Mého syna ve škole zalehávali tři dospělí, říká Tereza. Teď se učí sám doma

„Nikdo si neumí představit tu bezmoc, když sháníte školu v místě svého bydliště a oni vám do očí tvrdí, že pro vás místo nemají,“ říká Tereza, máma jedenáctiletého Martina, žáka páté třídy. „A vy přitom víte, že to není pravda, jen tam vaše dítě prostě nechtějí.“ Tereza s Martinem žijí jen spolu v jednom středně velkém městě v Ústeckém kraji. Martin je inteligentní, veselý a laskavý kluk, který má rád přírodu a věnuje se airsoftu, jeho máma pracuje v místní firmě jako dělnice. Kromě toho, že jako rodina samoživitelky mají trochu hluboko do kapsy, by jim vlastně nic nechybělo – nebýt patálií se školou. Martin má ADHD a poruchu opozičního vzdoru a mezi školami ve městě se stal „známou firmou“, kterou si žádný ředitel „na triko“ nevezme.

Ale pojďme na to od začátku. Martin měl odklad, do první třídy svojí spádové školy nastoupil v sedmi letech a od začátku měl z poradny přidělenou asistentku pedagoga. První roky jeho vzdělávání probíhaly v klidu, Martin se dobře učil a ve škole byl spokojený. Problémy přišly ve třetí třídě, kdy se změnila učitelka i asistentka. „Najednou mi ze školy pořád volali, ať si pro Martina přijdu, ať s ním něco udělám, že je drzý, neposlouchá, bouchá hlavou do lavice a podobné věci,“ vypráví Tereza. „Vždycky, když jsem viděla na mobilu číslo školy, už se mi začalo dělat špatně. Přitom jsme pravidelně docházeli k psychiatrovi, bral léky, doma se choval stejně jako vždy.“

Tři dospělí ve třídě, ale stejně to nefunguje

Po nějaké době (a nátlaku ředitele spádové školy) se Tereza rozhodla, že syna přeřadí do školy pro děti s poruchami učení a chování. Šestnáct dětí ve třídě a tři dospělí – učitel a dva asistenti – k tomu, to Tereze znělo jako skvělé uspořádání, které dětem zajistí individuální přístup a klid na učení. Jenže nezajistilo. „To, co se rozjelo ve speciální škole, bylo prostě peklo,“ říká Tereza a v hlase jen těžce skrývá hněv. „Asistentka s učitelkou dostaly z poradny konkrétně rozepsané pokyny, jak se má k Martinovi přistupovat. Vůbec je ale nedodržovaly a ve třídě tím pádem docházelo k vyhroceným situacím, které končily tak, že mého tehdy desetiletého syna zalehávali tři dospělí lidé. Několikrát mu volali sanitku, jindy volali mně, ať si pro něj přijdu,“ popisuje Tereza.

Afektivním záchvatům se u Martina přitom dá velmi snadno předejít. Chlapec se vzhledem ke své diagnóze vydrží soustředit maximálně patnáct minut, potom si musí trochu vydechnout a změnit činnost. Navíc nedokáže dobře pracovat pod tlakem, potřebuje hodně povzbuzení a citlivý přístup. „Když Martin začne být neklidný, stačí udělat jednoduchou věc – vzít ho na pět minut ven ze třídy. Tam se uklidní, vydýchá a může fungovat dál. Mně to ale připadá, jako by učitelka s asistentkou naschvál tuto jednoduchou a jasně formulovanou potřebu ignorovaly, nechávaly situaci vygradovat a potom ho prostě zalehly,“ dodává rezignovaně Tereza. „Po pár týdnech syn do školy nechtěl chodit, pořád říkal, že ho bolí břicho nebo hlava. A sama jsem viděla, že dát ho do speciální školy byla velká chyba. Vysvobodila nás distanční výuka, kdy se Martinovi dařilo skvěle, ale věděla jsem, že musím vyřešit, co dál.“

Inkluze se ve třiceti dětech na třídu dělat nedá

„Když jsem Martina poznala, vůbec mi nepřišel jako náročné dítě. Když má podmínky, tak se dokáže velmi dobře a rychle učit,“ říká Šárka Plocková, která vystudovala pedagogiku, pracuje jako učitelka a navíc jako studijní poradkyně pomáhá rodičům vybrat vhodnou školu pro jejich děti, ať už jsou nadané, nebo v něčem problematické. „Jediné, co potřebuje, je klidné a přijímající prostředí, dostatek podnětů a prostor k pohybu, pokud už mu docházejí síly a soustředění. Není to nic, s čím by si školy nedokázaly poradit, pokud by tedy chtěly.“

Maminka Tereza se na Šárku Plockovou obrátila během covidové distanční výuky, aby společně našly pro Martina vhodné řešení. Shodly se na tom, že speciální škola to nebude. „Tyto základní školy zřizují kraje, na rozdíl od běžných základních škol, které zřizuje město nebo městská část,“ vysvětluje Šárka Plocková. „Může to vypadat jako nepodstatný detail, ale politici na radnicích se o svoje školy a jejich kvalitu obvykle zajímají, protože jsou mnohem blíž svým voličům. Krajští úředníci tento přímý vztah k občanům nemají, takže kvalita těchto škol je velmi různá, od výborných až po vyloženě špatné. Martin měl smůlu, protože skončil v jedné z těch horších.“

Pro děti s normální inteligencí a k tomu ADHD nebo poruchou autistického spektra není jednoduché najít školu, kde by se jim dařilo dobře. Situace bývá mnohdy lepší na venkově než ve větších městech, kde je dětí hodně, a třídy tím pádem praskají ve švech. „Inkluze se nedá dělat ve třiceti dětech na třídu, když tam máte děti s poruchami, cizince a k nim jednoho učitele a asistenta, který je však často přiřazen ke konkrétnímu dítěti,“ poznamenává Šárka Plocková. „Chce to maximálně šestnáct dětí a ideálně i asistenta pedagoga pro celou třídu.“ Jenže když se rozkřikne, že ředitel vesnické malotřídky je ochoten přijmout i děti, kterým se jinde nedaří, často se mu potom ve škole nahromadí a následně začnou ubývat běžní žáci ze spádové oblasti.

