Jsem vyznavač řemesla, ani pro své děti bych nechtěl místečko v kanceláři, říká vedoucí odborného výcviku

Včera, když jsem vám volala, zastihla jsem vás, jak jedete s dětmi bobovat. To děláváte běžně, nebo jen v době pandemie?

Vyzvedávám je ze školky a pak jdeme ven, tak jsme to dělali i před covidem. Pracuju večer, hlavně potřebuju děti unavit, pak je na práci čas.

Jaká je vaše běžná pracovní doba?

Od šesti do půl druhé. Ale teď jsme taky na home office. Víceméně ale dodržujeme rozvrh, jen s prvními ročníky začínáme trochu později, až v sedm.

To je ale strašně brzy! Kluci už jistě nechodí spát po večerníčku a zároveň ještě dlouhý spánek potřebují.

Je to příprava na jejich budoucí povolání. Musí si zvykat. Teď to nemají tak striktní, mohou si i pospat, část výuky zahrnuje samostatnou práci, úkoly si mohou rozvrhnout, jak chtějí, s časem mohou pracovat lépe, i když termíny odevzdání musejí dodržet.

A teď k odbornému výcviku. Třinecké železárny asi pořád jedou, ale praxe se úplně zastavila, je to tak?

S prezenční výukou padly i návštěvy firem, ať už Třineckých železáren nebo jiných. Pro žáky to je nepříjemné. Ve vyšších ročnících si vydělávají docela dost peněz. To samozřejmě motivuje. Praxe je i baví a taky se chtějí dobře zapsat u budoucího zaměstnavatele.

Kolik si tak mohou učni vydělat?

Tak mezi třemi a čtyřmi tisíci, podle toho, jak to vychází v daném měsíci. To si myslím, že je slušné. Mít ročně našetřeno pětatřicet tisíc na prázdniny, to je krásné. A teď jsme jim to vzali.

Nepracují v železárnách jako brigádníci?

Od některých takové zprávy máme. Jsou nadšenci, kteří se tomu věnují nadále, poctivě, každý den. Našli si lék na nečinnost. Online výuku stíhají, berou si asi v práci spíš odpolední. Ale není to určitě polovina třídy.

A co ti méně motivovaní, máte s nimi jako mistři teď nějaký kontakt?

V první vlně jsme pouze zasílali úkoly, ale teď už máme povinně se žáky synchronní hodiny na meetu, zveme si je na výuku, samozřejmě že stroje k nim přes monitor nedostaneme. Určité úkoly ale tak nějak dělat jde, můžeme diskutovat nad různými schématy, zapojením, výkresy a různými simulacemi. K ideálu to má samozřejmě daleko. A pohled na prázdnou dílnu je opravdu neveselý. Zůstala nám možnost individuálních konzultací na dílně jeden na jednoho. Ale celkově se kontakt i kontrola rozvolnily a někteří žáci by jistě potřebovali větší dohled.

A připojují se?

Ale ano. Někdo nemá kameru, někdo mikrofon, někdo se ozývá z postele, ale připojil se. Teď už je technicky vše víc vychytané než na jaře. I nějaké počítače se uvolnily ze školy a daly se žákům, kteří neměli techniku. Občas někteří sledují výuku ve dvou, s kamarádem. Výmluvy se občas objeví, jako že třeba nešel internet, ale běžné to není. Máme tu ale tři obory pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, ti jsou slabší a těm úkoly posíláme krabičkovým systémem, necháváme jim to na vrátnici, oni si to tam vyzvednou, vypracují a na stejné místo odevzdají. Ale i z nich už si třeba někdo pořídil počítač, a mobily dnes už taky zvládnou hodně věcí. Někteří se připojují z mobilu a ani to nepoznáme, pokud zrovna nemusí sdílet obrazovku. Nevylučuju, že se někdy nepřipojí i z nějaké té brigády.

Jak výuku na dálku zvládají mistři?

