Koronadeníček pražské rodiny, září 2020: nekonečné telefonáty na hygienu, chaos a čekání

1.9. Začíná škola, hurá! Naše čtvrťačka důležitě vyprovází malou sestru na školní hřiště, kde se koná tradiční uvítání prvňáčků. Tam ale vítězí chuť vidět kamarády a zabrat oblíbenou lavici, takže vzápětí mizí v budově. My si v rouškách vyslechneme projev pana ředitele a pak – jeden dospělý z rodiny a dítě – odcházíme do třídy. Dostáváme pět minut na focení, rychle zase ven. Druhý rodič zatím stojí na ulici ve frontě na čipy na oběd, které se tentokrát vydávají oknem jídelny. Otcové v oblecích a matky v šatech se klepou zimou, prší a fouká studený vítr. 

2.-4.9. Odnášíme do školy kufříček s výtvarnou výchovou, pytlík s tělocvikem, krabici kapesníků, dezinfekční mýdlo. „Už tady mám tři kamarády, mami!“ chlubí se dcera a já si říkám, uf, po tom dlouhém osamělém jaře doma je zase veselá a natěšená. To půjde! Navíc to dobře vyšlo a ve stejné skupině v družině je s ní i starší sestra, co víc si přát? Mají krásnou družinářku, je to veselá mladá holka, jen si stěžuje, že ji od věčného překřikování štěbetajících dětí začíná bolet v krku. V pátek zůstává doma, prý bude cucat islandský lišejník. 

6.9. Vracíme se domů z výletu s kamarády, svítí slunce, babí léto právě startuje, nálada je skvělá. Doma najíždím na stránky školy a tuhne mi úsměv: Vedení školy Vám oznamuje, že na ZŠ byla dospělá osoba pozitivně testována na koronavirus, rizikové osoby bude kontaktovat hygiena. Chvíli se probírám stránkami tříd a mám jasno: je to naše milá družinářka. Promítám si, kde jsme všude v posledních dnech byli: páteční velkou poradu týmu a návštěvu u spolužačky ze školky, sobotní oslavu narozenin, nedělní výlet s kamarády. Informuju děti, že teď nejspíš budeme všichni v karanténě. Nejsou rády, domova si během jara užily až až. 

Píšu paní učitelce, že kdyby potřebovala s něčím pomoct, jsem k dispozici. Jak se jí asi zítra bude učit ve třídě potenciálně tikajících biologických bomb? A když už se ta třída konečně začala trochu seznamovat, zase budou doma. Je mi do breku, jdu spát.

7.9. Hygiena zatím nic. Vedu tedy děti do školy a pak hledám informace, co pro nás nastalá situace znamená. Ačkoliv celou covid-situaci od počátku poměrně bedlivě sleduji, náhle vůbec nevím, co nás vlastně čeká. Nakonec zapojuji Centrální mozek lidstva – Facebook – a do jedné skupiny matek píšu dotaz. Začínají se mi scházet informace, ale také stesky ostatních. Nikdo nám nevolal, volali nám až po testech, trasování nefunguje… no potěš. Marně například zjišťuji, jestli v případě karantény mám coby OSVČ nárok na nějaké ošetřovně. Asi ne, s našimi dětmi je radost být doma i zadarmo, uzavírám to pro sebe

Odpoledne jdu pro děti. Na školním hřišti se prohání víc než stovka drobných postaviček. Všechny mají roušky a mezi nimi se pohybují učitelé a vychovatelé v bělostných respirátorech. „Jak to šlo?“ ptám se svojí prvňačky. „Dobrý, ale museli jsme bejt celou dobu v rooouškááách,“ upí. „A když jsme obědvali, stál tam pan ředitel a pořád na nás křičel, ať děláme, že už musí přijít jiná třída. Já ale nedokážu jíst tak rychle…“ Ujišťuju ji, že určitě musí jídlo pořádně rozkousat, jinak ji bude bolet bříško. Jdeme domů, čekáme na hygienu.

8.9. Zvoní budík na mobilu, když ho vypínám, vidím, že mám e-mail od učitelky mladší dcery. Třída je v karanténě, která se počítá od 3.9., kdy byla družinářka naposledy ve škole. Ke starší dceři nemám žádnou informaci, ale dává mi smysl ji do školy také neposlat, když jsou holky v družině spolu. Volám na hygienu, abych si postup potvrdila. Hovor s hygieničkou chvílemi probíhá dost zostra. „Ano, chápu, že taky někdy máte volno,“ snažím se uklidnit sebe i paní na druhém konci pomyslného drátu. Nakonec vím, co jsem potřebovala: obě děti mají jít na první test co nejdřív, na další v neděli. Dobrá tedy, volám pediatrovi a hledám místo, kam bychom se mohli objednat. Všude je plno minimálně do čtvrtečního večera (máme úterý ráno). Ach jo. Neslibovali někdy v létě, že na testy se dostane každý a rychle, že zdroje jsou? 

