Když zažijí krásu hodnotných skladeb, zapálí je to, říká učitelka hudby a pianistka

Je půl šesté odpoledne. Právě tu u vás ve škole proběhla zkouška pěveckého sboru. Netipovala bych, že se dospívající pohrnou do podobných aktivit.

My máme sborový zpěv jako povinnou součást hudební výchovy, i když tento sbor, který nacvičuje v pozdní odpoledne, je dobrovolný.

Jste s výsledkem zpěvu tříd, které ho mají povinně, spokojená?

Když děcka – nebo spíš mladé lidi – pro něco zapálíte, dějí se pak neuvěřitelné věci. Stihnou pak toho nacvičit skoro tolik, kolik profesionální sbor. To jsme ale nejdřív netušili. Ale pak se stala jedna věc. V roce 2016 jsme spolupracovali s waldorfskou školou ve Švýcarsku, Atelierschule Zürich. S našimi druháky jsme nacvičovali společné vystoupení s dobrovolným vokálním souborem této školy. Plán byl mít jedno vystoupení v Curychu a druhé později v Praze. Tehdy jsme tu u nás na škole ještě nedělali žádné velké věci, netroufali jsme si.

Curyšská škola měla větší zkušenosti, a byla tedy ambicióznější. Do projektu s námi šli s vybranými dobrovolníky. S těmi se ale samozřejmě pracuje jinak než s celou třídou. Připravili si na vystoupení celou zpívanou mši, zatímco my jen některé části, ve kterých jsme se k nim pak přidali. 

Když jsme tam přijeli, naši studenti se tak nadchli možnostmi, které tam viděli, až jim bylo líto, že naše cíle byly tak omezené. A rozhodli se, že se na tu návštěvu Švýcarů v Praze připraví lépe, že se také naučí celou mši a ještě k tomu něco vlastního. Bylo to dobrovolné, ale šla do toho více než polovina třídy. Měli jsme i víkendové soustředění, z iniciativy žáků. A tohle byl pak zárodek dobrovolného sboru, který teď u nás funguje. Cvičně jsme to těleso nazvali Collegium „Musica“ a otevřeli jsme ho všem ročníkům. Do té doby třeťáci a čtvrťáci hodiny zpěvu neměli, teď, když chtějí, mohou. Ale máme tam i prváky a druháky, kteří hodiny sboru mají v rozvrhu, ale chodí i na tyto extra. Někteří žáci tak mají čtyři hodiny sborového zpěvu týdně.

Jak moc je v hudební výchově, jak jste ji pojala, teorie a jak moc praxe?

Sborový zpěv zastupuje praktickou složku. Kromě něj máme klasickou hodinu hudební výchovy v prvním a druhém ročníku. Tam se zabýváme hudební teorií, trochu i biografiemi skladatelů a rozbory skladeb. A k tomu ještě hudbě věnujeme třítýdenní a dvoutýdenní blok ve dvou ročnících, říkáme tomu epochy. Epocha je sto minut každý den a probíráme tam vývoj hudby vztažený k historii, ale vždy jde o zkoumání a poslech konkrétních skladeb. Zabýváme se tím, jak hudební vyjadřování souvisí s lidským myšlením a s vývojem společnosti. A žáci si půvabně všímají toho, že to, čím prochází lidstvo, se objevuje i ve vývoji jedince.

To je waldorfský pohled na věc, jestli se nepletu. Podle něj se dá vést paralela mezi vývojem člověka a vývojem lidstva. Mohla byste to přiblížit na nějakém „hudebním“ příkladu?

V tradičních, starých kulturách se mnoho činností spojovalo nebo ještě spojuje s hudbou, nejen slavnosti, ale i práce nebo uspávání dětí, hudba vrůstá do života. U nás v Gruzii to ještě můžete pozorovat. Malé dítě tohle považuje za přirozené, ne tak už moderní dospělý člověk. Předškolní dítě svět prožívá skrze své smysly a cítí se s ním v jednotě, stejně jako to prožívají tradiční společenství se svými rituály. S tím dítě rezonuje. Waldorfská školka s tím pracuje. Když děti přijdou zvenku a mají boty špinavé od bláta, učitelka jim neřekne „otřete si botičky o rohožku!“. Místo toho učitelky s dětmi zpívají „rohožka má ráda drbání na záda“, a všichni si při tom otírají nohy, intuitivně, bez přemýšlení. Chci tím říct – nejdříve dítě musí svět nacítit a ohmatat, ochutnat, pak teprve a postupně se probouzí k přemýšlení a k vědomému jednání. 

Chcete tím říct, že staré kultury se ke světu vztahovaly tak, jak je to vlastní malému dítěti?

