Vychovávám kluky a šílím z toho křiku, praní a divočení, svěřují se maminky navzájem. Co když ale recept na větší harmonii existuje?

„Dny u nás vypadají takto: ráno, ještě než stihnu otevřít oči, slyším řev. Jeden provokuje nebo bije druhého, druhý třetího a tak podobně,“ napsala maminka tří synů, říkejme jí Alena, do facebookové skupiny Výchova bez poražených. „U nás je permanentně kvůli něčemu dusno,“ píše v příspěvku a vyjmenovává proč: „Od rána do večera u nás někdo křičí, brečí, závodí (a pak brečí, protože nevyhrál), jsou pořád v neuvěřitelném tempu, časté úrazy, šílený hluk, neustále něco rozbitého, z našeho domova je parkourové hřiště. Zničené oblečení už raději ani nepočítám. Do toho u nejstaršího čím dám tím víc vulgarit, které pochopitelně přebírají i sourozenci.“

Aleně šlo hlavně o sdílení, o rady se přímo neprosila. Číst desítky komentářů dalších maminek s podobnou zkušeností, které pod její postesk rychle napadaly, je jistě úlevné. Aspoň na chvíli. Ale psychologové a terapeuti zabývající se výchovou potvrzují, že té spoušti rodiče nemusí jen trpně přihlížet, případně se někam zavřít (i když i to někdy pomáhá). Klučičí energie je super, ale nemusí vám zbořit chalupu. Jak tedy na to?

V tomto článku se určitě nedozvíte vše. Jen náznak, v čem je možná problém, a kde může ležet řešení. Nic víc než pár příkladů, které ale mohou dodat určitou naději. Cesta k cíli vede možná jinudy, než jste si mysleli.

Je to přirozené, ale může to být nesnesitelné

„Pokud kluci doma řádí, tak dělají přesně to, co mají dělat, ale ne doma, tam to odskáčou maminky,“ říká Milan Studnička, bývalý vrcholový sportovec a psycholog, který se zabývá odlišnostmi výchovy dívek a chlapců.

Podle něj je problém, že nevybouřeným dětem, které by se měly vybít a vyběhat venku nebo někde ve sportovním oddíle, se věnují převážně ženy, ať už v rodině, nebo ve školce a škole. Otcové zhusta na své děti nemají dost času, jsou celé dny v práci a přicházejí večer vysátí, bez energie. Anebo nevědí, jak se k výchově postavit, takže jsou pasivní, případně jsou ze své role vytlačováni příliš energickou manželkou. „Když výchovu na sebe bere pouze matka, snadno se z vyčerpání rozčílí a syna pak peskuje a okřikuje. To ale na kluky neplatí, začnou s ní bojovat,“ říká Milan Studnička.

S tím souhlasí Vlaďka Bartáková, psychoterapeutka a lektorka seminářů zaměřených na výchovu kluků. Sama má čtyři syny, nejstaršího ve věku šestnácti let. „Neurověda prokázala, že vlivem testosteronu je chlapecký mozek jiný než dívčí,” říká. Tomuto hormonu se dá přičíst na vrub to, co vypadá jako problém – ale problém to není! "Kluci mají fyziologickou potřebu se hýbat, hulákat, zmocňovat se věcí a soupeřit. A nevyžádané rady, natož příkazy, bere mužský mozek instinktivně jako urážku. Což ale neznamená, že musíte jako rodič rezignovat!“ ujišťuje lektorka.

I v rodině, kde se muž nevyskytuje, se dá hodně zlepšit. „Když za mnou přicházejí rodiče s problémem, vidím, že chyba je vždy na jejich straně,“ říká Milan Studnička. To je jistě pro rodiče povzbudivé. Chybuji-li já, mohu také chybu odstranit.

„Pokud se nechcete z výchovy zbláznit, je dobré vědět, co je pro vaše dítě přirozené a co je adekvátní jeho věku. A tomu své chování přizpůsobit,“ dodává Vlaďka Bartáková. 

