Mami, dáš mi kapesné? Určitě! Otázkou je, od kdy, kolik a na co!

V době chytrých telefonů, platebních karet, účtů, které můžete pořídit už dětem na základní škole… v době aplikací a QR kódů se zdá otázka nastavení kapesného takřka zbytečná. Ale minout ji by byla chyba. „Právě kapesné je totiž skvělým nástrojem k tomu, jak dětem ukázat, co všechno s penězi v životě můžou, a co se naopak doslova nevyplácí,“ potvrzuje na úvod Petr Liška, zakladatel společnosti FoxGames, lektor finanční gramotnosti a vývojář deskové hry Cesta životem – zaměstnání, nebo podnikání? určené pro výuku finanční gramotnosti ve školách. Sám má dva syny (3 a 6 let) a říká, že peníze jim dává do ruky opravdu odmalinka. Srovnávají je podle barev, velikosti mincí… a dokonale tak bourají přesvědčení, že „peníze nejsou na hraní“. Podle Petra Lišky jsou a jednou z nejlepších her je právě nastavení kapesného a následné simulace reálného ekonomického života v budoucnosti. 

Jakmile mají děti peníze, přemýšlí o nich

„Tím, že se k dítěti začnou peníze dostávat, se začne dít řada věcí. V předškolním věku si s nimi mohou opravdu jen hrát. Pak vám mohou pomáhat platit v obchodě a vidět na penězích – tedy na hotovosti – směnu něco za něco, což jim usnadní vnímání hodnoty věcí,“ vysvětluje dál. Začnou o penězích přemýšlet, ptát se, co se stane, když… A přestože třeba i to kapesné začnou dostávat ve chvíli, kdy pro ně peníze ještě nic moc neznamenají, a vy máte pocit, že je nepotřebují… Tak jednou přijde moment, kdy je potřebovat budou. Přesně tehdy už by měly ideálně vědět, jak s nimi zacházet. Což ale mimo jiné znamená, že vůbec nějaké musí mít k dispozici. A tehdy začíná ta hra s kapesným.

Jako první peníze Petr Liška doporučuje dětem dávat skutečně hotovost. „Vidět fyzicky směnu něco za něco, která se odehrává u pokladny, má úplně jiný dopad, než když na pásu v supermarketu projede horalka, vy pípnete kartou nebo hodinkami a odcházíte. Fyzický vjem směny je tu k nezaplacení,“ říká odborník na finanční gramotnost s tím, že na online platby, kapesné přesouvané bezhotovostně na bankovní účet, doporučuje přejít až u starších dětí, někdy na druhém stupni. 

Týdenní „výplata“ může být lepší než měsíční 

Přestože řada rodičů vyplácí kapesné měsíčně, stojí za úvahu týdenní. „Mít k dispozici pravidelně menší obnos peněz je pro děti v počátku snáze zvládnutelné než dostat jednou za měsíc peněz hodně. Pracovat s nimi v takovém nastavení neumí ani dospělí. Říká se přece, že čekání bylo dlouhé jako týden před výplatou. A je fakt, že i my utrácíme v okamžiku, kdy peníze přijdou, špatně si je rozvrhneme a pak s napětím čekáme výplatu. Na toto chování už jsou nastavené i marketingové kampaně, které startují kolem poloviny měsíce. V době výplat,“ vysvětluje Petr Liška, proč týdenní kapesné může být strategicky výhodnější.

Dáte-li i tak přednost měsíčnímu vyplácení, snáz jej zvládnou starší děti a jako bonus dostanou možnost učit se nastavit dlouhodobý rozpočet, šetřit, na některé věci si počkat… Přesto je u měsíčního modelu pravděpodobnost, že dřív narazí na situaci „tak na to nemám, kámo“. A budou ji muset řešit.

Když vlastní peníze, tak volnost v jejich rozhazování

Desáté balení kartiček Pokémonů, černý lak na nehty, tři pytlíky chipsů najednou, kýčovitý notýsek… Nic z toho v našich očích za utrácení nestojí, a děti přesně tyto věci za první peníze pořizují. A pořizovat budou, budou rozhazovat – a je důležité je to nechat udělat. „Protože víte, jaký moment dřív nebo později nastane? Objeví se něco, co doopravdy chtějí, ale na co vinou předchozího rozhazování nemají. A když vy odoláte pokušení jim to jen tak koupit, začne jedna z nejpoučnějších lekcí finanční gramotnosti: budou muset vymyslet, jak se k té věci mohou dostat, i když na ni právě nemají dost peněz,“ popisuje Petr Liška důležitý moment, do kterého je užitečné nechat dojít dítě, klidně devíti nebo desetileté. Protože tady platí, že čím dříve se zapíše podobná zkušenost, tím lépe. 