V určitých ohledech ano. V antickém Řecku lidé běžně přemýšleli o bozích jako o entitách, které žijí v jedné sféře s nimi. Neměli racionální přístup ke světu, který se pak vyvinul u Evropanů v dalších historických epochách. 

Vrátila bych se k těm epochám. Můžete prosím popsat, co se v těch sto minutách přesně odehrává?

Vyberu skladbu, kterou zahraju na klavír, nebo žákům pustím ukázku. K tomu mají ode mě připravené konkrétní otázky, ale až k druhému poslechu. U prvního poslechu je důležitý bezprostřední dojem a následně postupné zvědomění prožitku. Po druhém poslechu se studenti ke skladbě vyjadřují a zachycujeme to na tabuli. Z toho shluku na první pohled subjektivních obrazů, příběhů, nálad, barev, forem postupně necháme vyvstat podstatné souvislosti a zákonitosti. Ve výsledku se stáváme svědky dokonalého řádu vyjádřeného v kráse zvuku. 

Další den následuje rekapitulace celého procesu a diskuze na základě mých otázek. Zažité, vypozorované a popsané se dá případně do historického kontextu doby a do souvislosti s biografií skladatele. Vše se oblékne do odborných pojmů a doplní se mým vyprávěním, které trvá ideálně kolem dvaceti minut, ne déle. Pak jim dám čas, aby si udělali poznámky, k tomu jim na tabuli předem připravím základní záchytné body, data a termíny. Jejich úkolem je to spojit s tím, co slyšeli a viděli a udělat si vlastní zápis do sešitu. Občas mají napsat i krátkou úvahu v souvislosti s probíraným tématem nebo s větším úsekem z epochy.  

Posledních dvacet minut epochy, kdy už jsou unavení, často využiji k tomu, že jim zahraji nebo pustím další skladbu, se kterou pak pracujeme následující den. Tím se zahájí nový cyklus.

Jak byste popsala ideální výsledek? Jak se takto vedené hodiny projeví ve vzdělání žáka?

Když to zobecním, ideál spočívá v tom, že z výuky student střední školy odejde po skutečném setkání s uměleckým dílem, které v něm zanechá stopu a bude mu oporou při  formování jeho osobnosti. Důležité je, aby se student orientoval v dějinách hudby a v teorii, aby pochopil podstatu vývoje hudby. Ne aby jen věděl, ale také chápal, cítil, poznával období podle charakteru skladeb. Vedle poznání zákonitosti hudby je důležité, aby se s její pomocí dokázal vcítit do člověka dané doby. 

Jak a podle čeho žáky hodnotíte? Pokud je tedy hodnotíte.

Máme písemné testy a kromě toho procházím jejich sešity a dívám se, jak látku uchopili ve svých zápisech. Je to pracné, ale zajímavé. Kromě toho hodnotím i práci v hodině. To má vše stejnou váhu, ale nepočítám z toho nějaký průměr, i proto, že hodnotím slovně. Co se jim povedlo, co ne. Pak přemýšlím o tom, jaké číslo bych tomu eventuálně přiřadila. Známky jsou u nás na vyžádání, někdo je chce vidět, někdo ne. 

Dáváte někdy i špatnou známku, třeba za čtyři?

Dávám. Měli jsme i reparát, i když si myslím, že to je opravdu „výkon“, dostat se v hudební výchově až k reparátu. A byla to samozřejmě výjimka. Tady u nás není snadné dostat reparát v ničem, protože když člověk funguje den po dni, není důvod, aby si tu věc neosvojil. Může se ale stát, že někdo má prostě horší životní období a nemůže se na nic soustředit. To pak řešíme individuálně. Snažíme se, aby se ten náraz s realitou odehrál v láskyplném prostředí, ale úplně ho eliminovat nechceme, protože to by se tomu člověku pak mohlo vymstít v budoucnu. Mladí lidé si musejí zvykat na to, že existují důsledky.

A teď ke sboru, který je součástí hudební výchovy. To je asi ta nejméně obvyklá věc. Nekladou někteří žáci odpor?

V prvním ročníku opravdu ještě doznívá puberta, jsou již skoro za vodou, ale ještě pořád tam nějaký vzdor je. Přijdou sem noví a někdo jim rozdá noty a chce, aby si je pokaždé přinesli a zpívali podle nich. Mají poslouchat, když zpívá druhý hlas, máme totiž téměř od začátku čtyři hlasy. Trochu s tím bojují. Koncem prvního ročníku, a hlavně pak v tom druhém, se to ale překlopí a opřou se do toho všichni. Někteří jsou do toho vyloženě žhaví, některým to nevadí, jiným to nic neříká, a pak je pár těch bojkotujících, ale ti to většinou nechtějí kazit ostatním, takže se srovnají. Často jim stačí, že mohou říct, že je to nebaví, a tím se uvolní. Pak už nemají potřebu se tolik vymezovat. 

