Když najednou zůstanete s devátou třídou bez učitele. Ty děti pořádně ožily

Dobíhám k základní škole Krásovy domky v Pelhřimově a volám paní učitelce, že už čekám před vchodem. Z prvního patra se šíří hudba Karla Kryla. Hudebka, kývá Blanka Medová, učitelka zeměpisu, výtvarky a pozemků, a taky moje spolužačka z jednoho pražského gymnázia, která pro mě přišla a rychle spolu utíkáme pro mě spletitými chodbami do jiné budovy, kde jsou dílny. Snad ještě stihnu kousek hodiny. Ale ne, děti již vycházejí z učebny, každý s dřevěným polotovarem v ruce. Tak si aspoň vyfotím pana učitele Kučeru a nechám si o dílnách vyprávět. To je ale na jiný článek.

Parlament - pilný sběrač papíru

Jiří Kučera má třicetiletou praxi a učí tady kromě dílen taky fyziku a angličtinu, je výchovným poradcem a má na starosti žákovský parlament. Ten mě zajímá. Zdá se, že hlavní náplní je organizace sběru papíru a jiných surovin. Daří se toho nasbírat opravdu dost. Z utržených peněz děti podporují blízký dětský domov, případně v minulosti želvu z blízké zoo, která se stala i emblémem školy. „Děti přicházejí s nějakými nápady, ty musíme někdy korigovat z hlediska možností, a pomáháme jim s dospěláckou administrativou,“ shrnuje činnost parlamentu a interakci s malými „poslanci“ Jiří Kučera. Žáci se do parlamentu a jeho aktivit ale moc nehrnou, říká.

Co byste chtěli dělat? Nic! Nebo vlastně…

A pak se na ty už dost velké děti jdu podívat. Pozemky kvůli deštivému počasí odpadly a deváťáci sedí trochu znuděně ve třídě. Paní učitelka se s nimi dohodla, že si mohou dodělat „věci do zeměpisu“. Kromě toho svoluje, abych se s žáky, kteří budou chtít, pobavila. Představí mě a kdo souhlasí, ať prý klidně se mnou konverzuje. Zajímá mě, co je baví, a co ne, speciálně v pracovní výchově, kterou jsem tedy neviděla. Tak ať mi aspoň něco řeknou. Nejdřív někdo povídá, že je nebaví „nic“ a leží při tom horní polovinou těla na lavici, ale vnímám, že to není celá pravda. Učitelé – je tu i pan Kučera - ostych svých žáků mluvit v jejich přítomnosti zavnímají taky, taktně vyklidí pole a nechají mě s nimi samotnou. A to je skvělý nápad.

Proměna

Žáci najednou velmi ožijí. Někteří se hlásí, jiní aspoň svůj názor sdělují spolužákovi. Možná není pozorná celé třída, ale její širší jádro ano. Dozvídám se spoustu věcí, které mají hlavu a patu. Nejvíc lidí baví z pracovní výchovy vaření, ale to už v devítce není na rozvrhu a navíc kuchyňka ani nemá dostatečnou kapacitu. Dílny baví víc kluky, ruční práce nebaví nikoho. Zahrada děti baví, protože „lepší, než sedět pořád na zadku v místnosti“, ale bavila by je víc, kdyby byla práce spojená s učením, říká jedno děvče. Baví mě to, když mi to dává smysl, říká někdo jiný. Další žák mluví o tom, že zahrada je fajn, ale je na dvoře školní budovy a děcka z druhé školy se jim při práci smějí, je to nepříjemný pocit uzavřeného prostoru, „obležení“. Pak neplánovaně přejdou k tělocviku, je vidět, že tam je tlačí bota. Holky si stěžují, že se jede podle přísných výkonových tabulek a všichni musí plnit stejnou normu. „Já přece nezaběhnu tolik, co ona,“ ukazuje jedna žákyně na konstitučně odlišnou spolužačku. „Klidně bych si osmistovku zaběhla, ale kdyby to nebyl takový stres, takhle se tam člověku vůbec nechce,“ dodává. Málo zábavy, nudné rozcvičky, které zaberou půl hodiny, málo her, přidávají se kluci. Jo, a na zahradu nemůžeme chodit o velké přestávce, dodávají.

Zpětná vazba

Mluvím s paní učitelkou Medovou a dávám jí zpětnou vazbu. Kývá empaticky hlavou: „S tou zahradou: abychom tam stihli udělat, co je třeba, tak je ženu hned do práce, tlačí nás čas, ale je jasné, že by bylo lepší, kdyby to bylo víc o učení.“ Zahrada v této škole je tak trochu vymodlená a paní učitelka Medová má za ni zodpovědnost. Je osázená spoustou plodin, o které je třeba se starat, a taky se nedá přemístit ze dvora jinam, což by bylo pro děti komfortnější. Některé důvody se zkrátka nedají odstranit, ale i tak je dobré vědět, co si žáci myslí. I oni se snáz smíří s tím, že něco nejde, když vědí proč, a že si s tím někdo lámal hlavu. Lépe pak přijímají i některé kompromisy, které na ně doléhají.

Myslím, že žákovský parlament by ožil, kdyby tam děti řešily, co je pálí. Taky to v konverzaci problesklo. „Proč tyhle věci nepředneseš v parlamentu?“ ptá se paní učitelka, která už se vrátila zpět do hodiny, vysokého blonďáka, evidentně zástupce třídy. Možná ho doteď nenapadlo, že parlament by mohl být i od toho. „Tak já si to napíšu,“ kývne Honza.

I dobrá česká škola

Ředitel Pavel Rafaj je právem pyšný na to, jak je jeho škola hezky opravená, udržovaná a dobře zařízená. Pouští mi video ze školního plesu, kde s dětmi zpívá hymnu školy, ke které napsal slova, a je vidět, že má žáky rád. Vysvětluje mi, že znakem želvy, kterou škola přijala jako své „logo“, je podle čínské filozofie vytrvalost a síla. Škola skončila na 2. místě v průzkumu kvality sociálních vztahů, který v letech 2016-2018 prováděla Technická univerzita v Liberci mezi 125 školskými zařízeními. „Učitele vybírám ne podle ambicí, ale zda jsou vstřícní, abychom se tu k sobě chovali slušně,“ říká. Jeho učitelé se samozřejmě, tak jako jinde, potýkají s rutinou, a to i vlastní. Děti jsou tu ale živé a pořád hlasitě zdraví, až z toho brní uši.

…může vždy být lepší

Je to dobrá škola, ale vždy se dá něco zlepšit, a bylo by moc fajn, kdyby se mé setkání s deváťáky stalo impulzem k oživení parlamentu. Děti mají velký potenciál, který se projevuje, když jim o něco jde. Když je hra skutečná, ukáže se, že mají schopnosti, které často ve škole neprojevují. Jeden český učitel mi vyprávěl ze své zahraniční zkušenosti, že ve Švýcarsku děti na konci druhého stupně dostávají na starosti celkem složité projekty, třeba i chod restaurace včetně kasy. Možná mají příznivější legislativu, ale i některé české školy již jdou tímto směrem a nechávají děti převzít celou zodpovědnost za samostatné aktivity. Využívají hybnou sílu toho, že když dětem na něčem záleží a někdo je k tomu pustí, dokáží plnit i „dospělácké“ úkoly a učitel za ně nemusí tu káru táhnout sám. Netřeba jim umetat cestičky.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.