Píše třídní mladší dcery, že si budeme ve škole vyzvedávat pracovní listy. Ze třídy starší dcery přichází mail, že KHS nespolupracuje. KHS říkala to samé o škole. Ruším logopedii, plavání a gymnastiku, sedáme do auta a vyrážíme na spanilou jízdu po odběrových místech v Praze. Nakonec máme štěstí, vzali nás mimo pořadí hned na druhém místě, kde jsme to zkusili, sestřička má s matkou dvou dětí slitování a rovnou nás objednává i na kontrolní odběr. 

Z webu školy zjišťuji, že v karanténě jsou zatím tři třídy, zvažuje se ještě čtvrtá, vše od dnešního rána. To je tedy víc než sto rodin, které dnes jezdí po Praze a snaží se otestovat svoje děti. Říkám si, jestli by nestálo za to zavolat odběrovou sanitku a pěkně děti nabrat na školním hřišti. Jak si asi poradí rodiče, kteří nemluví česky - máme takových v naší škole dost - nebo nemají kapacitu a peníze na to, aby autem objížděli hlavní město?

9.9. Na webu školy se objevuje upozornění, že bez negativního testu při ukončení karantény děti nesmí do školy. Test máme v neděli, výsledek bude pravděpodobně v úterý. Tím se karanténa poněkud protahuje. Nedává mi to smysl, volám tedy znovu na hygienu. „Vy mi dáváte otázky, na které vám nedokážu odpovědět. Já taky nevím, jak to má být,“ říká unaveně hygienička a doporučuje mi, abych si stěžovala na ministerstvu zdravotnictví. Možná, až budeme v karanténě popáté, budu v tom už umět chodit, říkám si. Sedám s dětmi k úkolům. Mentálně mě to vrací do března, mezi vařením a hraním deskovek se snažím vyřešit aspoň tu nejnutnější práci.

10.9. 48 hodin od testu uběhlo, výsledky nikde. Nedá mi to a volám na odběrové místo. „Je to masakr, určitě budete čekat minimálně tři dny,“ říká mi velmi ochotná a soucitná spojovatelka. Konec karantény se vzdaluje o další den. Přemýšlím, jestli je s panákem slivovice třeba čekat až do oběda, nebo zda mě okolnosti omlouvají. Venku je skoro třicet stupňů, děti jsou naprosto zdravé a obracejí byt naruby. Výsledky přicházejí odpoledne, jsou negativní. Karanténa by měla končit už za tři dny, výhled mám ale ještě na šest. 

11-13.9. Jediným zpestřením jsou opětovné nedělní testy. Venku je krásně, doma poněkud husto. V neděli nám končí karanténa; přemýšlím, jestli prostě děti zítra neposlat do školy, když se u nich nemoc neprojevila a splnili jsme i to, že se nám podařilo podstoupit dva odběry? Nakonec vítězí zodpovědnost. Pár kol ubonga přece ještě přežiju, a když si přivstanu, zvládnu udělat dost práce, ještě než se roztočí klasický kinder-kolotoč. 

14.9. Hurá, hurá, hurá! Během odpoledního skuhrání nad úkoly a čtenářským deníkem (dopoledne matka pracovala a vařila) přicházejí negativní výsledky. Vyskakuji ze židle, beru do ruky oba rozvrhy a dělám hromádky učebnic a sešitů na zítřek. Radši dřív, aby si to ta korona ještě nerozmyslela. Večer se na webu školy objevuje informace, že je v karanténě další třída plus několik dětí, které ještě zbývaly u starší dcery. Množí se případy, kdy se rodiče nezvládají proboxovat rezervačními systémy odběrových míst a první volná místa jsou až za týden, další rodiče jim radí, kam má smysl zkusit vyrazit na blind. Jsme karanténoví nováčci, za pár měsíců to budeme zvládat levou zadní, říkám si.

15.9. Máme tu druhé 1. září, děti jdou do školy a já dopisuji svůj koronadeníček. Co si o tom svém zážitku vlastně myslím? Připraveného není nic, systém je přehlcený, nestíhá hygiena, odběrová místa ani laboratoře. Všichni jsou v podstatě milí, ale strašně unavení, a to je teprve půlka září. I já jsem strašně unavená. Čeká nás asi docela jízda. Společně to zvládneme, ale snadné to nebude.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.