„Situace, kdy něco chce, je plná emocí, které dítě přirozeně povedou k hledání možností. Může prožít vztek, ale pak stejně bude hlavně přemýšlet, co s tím. Může šetřit. Jenže jsou věci, na něž z kapesného nenašetří. Když jsem vyrůstal, vyřešil jsem touhu po drahé videohře sbíráním recyklovatelného odpadu. Vaše děti mohou navrhnout domácí práce navíc, chodit pomáhat sousedce…“ načtrtává Petr Liška. A pokud nic z toho není reálné, můžete do hry zase vstoupit vy a zahrát si na banku, která dítěti poskytne úvěr. „Můžete se domluvit, že půjčíte tisíc korun, že ono vám deset měsíců bude splácet 110 Kč, tedy dostane půjčku s desetiprocentním úrokem. Klidně můžete opravdu smlouvu sepsat, podepsat, nastavit splátkový kalendář a jet podle něj,“ nabízí další možnosti odborník. Také se můžete dohodnout, že budete po dobu deseti měsíců vyplácet zkrácené kapesné – jako si banka rovnou strhává peníze z účtu svého klienta. Ale nikdy nesmíte z nastavených pravidel ustoupit, protože žádná banka nikdy nikomu neustupuje. Což na tomto zdánlivě banálním příkladu dítě můžete skvěle naučit. 

„Ještě bych doporučil vyhýbat se konstatování typu: Fajn, chceš další sadu třpytivých per? Nedostaneš příští měsíc kapesné! – tam totiž vzniká moment, kdy dítě vlastně trestáte za to, že něco chce. Trestáte sebe, když něco chcete, nebo zrevidujete, jestli si to můžete dovolit? I když jen změníte formulaci na to, že vám dítě bude sadu dalších per splácet, bude to důležitá změna, která ze situace sebere dítěti pocit provinění z toho, že po něčem touží, protože proč pak kapesné dostává?“ ptá se Petr Liška. 

Jasná pravidla vyplácení

No, a to je další věc: proč a na co od vás vlastně dítě bude kapesné dostávat? To je důležité vymezit pravidly. V těch musíte podle odborníka přesně stanovit: „My ti budeme kupovat věci do školy, oblečení, dávat peníze na obědy, svačiny, platit telefon, ale… pokud budeš chtít jít do kina víc než 1x do měsíce, pokud budeš potřebovat chipsy, Pokémony, to půjde za tebou.“ A právě v těch věcech, které si dítě začne platit samo, ty zdánlivé nepotřebnosti, se bude vázat dost chtění a emocí na to, aby brzy vznikla výše popsaná situace, kdy na ně dítěti kapesné nezbude a rozjede se vaše hra na banku. 

Zajímavou situací může být i ta, kdy se chce naopak dítě stát vaší bankou. Typický moment, když spěcháte do školy, a potomek si vzpomene, že je potřeba zaplatit školní divadlo – jenže vy nemáte hotovost. „Tak já to zaplatím z kapesného!“ ozve se. Aha? To je ale přece „blbý“?! To ne… Je to škola, to mám platit já jako rodič. Odmítnu. Nebo? „Jestliže na tom dítě trvá, nechte ho prožít klidně i ten moment, kdy se podílí na věcech, na něž kapesné primárně necílilo. Je to jeho rozhodnutí, možná se chce víc podílet na dospělém chodu domácnosti. Nebo vám jen pomoct, ukázat, že tu nejste jen vy pro něj, ale i ono pro vás… Na tom úplně nezáleží. Ale rozhodlo se a chce. Tedy mu ta situace stoprocentně přinese nějakou zkušenost,“ vysvětluje Petr Liška. 

A kolik vlastně?

Co vidíte v rodinách, když se rozhlédnete kolem sebe? Kapesné vydávané za domácí práce v objemu pětikoruny za luxování? Nebo kapesné jen tak, ve vysokých stovkách, nebo dokonce tisících? Oba extrémy jsou jednoznačně špatně. V tom první vyvolá kapesné jen frustraci: za tak nízké kapesné bude vždycky dlouho trvat, než bude moct dítě jít a koupit si, co chce. Není tedy motivující, nepřinese ty přirozeně tréninkové momenty. A extra vysoké kapesné také ne. Tak jak najít ten správný zlatý střed? „Protože máte stanovená pravidla, na co přispíváte dítěti vy, je potřeba zmapovat, co by vlastně mohlo dítěti přinést kapesné. Ptejte se ho: A co by sis vlastně koupil/a, kdybys mohl/a? Přibližně tak získáte představu o hodnotě toho, co si přeje, a nastavíte snáz hladinu peněz. Aby klidně bylo chvilku na bezproblémové nákupy daných věcí, a pak se muselo přemýšlet…“ doporučuje Petr Liška s tím, že cílem by měl být balanc mezi tím, aby si dítě mohlo dovolit jít třeba jednou za týden do „mekáče”, ale nemůže tam mít prostor platit za další tři kamarády. A také donutit děti o penězích přemýšlet. 

„A o výši kapesného laborujte podle své reálné finanční situace, nikoliv s obavou ze studu – aby vaše dítě nebylo za ‚socku‘. To se tam propisuje často obava, že dítěti dáte málo, a ono najednou nebude někam společensky patřit. Tady nejde o to držet si nějaký pomyslný společenský status, ale učit se pracovat s penězi v rámci reálných možností. Jako v životě. A ve chvíli, kdy tohle dokážete přijmout, pro dítě uděláte opravdu to nejlepší,“ uzavírá lektor finanční gramotnosti Petr Liška.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.