Děti bez lásky: film, který změnil pohled na jesle

Děti padesátých let trávily běžně čas v celodenních, ba i celotýdenních jeslích. Vypadaly urostle a zdravě, takže se zdálo, že vše jde podle plánu. Při bližším zkoumání, se kterým si dali práci někteří čeští dětští psychologové v čele se Zdeňkem Matějčkem, se ale ukázal problém.

Ty z dětí, které byly vystavené příliš dlouhému pobytu v kolektivních zařízeních, od kojeneckých ústavů po dětské domovy a celotýdenní i celodenní jesle, vykazovaly jasné známky citové deprivace. To, že netrávily dost času s jedním člověkem, který by na ně soustředil svou pozornost a dal jim pocit ochrany a bezpečí, působilo těmto dětem psychická zranění. Ta se projevovala jako citová nevyrovnanost nebo plochost, úzkosti, nedůvěra, nejistota – a tato zranění byla trvalá.

Konec ústavní výchovy v Čechách

Zjištění popsal Zdeněk Matějček v knize Psychická deprivace v dětství, která vyšla v roce 1963. Stala se také tématem slavného filmu Děti bez lásky z roku 1963 režiséra Kurta Goldbergera, na kterém Matějček spolupracoval. Záběry na místnosti zaplněné postýlkami, skupiny dětí lačných po lásce, přetahující se o jednu zdravotní sestřičku, dítě čekající na maminku, která nejde... Nic z toho nenechalo diváky lhostejné.

Komunistické kádry v čele se Svazem žen se snažily film zakázat, ale už bylo pozdě. Mezitím odputoval na filmový festival v Benátkách, kde posbíral několik ocenění. Smutný film je velmi živě, až vtipně komentovaný, a vystupují v něm kromě dětí a zdravotních sester i psychologové, kteří působí lidsky a vnímavě. Pod vlivem knihy a filmu začala chvála ústavní výchovy slábnout. Psychologové ve filmu nicméně zdůrazňují, že citovou deprivací trpí i děti, vyrůstající s rodiči, kteří se jim dostatečně nevěnují.

https://www.youtube.com/watch?v=iLjHAP9Cho4

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.