Chcete k nám dát dítě? Staňte se jeho asistentem

Tereza se nakonec rozhodla, že Martina zkusí převést do nějaké běžné školy ve svém okolí. A přišlo nepříjemné překvapení: ve třech školách ze čtyř jí řekli, že pro Martina nemají místo, ve spádové jí přislíbili, že pokud sama přivede asistenta pedagoga, přijali by Martina do šesté třídy, kdy se po odchodu některých žáků na gymnázium třídy promíchávají a vznikají nové kolektivy. „Škola samozřejmě nemá právo od rodičů vyžadovat, aby si sháněli asistenta, je to ale bohužel běžná praxe,“ podotýká studijní poradkyně Šárka Plocková. „Často tlačí na rodiče, ať si sami doplní vzdělání a nastoupí do školy, případně ať se pokusí přemluvit babičku nebo někoho ze známých.“ „Myslím, že u nás by pomohlo, kdyby měl Martin za asistenta chlapa s klidnou povahou a přirozenou autoritou, který by na něj neječel,“ krčí rameny Tereza. „Kde ale takového vzít za ty peníze, které jim školy nabízejí?“

Šárce Plockové to nakonec nedalo a rozhodla se zjistit, jak to s těmi volnými místy ve třídách v okolí Terezina a Martinova bydliště vypadá. Zavolala do stejných škol jako Tereza a představila se jako nová obyvatelka města, která shání školu pro svou šikovnou dceru z páté třídy. Výsledek? Do každé z oslovených škol by mohla imaginární budoucí žačka okamžitě nastoupit. „Mrzí mě to, ale nejsem překvapená,“ komentuje Šárka Plocková. „Když „problémové“ dítě odmítne spádová škola, ostatní od něj pak také dají ruce pryč.“ Studijní poradkyně nakonec Tereze doporučila, aby s Martinem přešla na domácí vzdělávání a formálně se zapsali do soukromé školy v Praze.

Pro Terezu je to samozřejmě komplikace – sama zakončila studium výučním listem a stát se náhle učitelkou vlastního dospívajícího syna není snadné. Navíc ji odrazovala i pedagogicko-psychologická poradna. „Nakonec jsem si řekla, že když jsme spolu zvládli distanční výuku, zvládneme i tohle. Martin má ode mě na každý den připravenou práci, kterou svědomitě plní. Navíc na dva dny v týdnu dochází do skupinky domškoláků, kde ho mají rádi, našel si kamarády, skvěle prospívá, a já vidím, že úplně rozkvetl. Afektivní záchvaty jsou pryč,“ popisuje Tereza.

Problémový na základce, problémový navždy? Ne nutně

V brzké budoucnosti čeká Martina pobyt ve středisku výchovné péče. Tereza si od něj slibuje to, že se pod vedením psychologů a terapeutů její Martin naučí líp zacházet sám se sebou. „Už mu bude dvanáct, je to velký kluk a budoucnost má ve svých rukou,“ vysvětluje Tereza. „Chci, aby se sám naučil rozpoznávat, kdy se mu rozjíždí nějaký záchvat, a uměl ho zastavit. S učením si poradíme, ale toto musí postupem času už zvládat sám.“ Původně Tereza plánovala, že po pobytu zkusí Martin nastoupit na základní školu, po několika měsících domácí výuky už se spíš přiklání k tomu, že se chlapec do lavice nevrátí, dokud se na to sám nebude cítit.

„Bohužel to tak často dopadá, že jeden z rodičů nakonec musí obětovat část svého příjmu a kariérního rozvoje, aby mohl svoje dítě vzdělávat doma,“ krčí rameny Šárka Plocková. Děti, které se v něčem vymykají, mohou být v běžném vzdělávacím proudu bez podpory a přijetí okolí tak nešťastné, že rodiče nevidí jinou možnost: „Viděla jsem děti, které se řezaly žiletkami, nebo se dokonce pokusily o sebevraždu. Takovým rodičům doporučuji, aby dítě několik měsíců nechali úplně být, aby se mohlo trochu stabilizovat a zhojit, a teprve potom začít lehce s domácí výukou. Jen málokdy rodič, který zažije to, co například Tereza, má nervy na to vrátit dítě do běžné základní školy.“

Z toho, že nezvládají docházku do školy, by se mohlo zdát, že děti s těžkým ADHD nebo poruchou autistického spektra jsou „rozbité“ na zbytek života. Podle Šárky Plockové to tak ale nemusí být. „Spousta z nich, stejně jako Martin, jsou inteligentní mladí lidé, kteří se zajímají o svět kolem sebe,“ říká. „Když se po deváté třídě dostanou na střední školu, dost často se jejich školní problémy výrazně zmenší. Těžko říct, čím to přesně je. Možná tím, že se víc věnují něčemu, co je zajímá, možná tím, že už tam není ten tlak povinné docházky, možná prostě trochu vyrostou a dospějí. Potřebují ale dostat šanci a podporu na začátku své vzdělávací cesty.“

Jména matky a syna na přání rodiny změněna.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.