Z Marušky se v Tanzanii stala "mama Maria". Ve školách vládne tuhá disciplína a je tam i sto dětí ve třídě, říká

Do jaké školy chodí děti, o které jste se starala?

Do místní školy vzdálené asi kilometr a půl. Do školy s tradičními škamnami, ve kterých sedí až sto dětí pohromadě. V uniformách. Mimochodem, v Tanzanii si všichni hrozně potrpí na čisté šaty a uniformy si pořád perou, až jsou samozřejmě od toho celé odrbané. Často si tu myjí a drhnou i boty. Proto taky málo vydrží. Na druhou stranu děckám nevadí spát v jedné místnosti se slepicemi. Hlavně chlapečky jsem nedokázala přinutit, aby je k sobě nepouštěli. Na pořádku jim moc nezáleží a hodné slepičky se přece nevyhánějí… Přesunuli jsme kurník dál od ložnic a v edukaci pokračovali. Byl to trochu boj, ale na konci pobytu jsem již slavila určité úspěchy.

Od kolika let se chodí do školy?

To je různější než u nás. Některé děti nastupují do první třídy klidně i v deseti letech. Základní škola je sedmiletá. Přechod na střední školu je dost drsný, hlavně kvůli tomu, že se žáci najednou začnou učit v angličtině. Do té doby mají angličtinu jako jeden z předmětů, pak ale výuka skoro všech předmětů přechází do angličtiny. A mnoho žáků memoruje něco, čemu vlastně vůbec nerozumí. Možná učitelé výklad prokládají svahilštinou, ale v zásadě platí, že historii Tanzanie nebo procesy v těle se tu učí v jazyce, který není jejich rodný a nezvládají v něm ani běžnou komunikaci.

Měla jste mezi svými povinnosti v dětském domově i doučování? Zjevně bylo potřeba.

Ano, výuka angličtiny byla jedna z věcí, kterou jsem byla odhodlaná s dětmi dělat. Nakonec to nebyla žádná sláva. Naše evropské plánování naráží na místní pevné zakotvení v přítomnosti. Kolikrát se stalo, že hodina odpadla, protože do cesty přišlo něco jiného. Tu někdo musel jít natrhat krmení pro králíky, tu si šel něco vyprat. Nebo se i konala, ale děti měly trochu problém pochopit, k čemu jim taková výuka vlastně může být. Něco jako budoucnost vůbec neřešily. Ale já jsem řešila, jak si poradit s tím, že úroveň znalosti byla u jednotlivých dětí ve skupině různá. Bylo pro mě těžké dělat to tak, aby byli zapojení všichni. Ale když děti potřebovaly vědět něco do školy, tak to se zeptat přišly.

Jak dokáží učitelé učit třídu o stu dětech? Viděla jste to na vlastní oči?

Ne, ale dokážu si to představit. Jde to hlavně přes uplatnění moci, učitelské autority. Děti tu ve škole učitelé běžně bijí.

Známkuje se?

Výkon se ohodnocuje procenty a žáci se seřazují do žebříčků, které se pak vyvěšují. Takže „vysvědčení“ vypadá tak, že si někde přečteš, na kolikátém místě z kolika jsi skončil. Hlavní je právě to srovnání s ostatními, učitelé nemají jiný hodnotící standard než vlastní třídu.

To ty děti, co jsou dole, asi mrzí?

Já jsem to na nich moc nepoznala. Faktem je, že některé neprospívají, protože místo školy chodily třeba pracovat na pole. To asi člověku pak nepřidá, vidět se k tomu všemu ještě na konci žebříčku. Nebo další taková nespravedlnost. Ve školách se zavedlo společné stravování, za které se trochu platí, a zjistili jsme, že kluk nechodí do školy kvůli tomu, že na ty obědy rodina nemá, a škola to neumí zařídit jinak, jiná možnost než společné obědy podle ní neexistuje.

Můžete říct něco o učitelích?

Učí tam dost mužů. Učitelé angličtiny na střední škole často byli Keňané. Keňané jsou na tom s angličtinou líp. Ale současný prezident vytáhl proti cizincům a ze škol je vypudil s tím, že je mají nahradit místní, Tanzanijci. Některé školy už kvůli tomu skončily, protože nenašly adekvátní náhradu.

Od školy zpět k vašemu dětskému domovu. Kdo v něm pracoval, kromě vás?

Vedla ho sestra Epifanie. Je to projekt zaštítěný místní katolickou církví, což je poněkud bizarní, protože obyvatelstvo vesnice, kde sirotčinec stojí, je muslimské.

Jaký na vás ctihodné sestry dělaly dojem?

Některé byly fajn, ale celkově jsem měla pocit, že si připadaly jako elita. Další důležitou postavou je takzvaný patron. Muž, který má na starosti běžný chod včetně údržby. V sirotčinci je velká převaha chlapců, takže to je takový chlapecký vychovatel. Z třiceti dětí je jen sedm děvčat. Proto se taky matróna, žena, která má na starosti děvčata, přijímala až nedávno. Pak je tam kuchařka. No a pak jsem tam byla já, mama Maria. Vyslanec organizace, která je živí.

Proč je chlapců o tolik víc?

Častěji než dívky se stávají problémovými nebo odvrženými dětmi. Tady je potřeba říct, že u nás nebyly jen osiřelé děti. V Tanzanii je totiž rozšířený zvyk, že když matka nebo otec vstoupí do nového vztahu, nový partner děti z prvního manželství nepřijme. Takže jsou odloženy k babičce či jiným příbuzným, případně zcela opuštěny v domě. A víc se to děje klukům než holkám.

Jak se k vám děti dostávaly?

Nejčastěji je to tak, že někdo ve vesnici upozorní na to, že nějaké dítě je otrhané nebo hladové, že se z domu ozývá křik.

Navázala jste tam s někým bližší vztah, po kom se vám třeba teď stýská?

Ano, třeba s matrónou, fajn holkou. S některými staršími holkami taky. Chvíli to trvalo, ale pak to nějak sepnulo. No a malé dětičky jsou taky strašně fajn. Když čekají třeba už umyté na večeři a přijdou se pomazlit.

Byl ten pobyt náročný?

Byl. Byl náročný fyzicky, stravou, klimatem. Ale to nebylo to, co bych snášela nejhůř. Nejnáročnější byl jakýsi pocit samoty uprostřed davu. Těžko se to popisuje. Ten pocit se mnou zůstával, i když kolem mě bylo spousta lidí. Ale chodila jsem zpívat do místního sboru a tam ten pocit mizel.

Hodnotíte vaši cestu úspěšně? Co se povedlo?

Já jsem tam jela spíš připravená na to, že se dařit nebude, takže jsem se frustraci z neúspěchu celkem vyhnula. No a pak jsem to úplně přestala posuzovat nebo měřit. Stačí, že jsem tam občas pochovala nějaké dítě, které by jinak nikdo nepochoval.

Marie Hodinářová vystudovala VOŠ hereckou v Praze a hungaristiku a divadelní vědu na FF UK. Před odjezdem do Afriky pracovala jako herečka, moderátorka a lektorka. Do Tanzanie odjela na začátku srpna 2017 jako dobrovolník organizace Bez mámy, která zajišťuje chod sirotčince v obci Mahango a také pomoc dětem z okolí v tíživé finanční situaci.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.