V Česku je zažitá představa, že učitel má naučit to a to a to. Ale vůbec se neptáme jak! říká oceněný dějepisář

Kde jste začínal učit a co?

Začínal jsem na gymnáziu. Vystudoval jsem učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů pro 2.stupeň i střední školy, češtinu a dějepis. My jsme byli poslední ročník, který mohl jít učit jak na gymnázium, tak na základní školu. Učil jsem leccos. To je teď na školách rozšířené, že učitelé učí i mimo svou aprobaci. Například občanskou výchovu, když se to tak ještě jmenovalo. Teď se hodně věnuju informatice. Jako metodik ICT učím především učitele, kolegy z mé i jiných škol.

Co podle vás znamená umět učit?

Dá se na to dívat z různých stran a každý asi uvidí něco jiného. Já vidím základ svých kompetencí v zájmu o to, co zajímá žáky. Kolem toho pak výuku připravuju. Děti nejsou nepopsaný papír. Učitel musí umět improvizovat. Hodina se vám neustále proměňuje pod rukama. Je třeba umět rychle reagovat. Aha, tohle vás zajímá, tak to pojďme prozkoumat. Zdroje jsou kolem nás. Vím o téhle knize, přinesu ji a jedem. Učitel je jakýsi garant obsahu a výběru zdrojů. Dirigent orchestru podle not, které ještě nejsou napsané.

Učíte běžné děti na běžné veřejné škole?

Ano, v Plané nad Lužnicí, kde od roku 1994 žiji. Je to maloměsto, tři a půl tisíce obyvatel.

Jaké předměty učíte?

Nyní pouze dějepis, zbytek mé pracovní doby spolkne právě to, že učím informační technologie další učitele. Používat technologie, ale i o nich přemýšlet ve vztahu k výuce, jak je smysluplně zapojovat. Aby to nebyla jen náhrada papíru.

Jaký je váš učitelský styl a mění se?

Čím dál víc nechávám dětem vybrat, co chtějí dělat. A kladu důraz na samostatnou práci. Snažím se děti naučit, jak se zorientovat a jak se samostatně učit, prohlubovat své znalosti. V Česku je zažitá představa, že učitel má naučit to a to a to. Ale vůbec se neptáme jak! V osmé třídě mí žáci zpracovávají referáty, u kterých si vybírají téma. Referát se mnou konzultují, tím pádem i já vím, na co se připravit. A v deváté třídě máme závěrečné práce. Celý rok každý zpracovává jedno téma a v červnu pak práci obhajují.

Jsou takto samostatně schopné fungovat všechny děti ve třídě?

Jsou.

Dáváte i čtyřky a pětky? Jak to máte se známkováním?

Už jsem nějaké dal, ale jsem hodnější a hodnější. Moje filozofie je „přichytit“ děti při úspěchu, ne při neúspěchu. To dokáže každý.

Jaké jsou dnešní děti?

Pořád stejné.

Vážně? Nezměnily se pod vlivem technologií?

Svým způsobem asi ano, ale na druhou stranu nám taky v dětství říkali – nekoukejte na tu televizi, budete mít díru do hlavy. Radši si čti, nabádali nás. Tak to je dnes to samé: ať čtou děti knihy! Podle mě se obecně čte hodně, v dnešní době, jde spíš o to co, v jaké kvalitě. Učitel dětem může rozšířit obzory. Nejde o to vnutit dětem Babičku. Proč by nemohli číst komiks? To není žádný primitivní žánr. Můžou ho ostatně i vyrábět.

Umí děti technologie lépe než vy?

Když je v šesté třídě přebírám, myslí si to. Ale ve skutečnosti umí rutinní ovládání a hry. Neumí technologie používat pro učení. Nahraj si to, udělej si myšlenkovou mapu, natoč si to na video! Vyrobíš si pomůcku, kterou pak máš k dispozici. Tohle neznají.

Co na váš přístup říkají rodiče?

Na našem malém městě jsou rodiče i děti docela konzervativní, na výkon orientované. Takže klidně přijde žák a řekne mi „ale já se chci učit letopočty!“. A já odvětím „já ti v tom rozhodně nebráním, je to na tobě“. Čím jsem starší, tím víc vyznávám svobodu: rozhodni se, čemu chceš věnovat čas. Je vždy něco za něco. Když se budeme biflovat letopočty, nestihneme o historii přemýšlet. Ale já ti to umožním, jestli to chceš. Někteří rodiče také nechtějí, aby se děti učily s iPadem. A já jim odpovídám – ale já je musím naučit, jak se v té džungli informací pohybovat, jak rozvinout kritické myšlení. Za tohle se jako učitel cítím odpovědný.