Váš syn neposlouchá? Možná vás neslyší

Velká část dnešních rodičů se upřímně snaží své děti respektovat, ale když se domlouváním nic nezmůže, stejně nakonec skončí ve slepé uličce a na své děti ječí, shazují je, nebo jim vyhrožují. „Ty jsi lempl, já z tebe nemůžu, co to zase vyvádíš, neřekla jsem ti to už stokrát? Okamžitě přestaň, nebo tě tu nechám…“ – určitě to znáte. A není na tom nic divného, každý rodič má své limity a jen omezené zásoby energie. Ale co když je třeba jen změnit metodu?

Když vás váš syn neposlouchá, zatímco mu už potřetí říkáte, že má uklidit hračky, odnést boty do botníku nebo odpadky do popelnice, může to znamenat, že vás prostě neslyší. Je hluboce zabraný do něčeho jiného. “Je prokázáno, že mužský mozek dokáže odfiltrovat všechny rušivé vjemy, když se soustředí. V tu chvíli jste pro něj šum,“ říká Vlaďka Bartáková.

A pak je tu ještě jiná věc: „Smiřte se s tím, že pro kluka budou povinnosti vždy něco nepříjemného, čemu se bude snažit vyhnout. Není jako holčička, která sleduje, co se ve vás odehrává, a snaží se o harmonii,“ vysvětluje lektorka. 

Řeč není o tom, že by se kluci pro klid v domě měli zbavit domácích povinností, i když v minulosti se určitě k takovému řešení - poněkud nespravedlivému - přistupovalo. „Musíte ale vědět, jak na ně. A obrnit se trpělivostí,“ říká Vlaďka Bartáková.

V tomto konkrétním případě má tři vyzkoušené rady: Nemluvte na dítě z druhé místnosti, neříkejte nic vyčítavým hlasem a nebuďte v zadání příliš komplikovaní. Zkrátka, naučte se chápat nezralý mozek malého muže, ve kterém se perou instinkty s emocemi. Nesnažte se mu rozumně domlouvat nebo se mu košatě vemlouvat do duše a svědomí.

Je třeba představit úkol věcně a zároveň ošetřit, aby synovi vaše úkolování nesebralo pocit vlastní důstojnosti. Neponižovat. Na to jsou děti velmi citlivé a různé výbuchy vzteku, které si rodič neumí vysvětlit, mohou souviset právě s dětským pocitem bezmoci. Nikdo nechce být ovládán, ani děti.

Nevyčítejte, uzavírejte dohody

Jak tedy syna přimět, aby dal mléko do lednice, boty do botníku nebo příbory na stůl? Podle terapeutky Bartákové se osvědčuje přijít až k dítěti, dotknout se ho, podívat se mu krátce do očí a vyslovit věcně a jasně, o co vám jde. „Neformulujte ale požadavek jako příkaz ani výčitku, mělo by to být spíš konstatování: ´Mléko je pořád na lince´nebo ´o ty boty by mohl někdo zakopnout´ a tak podobně,“ radí lektorka.

Dnešní maminky mají podle ní sklony s dítětem vyjednávat způsobem, který je pro ně nesrozumitelný. Apelují na rozumový mozek, který ještě nedozrál, a pak ventilují svou frustraci z toho, že potomek neposlouchá. „A tak se stává, že když syna konečně vytrhneme z jeho světa, vidí před sebou rozlícenou saň,“ říká Vlaďka Bartáková. A té se nechce podvolit.

Počítejte samozřejmě s tím, že i když se vám podaří zachovat přesně podle tohoto návodu, postup budete muset opakovat, tím spíš, pokud jste ve výchově již něco pokazili. Dítě se bude vymlouvat, bude s vámi vyjednávat. Chce si ještě chvíli hrát? Udělejte dohodu, jak dlouho ještě, kolik kostek smí ještě postavit. Dejte mu k ruce přesýpací hodiny. Nečekejte, že vše, co slíbilo, hned splní. Vyjednávacím manévrem jste ale vytvořili prostor pro to, aby se váš syn cítil víc pánem situace. Neodebrali jste mu čirým příkazem veškerou moc. „A když přijdete znovu a dohodu mu připomenete, bude pravděpodobnější, že na ni přistoupí. Je to pro něj daleko méně ponižující,“ vysvětluje Vlaďka Bartáková.

