Když "bílá" rodina adoptuje Romčata... "Asi jsme dost neobvyklý úkaz, lidi u nich hádají hispánský původ," říká maminka

Zažily vaše dvě romské děti ústrky nebo nějaké posměšky, protože jsou Romové?
Jana Bartošová: Tak něco jo, samozřejmě jim párkrát někdo z děcek nadal do černých hub, ale nic mimo normu… Šlo spíš o záminku a jinak by se našla jiná. Myslím, že si s tím celkem umějí poradit.

A to, že jsou adoptované, vašim dětem někdo předhazoval?
Jana Bartošová: Martínkovi někdo jednou řekl, že je z děcáku, a on to slovo ani neznal, a to i proto, že z děcáku není, je z kojeneckého ústavu. Tak tam jsme mu museli něco dovysvětlit. Martinova paní učitelka mě pozvala do hodiny, dětem jsme vysvětlili, jak to při adopci chodí, všechny možné kolem toho věci, takže pak už kolem toho nepanovalo žádné tajemno.

Kdy si Martin a Anička všimli, že vypadají trochu jinak než zbytek rodiny?
Jana Bartošová: Tak nějak to od nás věděli odmalička, že jsou Romové. Andulka trochu řešila, že je snědá a pořád říkala, že z toho vyroste, a chodila za mnou s otázkou “už jsem světlejší”? Pak ale začala dělat aerobic, a tam je díky tomu výrazná, takže je to pro ni spíš plus.

Jan Dolínek: Ve chvíli, kdy dostala několik nominací na miss aerobic, tak to z ní spadlo (smích).

Jana Bartošová: Martinovi to nikdy nepřekáželo, naopak, už jako malý chodil a říkal “já jsem Rom, dobrej kluk”. Tohle jednou řekl jedné paní, která mu na ulici chválila krásné oči, a ta úplně poskočila.

Nedošlo jí do té chvíle, že je Rom?
Jana Bartošová: No asi nejdřív ne. Když nás lidi vidí, bílé rodiče s dvěma tmavými a jedním bílým dítětem, napadají je různé věci a spíš jiné scénáře, než že jsme adoptovali romské děti. Myslí si třeba, že jsou to moje děti s nějakým Arabem. Jsme asi jako rodina dost nezvyklý úkaz. Andulce hodně lidí přisuzuje nějaký hispánský původ. A vybavuju si, jak jednou děcka zlobila, když jsem čekala ve frontě v lékárně, a paní lékárnice mi řekla: “Ty vaše děti se chovají jak nějaký cikáni!” A já na to: "No však oni jsou to Romové!”

Jak děti prospívají ve škole?
Jana Bartošová: Když člověk zažádá o adopci, posledním krokem je pohovor s příslušnými úřednicemi o tom, jaké dítě jste ochotni přijmout. Mluví se tam i o tom, jakého vzdělání dosáhli biologičtí rodiče, protože to do jisté míry predikuje i schopnosti dětí. Pro nás to nehrálo roli. Každé z našich dětí si do rodiny přineslo hendikepy. Daneček měl velké řečové poruchy, ale je velmi vytrvalý, pilný a poctivý, takže hodně věcí postupně dohání. Martin je chytrý, šikovný kluk, má herecké nadání, hraje na klarinet a v zušce ho milují, ale píle naopak není jeho silná stránka. Andulka má velké poruchy učení, ale zároveň je velmi ambiciózní, takže ji trápí, když jí věci nejdou. Tam musíme hodně pracovat na tom, aby přijala věci, jak jsou, a má ještě v tomto ohledu před sebou dlouhou cestu.

Od vás to tedy nejde, a přesto je z toho vystresovaná…
Jana Bartošová: Přesně tak. U nás doma se známky vůbec neřeší. Kluci mi ani neříkají, co přinesli za známku, ale Andulka ano a z horší známky je nešťastná. A to má přitom paní učitelku, která je velmi chápavá a na známkách vůbec nebazíruje. Smůla je v tom, že v Andulčině třídě se sešlo hodně chytrých a ambiciózních dětí ambiciózních rodičů, kteří prospěch velmi řeší. Známky tam bez povšimnutí nezůstávají. Když Andulka dostala ve druhé třídě na vysvědčení dvojku, děti to začaly tak rozpitvávat a tak na ni dorážet, až paní učitelka musela třídu před odchodem svolat na koberec a promluvit jim do duše, aby se šlo domů aspoň trochu v klidu.

