto, protože náměstek ministra zdravotnictví a šéf krizového štábu epidemiolog Roman Prymula není v tomto ohledu proti.

“Jsme rádi, že ministerstvo nakonec zareagovalo vstřícně. Bylo by ale daleko lepší, kdyby naší expertní podpory využívalo již ve chvíli, kdy se rozhodnutí vytvářejí, což zatím česká státní správa moc neumí,” okomentovala to předsedkyně ČOSIV Klára Laurenčíková.

Jana Fantysová a řada dalších samozřejmě s nadějí čeká na potvrzení tohoto nového kurzu. Zatímco s námi mluví po telefonu, syn Jonáš se opakovaně dožaduje její pozornosti. Laskavě ho uklidňuje, v jejím hlase je ale znát vyčerpání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.