Strejda nebo vedoucí kroužku je taky fajn

Rámus, rvačky a vyšilování malých i větších kluků, které zažívá mnoho českých domácností, se ale chlapecké přirozenosti dají přičítat jen částečně. Kus toho má na svědomí naopak nepřirozenost podmínek, ve kterých dnešní děti vyrůstají. Tráví málo času venku. Ta tam je doba, kdy se po škole pohodila taška v předsíni a malý člověk se šel „vylítat“ ven a tam toho hodně zažil.

Co s tím? Vybírejte školky a školy, kde pobyty v přírodě a pohyb považují za důležité. Vrátí se vám to ve větším domácím klidu a harmonii. Nechte děti, aby si hrály venku s kamarády. Bojíte se je pouštět ven samy, nebo to ve vašem okolí ani nejde? Zapište je do skauta nebo přírodovědného kroužku. Vypravte děti s muži do přírody na víkendovou výpravu. Když nejsou k dispozici otcové, mohou to být strýčkové nebo dědečkové, lektoři domu dětí a mládeže, volnočasoví pedagogové, instruktoři…

„V rodinách se taky velmi osvědčuje model jeden na jednoho,“ říká Vlaďka Bartáková a objasňuje, co tím myslí. Místo výletů pro celou rodinu, na které se ukňouraným dětem nechce, může otec vzít syna na ryby, nebo s ním naopak rozvíjet jeho koníček. „Není to úplně jednoduché logisticky, pokud máte ratolestí víc, ale na dítě prokazatelně působí blahodárně, když má někdy rodiče jen pro sebe,“ dodává lektorka.

Když jsou pryč, tak se zazdrojujte

A když jsou kluci z dohledu, nezapomeňte se „zazdrojovat“, jak tomu říká Vlaďka Bartáková. Rodič, který nedbá na své potřeby, má nakročeno k vyhoření, nebo už vyhořelý je. To zdůrazňuje i další terapeut a lektor, který se zabývá výchovou a vztahy v rodině. Jan Vávra, který v Česku „výchovu bez poražených“ zavádí, často mluví právě o rodičovských potřebách: „Dobrá výchovná situace je, když rodiče dávají prostor svým dětem a rozumějí jejich potřebám. Ale to nestačí. Musejí také znát a respektovat své potřeby,“ říká. Na téma rodičovského vyhoření - a jak z něj - vede s kolegyní online kurz. „Vyhoření si spojujeme s prací, přitom v rodinném kruhu je rovněž velmi časté, ale asi si těžko přiznáváme, že nám můžou dojít baterky i jako rodičům,“ říká.

Jan Vávra také poukazuje na to, že rozdělovat výchovu na klučičí a holčičí může být problematické. „Mohlo by se stát, že budeme nutit šachistu, aby lezl po stromech a byl přece víc chlap, a zároveň budeme opomíjet, že některé dívky se chovají přesně tak, jak to tento článek přisuzuje chlapcům,“ říká. Což ostatně potvrzují i maminky, které přispěly do vlákna pod příspěvkem paní Aleny. U nás doma je to stejné, a to máme holky, stojí v některých komentářích (ale je jich menšina).

Toho si je ale vědomá i Vlaďka Bartáková, která na koncept Výchovy bez poražených rovněž odkazuje. „Je třeba přihlížet i k typu osobnosti, testosteron nedělá z kluků stejné, uniformní bytosti. Velkou roli hraje například extrovertní a introvertní nastavení dítěte. A stále platí, že se učíme rozumět svému a ne nějakému abstraktnímu modelovému dítěti,“ říká.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.