Od dětí k vám… Jaké máte vzdělání? Zmiňovali jste zázemí v sociální práci...
Jana Bartošová: Seznámili jsme se na vyšší odborné škole sociální a právní, oba jsme vzděláním sociální pracovníci Já jsem tedy původně vystudovala ekonomickou školu a chvíli i pracovala v obchodních firmách. Ale pak mi to přestalo vyhovovat, prostředí byznysu, kde se vše točí kolem zisku a výkonu, a uvažovala jsem, co dál, co bych mohla jít studovat. Nejdřív jsem se orientovala na psychologii, ale na přípravném kurzu jsem potkala inspirativní lektorku, která nás upozornila i na možnost studia sociální práce, a já si nakonec podala přihlášku na VOŠ.

Jan Dolínek: Máma byla sociální pracovnice, takže to mám v rodině, ale šel jsem na strojní průmyslovku, střední škola zaměřená na sociální práci ostatně žádná nebyla. Šlo mi o maturitu a Na Třebešíně brali bez přijímaček... To je mimochodem ta škola, kde před pár lety utýrali učitelku. A po maturitě jsem pak taky nastoupil na Jahodovku, vyhlášenou vyšší odbornou školu sociální a právní v Jahodově ulici na Zahradním městě. Pak jsme ještě oba studovali sociální práci na vysoké, ale nedodělali.

Jana Bartošová: Ještě na vošce, v posledním ročníku, nás pět studentů založilo obecně prospěšnou společnost Jahoda. A to proto, že jsme chtěli dělat sociální práci po našem.

Jan Dolínek: Jahoda existovala deset let. Prvních pět let to bylo celé dobrovolnický podnik, nevypláceli jsme si mzdy. Měli jsme k tomu každý ještě jinou práci, která nás živila, Jana pracovala v azylovém domě, pak v poradně Bílého kruhu bezpečí, já pak ve státní správě…

Jana Bartošová: Nejdřív jsme se zaměřovali hodně na děti, ve školách, v Klokánku, právě v azylových domech pro matky s dětmi. Pak jsme se začali rozrůstat, založili jsme nízkoprahová centra.

Kolik vám bylo, když jste si vzali první dítě?
Jana Bartošová: Danečka jsme si přivezli, když mi bylo jednatřicet, Honzovi dvacet devět. A hodně věcí to změnilo. Už jsme byli rodina, potřebovali jsme bydlení, začaly dotírat i finance, spíš tedy jejich nedostatek. A nechtěli jsme zůstat jen u jednoho dítěte.

Podali jste si tedy žádost o druhé?
Ano, a když úřednice viděly, že jsme ochotni přijmout i romské dítě, říkaly nám “tak to bude hned”. Ale ve skutečnosti to hned nebylo. Zdáli jsme se jim jako ideální pár, tak si nás asi šetřili na “lepší” dítě. A my jsme jim říkali “my ale nechceme ideální dítě, my chceme takové, které někoho potřebuje”.

Romských dětí k adopci je hodně?
Jana Bartošová: To ani ne, spíš je malá ochota si je vzít. Takže to tak opticky vypadá. Když jsme se pak rozhodli pro třetí dítě, po určitém váhání, tak jsme chtěli holčičku. A na holčičku jsme čekali nejdéle. Podali jsme žádost v Praze a čekalo se, až se nějaké dítě najde v Praze.

Jan Dolínek: Obecný úzus, který nyní již neplatí, tehdy byl, že se u právně uvolněného dítěte hledají noví rodiče šest měsíců v daném kraji. Když se nikdo nenajde, rádius se rozšiřuje na celou republiku. A po dalších šesti měsících na celý svět.

Jana Bartošová: Každopádně, my jsme se o Andulce dozvěděli, až když už byla v ministerském rejstříku, a brali jsme si ji skoro v jedenácti měsících… Kluci se na ni strašně těšili, Dan je dodneška její velký ochránce.

Na holčičku se čeká déle, protože je o ně větší zájem?
Jana Bartošová: Může to tak být, ale pokud vím, holčiček jde k adopci méně. Proč přesně, nevím.

Jan Dolínek: Kluků se taky rodí o něco víc než holek.

Jana Bartošová: Andulka byla krásné dítě, s kudrnami, jemná, velké oči. Její adopce se protahovala proto, že hodně žadatelů má ve spise napsáno, že nechtějí romské dítě. Myslím, že kdyby ji viděli, chtěli by ji. Fotky se ale žadatelům spíš neukazují. Líbivé dítě může zviklat původní rozhodnutí, ale je to riskantní, adopce pak může snadněji ztroskotat na nějakém problému. Nakonec, není to jen o tom, jak se rozhodnu já jako rodič. Je třeba se nějak vyrovnat s tím, co na to mí rodiče, sourozenci, okolí… a ustát to.

