Mateřská škola a tři muži: Děti si nás vyžádaly, a tak je dneska bereme ven my otcové. I když prší

Mateřská škola má dnes pro děti tento program: stopovací den s tatínky. Proto tu mezi dětmi sedí i tři muži, otcové tří přítomných předškoláků. Děti berou ven oni. Akorát že dost prší (bylo to minulý týden), a tak je změna plánu: jde se až po svačině. Ale jde se, většina dětí to odhlasovala. Mezitím stihnu s přítomnými muži pohovořit.

Nejdřív se ale mluví o dešti, když venku prší. Paní učitelka se dětí ptá, čemu déšť prospívá a jak může škodit, a děti to vědí (zavlažování, záplavy). Pak se začne pátrat po tom, odkud se voda bere v domácnosti. Děti toho dost vědí, ale i tak se hodí tatínkové a jejich výklad o klesající a stoupající hladině podzemní vody, studnách, vodárnách a jiných zajímavostech. Nepůsobí při něm rozpačitě ani nemotorně, je vidět, že mají trénink z domu a s dětmi na koberci nesedí poprvé.

Když děti odejdou na svačinu, všichni tři svolí ke konverzaci. Ptám se jich, zda bylo pro ně těžké uvolnit se z práce a jakou tedy mají práci. Milan Krch podniká v ICT, takže uvolnil sám sebe, Tomáš Lokajíček je vychovatel, pracuje na směny, takže má i volné všední dny, a František Vostřák je správce nemovitosti a vzal si volno.

Ptám se, jak ten nápad vznikl. Tento výlet si prý vyžádaly děti. Tatínkové jsou jim asi přece jen vzácnější než maminky. Přesto dnešní otcové tráví se svými dětmi nevídanou spoustu času a řeší s nimi nevídané věci, když to srovnají s vlastním dětstvím. Třeba své chyby. „Chci být pro syna kámoš, kterému může věřit,“ říká jeden z nich a ostatní přikyvují. „Mluvíme spolu i o dědových chybách, ale toho to dost rozčiluje,“ usmívá se.

Začínají kolem nás kroužit děti, za chvíli se vyráží na výlet.

--------

Kolik trávíte s dětmi času během týdne, o víkendu?

František Vostřák: Ve všední den jsou to bohužel obvykle jen večery. O víkendech bývá podstatně více času.

Tomáš Lokajíček: Pracuji na směny a z toho polovinu času v noci, takže trávím s dětmi čas ve všední dny i o víkendech.

Milan Krch: V pracovní den bývám s dětmi ráno před odchodem do školy a během večerů. O víkendu máme většinou společný rodinný program.

Co s nimi děláte často/pravidelně/nejraději?

František Vostřák: Hry v přírodě i doma, stavebnice, čtení před spaním, výlety, cyklistika, ale i praktický život – pomoc na zahradě, v dílně. Formou zábavy, samozřejmě.

Tomáš Lokajíček: Pomoc s prací v domácnosti, opravy. Vaření, pečení.

Milan Krch: Nejraději jsem s dětmi doma nebo v přírodě. Rád s dětmi cestuji, hraji, vařím, tvořím…

Máte nějak v rodině rozdělenou péči o děti?

František Vostřák: Nikterak výrazně, kromě vaření, které neovládám. Klasické rozdělení rolí u nás nefunguje.

Tomáš Lokajíček: Ne

Milan Krch: Nemáme, snažíme se být partnerští ve všech oblastech, co nám situace dovolí

Vzpomínáte si na svou mateřskou školku a uměl byste ji srovnat s tou, do které chodí vaše dítě?

František Vostřák: Bohužel si ji příliš nevybavuji, ale předpokládám, že jeden z největších rozdílů bude v tom, že naše děti jsou ve školce partnery, mají prostor se vyjádřit, diskutovat, to jsme my určitě neměli.

Tomáš Lokajíček: Pamatuji si jen pár útržků, nejsilnější zážitek, který si vybavuji, byl, že mě učitelka nutila jíst tlusté maso, až jsem se z toho poblinkal. To by se v této školce stát nemohlo.

Milan Krch: Pamatuji si, že to byla školka hodně „přikazující, zakazující“. Nikdo si s námi moc nehrál, nepovídal. Řekl bych, že jsme tam byli spíš na hlídání. Školka mých dětí je hodně otevřená svým přístupem, komunitou a jsem za ni rád. Děti mi v ní přijdou spokojenější, než jsme byli my.

Jaká by měla být základní škola, do které vaše děti nastoupí (nebo možná již chodí)? Co je pro vás hlavní, co byste naopak pro své dítě nechtěl?

František Vostřák: Máme to štěstí, že syn bude pokračovat v Arše (pozn. redakce: Archa má i základní školu). Je to pro nás velmi důležité, protože je zde kladen důraz na individuální přístup a rozvoj osobnosti všemi směry.

Tomáš Lokajíček: Pro mě je nejdůležitější respektující přístup a aby děti škola v dětech nepotlačovala přirozenou zvídavost a touhu učit se nové věci.

Milan Krch: Naše dítě do ZŠ v Arše už chodí a jsem za tuto cestu vzdělávání rád. To hlavní je pro mě, že zde přistupují učitelky i učitelé k dětem jednotlivě a pedagogicky profesionálně. Děti opravdu vzdělávají, vedou je k poznání, ne k biflování a známkování. Není to soutěž o dobrou známku.

Proč podle vás dnešní otcové tráví rádi čas s dětmi, zatímco dnešní dědečkové to u svých dětí spíše „odbývali?“

František Vostřák: Asi bych neřekl, že naši rodiče nás odbývali. Za sebe mohu říci, že to tak nevnímám. Dali nám to nejlepší, co v danou chvíli mohli a uměli. Přirozeným vývojem společnosti cítíme, že bychom se měli dětem více věnovat, ale teprve čas ukáže, zda je to opravdu správná cesta.

Tomáš Lokajíček: Myslím, že je to obecný společenský trend, tehdy i teď.

Milan Krch: Je to otázka času a prostředků, které můžeme svým dětem věnovat. Naši dědové, otcové, ale i matky a babičky se primárně věnovali obživě. My to dnes máme jinak, tolik času obživě nevěnujeme a je jen na nás, kam ten zbytkový čas věnujeme. Nejlépe investovaný čas je do našich dětí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.