Jsem velký technooptimista, ale internet se mi za ty měsíce přejedl a živý kontakt s dětmi mi sakra chyběl, říká učitel Daniel Pražák

V březnu zavřely školy a v tu ránu se učitelé z vaší progresivní bubliny začali doslova předhánět ve sdílení návodů, jak učit online. Až mě to překvapilo. Ani malá pauza na reflexi, co se to vlastně děje…

Byl to takový zvláštní stav mysli. Euforie je asi špatné slovo, ale pamatuju si, že jsem hned ten první den seděl asi do jedné v noci u počítače a snažil jsem si věci překlopit online. A tak to bylo i v dalších dnech. A bylo pro mě úžasné, že hned druhý den mi děti začaly úkoly odevzdávat. To jsem opravdu nečekal. Psal jsem o tom hned takový nadšený status na Facebook. Když se teď ohlížím, tak vidím, jak ta křivka mého zapojení a nadšení šla postupně dolů. Hodiny ve třídě stavím na skupinové práci a zjistil jsem, že tohle mi online moc nejde. A pak se přidávaly i další, osobní trable, karanténa měla přece jen na člověka nějaký vliv. A já zjišťoval, že nemám dost síly věci dotáhnout. Řešení to má, ale já jsem to až k řešení nepřivedl. Říkal jsem si zklamaně: „Jsi mladý a kvalifikovaný učitel, který navíc napsal diplomku na téma zapojování digitálních technologií do výuky, a přitom jsi selhal, zrovna ty.“ Měl jsem ze sebe dost špatný pocit. I kvůli jiným úkolům, na které jsem se chystal, a pak to nesplnil. Ale pak jsem zjistil, že v tom nejsem sám.

Když jste napsal na Facebook ten post, kde se z toho vyznáváte?

Ano, hodně lidí reagovalo, že se jim ulevilo, když to četli. Že by nevěřili, že i já to mám podobně, a že už si nemusejí připadat, jako že selhali. Mluvil jsem pak s učiteli, kteří byli na začátku tak aktivní, organizovali všechny ty webináře, a svěřili se mi, že na ně taky padla únava. Na konci školního roku je únava vždycky, ale najednou bylo jasné, že chybí to, z čeho obvykle učitel v práci čerpá energii. Ten živý kontakt s dětmi.

Proměnil se tedy nějak váš vztah k technologiím, to, co si od nich slibujete?

Vlastně ano. Když jsem byl v primě na gymplu, tak fungovalo ICQ, když jsem byl v sextě, septimě, začal se tady objevovat Facebook, internetová komunikace se mi zdála přirozená, opravdu jsem si myslel, že do určité míry živé kontakty nahrazuje, s některými lidmi mi stačí se vidět online… A najednou přijde nucená izolace a člověk zjistí, že to má obří limity. Nebýt ve třídě byla pro mě opravdová frustrace. I když jsme se s dětmi vídali přes Google Meet. Nebylo to ono.

Možná je to i zpětný náraz toho počátečního předávkování. Navíc učit chodí asi jiný typ lidí než ten, který by chtěl vysedávat u obrazovky...

Jsou dva základní typy učitelů, paidotrop a logotrop. Paidotrop je ten, kdo je orientovaný na děti, zaměřený na vztahy a komunikaci, logotrop je spíš odborník, specialista, pro kterého je klíčový jeho předmět. Můj kamarád je logotrop a ničilo ho to dost podobně, ta izolace a skoro úplná závislost komunikace na technologiích.

Když jsem hned zkraje viděla tu neuvěřitelnou nabídku online nástrojů, kterou si učitelé předávali na FB, říkala jsem si, že toho je nějak moc najednou. Jak to asi působilo na ty méně výkonné nebo v tomto ohledu méně zběhlé, třeba i postarší učitele, jestli neměli chuť spíš plakat, než se učit něco nového. Já bych se jim nedivila.

Velmi záhy se na tohle zahlcení nějak reagovalo, vznikaly návody, sumáře, třídící prvky. Moje kolegyně ve spolku Otevřeno Markéta Popelářová něco takového vytvořila pro Perpetuum, časopis, který čtou učitelé. Na Facebook jsme dali informační aktovky, kde učitelé říkali „tady je pět věcí, které mi fungují, a využiješ je na tohle“. Takže ano, na začátku byl stav, kdy by měl člověk chuť to zavřít, protože „v tomhle se přece nezorientuju“, ale záhy se tenhle problém začal promítat i do návodů a řešení. Bylo zajímavé sledovat vývoj u učitelů, kteří mě a další kolegy nejdřív měli za blázna, že jim cpeme nějaké classroom, kahooty, sokrative a quizizz, všechny tyhle věci. Najednou nám říkali, ať je to naučíme. Řekli si, zkusím to, nic jiného mi ostatně ani nezbývá. Řada učitelů to tak vzala.

V progresivní pedagogice se teď hodně řeší wellbeing neboli pohoda dětí, tak si to tedy překládám já. Neměl být na začátku koronakrize wellbeing dětí důležitější než učení?

Asi hraje roli to, že učitel má hluboce zakódováno, že má zodpovědnost za výuku, že to z něj nikdo nesejme, a tu zodpovědnost si překládáme jako nutnost děti toho co nejvíc „naučit“. Musíme to udělat my. Když teď vypneme, kdo to za nás udělá? Navíc v krizové situaci se člověk upíná k tomu, že může něco konkrétního dělat, to je prokázané výzkumy. Řešit jasně ohraničený problém pomáhá snížit strach a nejistotu, co bude, bylo to něco jako forma terapie. Asi jsme to brali tak, že tím, že se do toho vrhneme, přispíváme taky nějak k řešení, stejně jako lidi, co byli v první linii. Moje sestra studuje na záchranáře a byla povolaná na COVID oddělení. Můj spolužák, který pracuje v nemocnici, totéž. A člověk si říkal: „A jak já přispívám?“ Byla taková atmosféra, že všichni musejí něco dělat.

Nicméně, myslím, že naše škola to podchytila docela rychle. Ne hned, ale docela brzy jsme pomocí dotazníků zjišťovali, jak na tom rodiny jsou, jaká tam panuje nálada. Myslím ostatně, že kromě digitálních kompetencí koronakrize vykopla i tohle téma, wellbeing. Víc a víc se podle mě v diskuzích teď řeší, že je zodpovědností učitelů nepřehlcovat děti učivem.

Třetí téma, které koronakrize „vykopla“, byly nerovné šance ve vzdělávání. Najednou to bylo konkrétní: nemá počítač, má jen mobil, nemá data… Zřetelně se taky ukázalo, že škola se často opírá o pomoc rodičů, a co když někde ta pomoc chybí? Má za to nést následky žák?

Ministr Plaga to na nějaké tiskovce řekl přesně. Během karantény nevznikly žádné nové problémy, jen se hodně nasvítily ty staré… Můj otec má firmu, která pracuje sezónně, takže si mohl dovolit být s mým bratrem a věnovat se mu. Je to chytrý chlap, počítač využívá na dobré úrovni, ale taky si někdy nevěděl rady, a já jsem si říkal, týjo, jak to mají asi jinde, když i on s tím válčí… Sestra zase učí na prvním stupni, kde mají úplně různé rodiny, a říkala, že to často nebylo o tom udělat skvělou digi výuku, ale o tom, hodit dětem do schránky vytištěné materiály. To bylo maximum, co se pro ně v té chvíli dalo udělat.

Rozhovor vyšel původně v DeníkuN. Předplatitelé si jej mohou přečíst na TOMTO ODKAZU.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.