V téhle souvislosti nelze nezmínit knihu Terezy Boučkové Rok kohouta, která vypráví o jedné nezdařené adopci a zřejmě mnoho lidí utvrdila v obavě přijmout romské děti… Četli jste to?
Jana Bartošová: Jasně že jsme to četli.

A jaký na tu knihu a na situaci, kterou popisuje, máte názor?
Jana Bartošová: Ty děti byly již poměrně velké, měly za sebou dlouhý pobyt v dětském domově. Vznikla u nich již velká deprivace. Kdo si vezme starší dítě, musí počítat s tím, že někdy jsou škody nenapravitelné. Teď už je i ústavní péče lepší, ale stejně, když dítě nevyrůstá v rodinném prostředí, zanechává to na něm stopy.

Jan Dolínek: Bylo tam víc věcí dohromady, i nedostatečná podpora partnera. Taky mi přijde, že si to nelze nastavit tak, že mi jednou budou děti vděčné za to, že jsem je nenechal v děcáku. Kupodivu tohle slyšíme docela často od různých známých, ale tak to přece nefunguje. Pokud mají rodiče takové očekávání, vzdorovité chování dítěte pak vnímají jako nevděk. To může vztahy dost poškodit…

Jana Bartošová: Je docela běžné, že nám lidé říkají, jak je to od nás hezké, že jsme si děti vzali, ale my si přitom připadáme spíš jako obdarovaní, než že bychom někomu pomohli.

A je tedy vůbec něco pro vás problém?
Jana Bartošová: Tak samozřejmě, jsou některé danosti, které nás trápí.

Jan Dolínek: Tak jako v jiné rodině, puberta... Člověk si třeba řekne “vždyť u nás nikdy nemohl vidět, že se věci řeší fackou!”

Jana Bartošová: A samozřejmě vás v té chvíli napadne “že by opravdu ty geny?” A celkově se určitě nedá popírat, že nějaký temperament si ty děti přinesly. Martin vyloženě žije tady a teď. A vlastně nechápe trest, který přijde ve chvíli, kdy on už to, za co ho trestáme, přece nedělá! Nechápe, proč se rozčiluju and něčím, co už bylo… Jeho vášnivá povaha se projevuje tím, že když se naštve, tak je to opravdu výbuch. A i když to nemusí mít nic společného s tím, že je Rom, jako Romovi mu to velmi komplikuje život. A na to ho upozorňujeme. A celkově si samozřejmě připouštíme možnost, že se něco může pokazit, že se třeba výchova nevyvede podle našich představ. Ostatně, tyhle obavy mají rodiče i s vlastními dětmi. Prostě děláme, co můžeme, máme se rádi, a ono se uvidí. Co je vlastně to, co člověk dětem může dát? Normální život, den po dni, který je třeba jednou podrží. Moje zkušenost ze sociální práce mi říká, že to třeba po nějakou dobu nemusí být dobré, že se pouta mohou dočasně přetrhat, ale pak se dá na ten dobrý, spoluprožitý život zas nějak navázat. Zkrátka předat dětem nějakou zásobu dobrých, pozitivních zkušeností, ze kterých v dalším životě mohou čerpat.

Jan Dolínek: Děláš to nejlepší, co můžeš, a jestli to bude stačit? To nevíš. Ale zároveň tě to nemůže trápit, protože prostě děláš to nejlepší, co můžeš. A naše nastavení je nedělat si to složité nějakými očekáváními.

Kde leží pro vás největší rodičovské výzvy?
Jan Dolínek: Asi v tom rozpoznat správně, jak děti podpořit v jejich ambicích, ale přitom brát v úvahu jejich limity. Kde najít tu správnou polohu.

Jana Bartošová: Například Dan je chytrý, ale trpí vývojovou dysfázií, která ho jazykově velmi omezuje. Miluje letadla a jeho snem je dělat na letišti. Ve škole se spíš přiklánějí k tomu, že když mu nejde čeština, neměl by se zatěžovat angličtinou, ale on je z toho frustrovaný, říká: "Já ale tu angličtinu budu potřebovat!” Dost lidí, jedním z nich je můj otec, zdůrazňuje realismus. “Musíš mu vysvětlit, že na to nebude mít,” říká mi. Ale co já vím, jestli opravdu nebude… Nechceme v něm zabít tu touhu se zlepšovat.

Jan Dolínek je aktuálně ředitelem informačního centra EDUin. Jana Bartošová pracuje jako vychovatelka a asistentka pedagoga na základní škole v Hovorčovicích u Prahy, kde celá rodina žije. Do stejné školy chodí i jejich tři děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.