Obecně si ale myslím, že mladé lidi v tomhle věku netřeba podceňovat. I když mají své pózy, obecně mají také celkem vytříbený vkus. Já se vždy zamýšlím nad tím, co nacházejí v jejich oblíbených Radiohead nebo v Metallice, protože vím, že mohu najít adekvátní skladbu v oblasti klasické hudby, která s jejich duševním stavem bude rezonovat stejně, ale také rozvíjet jejich vkus dál. Rozhodně bych nerezignovala na to, nabízet mladým lidem vážnou hudbu. Nesnažila bych se je uspokojit něčím, co je jim jakoby bližší. 

Je ale pravda, že to není snadný úkol. Tady v Česku je to ještě oáza. Třeba v Německu se děti podle mé přímé zkušenosti hodnotné hudební výchově daleko víc vzpírají. 

Proč jste vlastně zvolila sbor jako nástroj aktivní hudební výchovy?

Zpěv je nejpřirozenějším prostředkem hudebního vyjadřování člověka. Nástrojem je sám člověk. Souvisí s jeho základními životními funkcemi, dechem a tepem. Malé děti jsou nejlepšími zpěváky. Ovládají dokonalou techniku, aniž by o tom něco věděly. Nicméně lidé mají rozdílné životní podmínky. Někoho zpěv provází celý život, jiní netuší, že by uměli zpívat. Někteří se setkali se zpěvem ne úplně harmonickým způsobem a není pro ně snadné získat k němu vztah. Když se sejde 32 studentů s nejrůznějšími zkušenostmi, je to na jednu stranu výzva, sjednotit tyto výrazně individuální hlasy v souzvuku. Na druhou stranu je to každého jedinečná příležitost. Méně zkušení můžou nepozorovaně rozeznít své hlasy v chráněném prostoru. Objevit si je pro sebe a naučit se s nimi zacházet. Zkušenější slouží příkladem, oporou. Cvičí trpělivost. Zažívají to, že svým hlasem můžou někoho podpořit. Ve sboru, kde má zpívat každý, ne jen ti vybraní, je jedinec nesen celou společností a zároveň přispívá svojí jedinečnou barvou hlasu k vytvoření společného díla.

V dnešní době a veškeré té změti podnětů je těžší se na vážnou hudbu soustředit. To už by si člověk skoro vybral ticho.

Je pravda, že všichni včetně mladých lidí jsou přehlcení vjemy, což práci ztěžuje. Je to těžší, než kdyby byli úplně „čistí“. Souvisí to samozřejmě s obrovskou dostupností hudby v telefonu. Já proti digitálnímu světu nic nemám, zvláště miluju filmy. Ale u dětí platí, že vše má svůj čas a příliš brzy bych je tomu nevystavovala. Tříleté dítě nemůže zvednout dvacet kilo a stejně tak se musí osobnost dítěte náležitě vyvinout, než je vystavené další úrovni podnětů. Když dítě zaměstnáte intelektově příliš brzy, používá na to síly, které mělo věnovat na rozvoj jiných složek osobnosti, na rozvoj těla, emocí, paměti, vůle. 

Umělecké výchovy v dnešní době mají něco děti naučit, nebo jsou to spíš takové ochutnávky? 

Ochutnávka, to je konzumní přístup. To člověka se světem nepropojí. Dostane jen zase naloženo a neví, co s tím. Myslím, že je velmi důležité něco v sobě vypěstovat, dojít k nějakým výsledkům, tím se posiluje vůle a vnitřní soudržnost, sebevědomí. Je dobré, že na konci hudební průpravy je zvládnutý koncert, na konci prvního ročníku třeba schopnost přečíst noty. Teď mluvím o naší střední škole, pro každý stupeň vzdělání jsou cíle jiné, ale na každém si má dítě něco osvojit. 

Tsira Jirout pochází z Gruzie. Vystudovala klavír na konzervatoři v Tbilisi a poté byla přijata do magisterského studia v oboru koncertní klavírista a učitel hudby na Hochschule für Musik und Theater München. V Německu vystudovala i waldorfský seminář – Das Südbayerische seminar für Waldorfpädagogik. Od roku 2010 učí na Waldorfském lyceu v Praze. S manželem Petrem Jiroutem, který je rovněž waldorfským učitelem, má tři syny ve věku devět a pět let a rok a půl a z rodičovské dovolené se postupně vrací k učení. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.