Měli jsme několik školení, mladší kolegové zvlášť z elektro oborů, ti moc problémů neměli. Chlapi z dílny, zámečníci a podobně, s tím bojovali víc, ale máme kolegy, kteří pomůžou. Dnes si myslím, že už to všichni mají naučené. Nebo volají „přijď pomoct“. Pořídili jsme jako škola i nějaké kamery, ukazujeme žákům, co učitel dělá, buď formou videa, nebo i naživo. Ale kluci by si na to potřebovali sáhnout, mít nářadí v ruce, to je jasné.

Jak udělají zkoušky, když jim bude chybět třetina praxe? Ulevíte jim?

U zkoušek se moc ulevit nedá, je tam jednotné zadání. Náš plán je stáhnout je případně z praxí v provozu k nám do dílen a makat s nimi intenzivně na přípravě na zkoušky. Vezmeme jim, co mají nejraději, ale provozu se pak dočkají po zkouškách. Uvidíme, v jakém stavu přijdou.

Jaké obory učíte?

Já konkrétně budoucí elektrikáře. Ale učím méně než dřív, mám na starosti organizaci.

Jak jste se stal mistrem, tedy učitelem odborného výcviku?

Náhodou, dalo by se říct. Že budu učit, jsem si nepředstavoval, ale osud mě sem zavedl. Škola nabízela rekvalifikaci na programování CNC strojů, na kterou jsem se přihlásil. Takže jsem se tu znovu objevil, rekvalifikaci absolvoval, a v té době se tu zrovna uvolnilo místo v mém oboru.

Tady jste se sám vyučil?

Ano.

Jaká je požadovaná kvalifikace učitele odborného výcviku?

Maturita a vyučení v oboru. A doplňující pedagogické vzdělání. Jednu dobu to bylo přísnější, požadoval se bakalářský titul. Ale my jsme si nakonec s kolegou udělali magistra.

Co vás původně přivedlo na učňovský obor, když jste měl na to jít na vysokou?

Byl to maturitní, čtyřletý obor. Měl jsem to blízko, učil se tady již můj otec, o škole jsem měl dobré reference. Šli sem i mí spolužáci. Nebyl důvod hledat jinou školu. A jsem rád, že jsem tu zakotvil, viděl jsem tu školu za svých mladých let a dokážu zhodnotit ten obrovský posun. Nejen ve vybavení. S kluky udržujeme kamarádské vztahy, vykládáme o holkách, o motorkách, o autech. Při práci na praxi se to dá, tam je prostor, když člověk něco zapojuje, nad něčím stojí. Dozvíme se spoustu věcí, spoustu věcí probereme. Respekt se buduje spíš takto než z pozice moci. Je třeba najít správnou polohu. Kamarádský mistr, který kluky taky něco naučí. To je ideál.

Jací jsou dnešní učni?

Různí, samozřejmě, ale nemám moc rád nadávání na mladou generaci, tak se spíš soustředím na to dobré. Určitě jsou mezi nimi kluci, kterým bych dal svou dceru za ženu bez problémů.

Obecně se říká, že učiliště je pro většinu žáků spíš volba z nouze. Vy jste to ale tak neměl, zdá se.

Jsem vyznavač řemesla. A kde jinde se člověk naučí řemeslo než na učilišti? Pro své děti bych si přál totéž, ať se vyučí. Vidím v tom potenciál, i co se týče uplatnění. Dobrý řemeslník má práci i dost peněz. Navíc část kluků pokračuje dál, k maturitě nebo i na vysokou. Nemají zavřené dveře. Jsou z nich pak i majitelé firem a mají se líp než človíček, který plánoval teplé místo v kanceláři. Personální v Třineckých železárnách říká, že když se vypíše volné místo na sekretářku, přijde metrový štos životopisů. Ale když shání člověka do provozu, technického typu, je problém někoho najít.

Zdeněk Marek se vyučil v oboru automatizační technika (dnes elektrotechnika) a při zaměstnání získal magisterský titul v oboru učitelství odborných předmětů, specializace strojírenství. Jako mistr na učilišti působí již osmnáct let, aktuálně je vedoucím odborného výcviku. Má dvě děti školního věku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.