Jak tedy učíte, prakticky?

V dvojhodinovkách. Myslím, že jeden z problémů školství jsou krátké, 45 minutové hodiny, na které se školní den dělí, a ty rychlé přechody z jednoho předmětu do druhého. Ztrácí se kontinuita. V delších učebních blocích se toho dá naučit daleko víc. Mě by bavilo to učit třeba v denních, nebo i týdenních dílnách. Dvojhodinovka má k ideálu daleko, ale je to lepší než polovina.

Hodně učitelů si myslí, že předepsaný objem „učiva“ jim neumožňuje pojmout hodiny volněji. V případě dějepisu by to asi z tohoto pohledu vypadalo tak, že by měli projít aspoň rámcově všechno, celé dějiny lidstva. Jak to máte vy?

Asi jinak. Podle mě je důležité, aby učitel žáky naučil techniku učení pro každý předmět a vzbudil u nich o tu oblast zájem. Tohle je výbava, se kterou si pak už vystačí, a lépe než s halabala probranými dějinami lidstva v kostce. Z toho jim stejně v hlavě moc nezůstane. To nejcennější, co jim předávám, je, že jim dám pár námětů a ukážu jim, jak s tím pracovat.

Berete technologie i do dějepisu?

Ano, natáčíme třeby výukové filmy.

Můžete to popsat?

Používáme aplikaci Chatterkid. Npříklad jsme měli zadání „den na Pařížské mírové konferenci“ pořádané vítězi 1.světové války v roce 1919. Děti si našly obrázky, zároveň musí zjistit, zda nejsou pod nějakou licencí a pokud ano, za jakých podmínek s nimi mohou disponovat. Pak si našly informace, nejlépe ze dvou různých zdrojů. Takže kromě Wikipedie ještě něco, a zdroje si musí napsat na lísteček. No a pak vytvoří něco jako video upoutávku, trailer, na toto téma. S hudbou. Takhle se dá dělat hodně věcí, třeba čtenářský deník „jinak“, nebo obživlé postavy dějin… Když se děti vyjadřují na kameru, učí se i správně mluvit. Taky jsme procvičovali otevřené otázky. A tohle celé se dá udělat na iPadu nebo v iPhonu.

Někdo by mohl Wikipedii jako zdroj používaný ve školní výuce zpochybňovat. Jak dobrý je to zdroj podle vás?

Pořád lepší a lepší a vůbec ne tak špatný, jak se někdy traduje. Jdu teď na seminář, jak učit s wiki, a byl jsem i na setkání s wikipedisty, a to bylo zajímavé. Přispívají tam zhusta i senioři, není to záležitost jen mladších.

Minulý rok jste skončil na třetím místě v ocenění Global Teacher Prize. To byl nultý ročník. Jak jste se o ceně dozvěděl?

Někdo mě nominoval, myslím někdo z Trvalé obnovy školy, což je takové sdružení na podporu učitelů, ve kterém se angažuji. No a na mně bylo podat přihlášku. Tak jsem ji podal. To je celkem užitečná věc, člověk si při tom srovná myšlenky.

To ale není jednoduché, aspoň pro mmohé jiné učitele, kteří se bojí, aby nevypadali namyšleně. Přihlásit se znamená říct o sobě, že jsem dobrý. A riskovat odsudek kolegů.

Ano, u nás se má za to, že „samochvála smrdí“. Ale proč? Je smutné, že by se učitel musel maskovat a tvářit hrozně nenápadně, aby neměl peklo s kolegy. Dělám v životě, co jsem chtěl, mám tu profesi rád, a chci být dobrý učitel. Nechodím prostě jen „do práce“.

Co dělá dobrého učitele?

Když i složitou věc umí vysvětlit jednoduše. Jako kdyby to říkal malému dítěti.

Bohuslav Hora vystudoval Střední zemědělskou školu v Chebu. Je absolventem Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, aprobace český jazyk a literatura - dějepis. Na základní škole v Plané nad Lužnicí působí jako učitel dějepisu, zástupce ředitele a metodik ICT.

(Toto je zkrácená a upravená verze rozhovoru, který vznikl pro Lidové noviny. Tam vyšel 27.3. )

https://www.youtube.com/watch?v=QvXF8ODOx8s

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.