Moje škola mi k srdci nepřirostla, ale do školy své dcery bych chodila ráda, říká Ester Janečková

Jaké jsou vaše vzpomínky na základní školu?

Byla jsem dítě odchované kolektivními zařízeními, v jeslích už od devíti měsíců… Ačkoli učitelky v mateřské škole až na jednu výjimku nebyly nic moc, do první třídy jsem šla moc natěšená, motivovaná, jak se budu učit. Ovšem asi po měsíci jsme měli hodinu výtvarné výchovy, s naší postarší a poněkud přísnou paní učitelkou, a malovali jsme jablíčka. Nejsem v téhle oblasti moc šikovná. Ale pamatuju si, že jsem ze svého výtvarného výkonu měla dobrý pocit. Jablka se mi jen malinko rozpila, a tak jsem kontury opravila hadříkem. Gumou jsme to měli zakázané.  Soudružka ale na mě spustila, že jsem gumovala. Dušovala jsem se, že jsem použila hadřík, ale ona mi to nevěřila. Jako trest mi podle pravítka škrtla jedno z pěti razítek červených veverek, které jsme na ten týden vyfasovali. Protože jsem lhala. Dostala jsem příšerný, neutišitelný záchvat pláče a od té doby už jsem škole nevěřila, že to se mnou myslí dobře. Začala jsem zlobit, nechtělo se mi učit a nosila jsem domů nejvíc poznámek ze všech holek ve třídě.

Bylo to na střední jinak? Na jakou střední školu jste šla?

Na zdravotní. Hlásila jsme se na herectví na konzervatoř, tam mě ale nevzali, na gympl jsem se bála jít kvůli matice, a tak jsem nějak přišla na zdrávku. A vlastně si myslím, že to nebyla úplně špatná volba. Vzdělání asi nic moc, i když někteří doktoři, kteří nás učili, byli moc fajn. Ale hlavně to byla dobrá škola života. Už od druháku jsme chodili na praxi, viděli jsme rození i umírání ve věku, kdy to je pro druhé čistá abstrakce, to byla velká zkušenost. Já jsem propadla porodům a chodila jsem držet maminky za ruce, to ještě u porodu nesměli být tátové.

Co jste se ve škole naučila, obecně?

Můj dominantní pocit je, že jsem se toho moc nenaučila. Co jsem se naučila, bylo se flákat, věci obcházet, proplouvat, protože to bylo efektivní, zbytek byla nuda.

Jaký předmět vás bavil?

Asi čeština, měli jsme docela fajn češtinářku, to mluvím ještě o základní škole. Psávala jsem básničky, bavily mě slohy. Ostatní předměty mi bohužel zprotivily soudružky učitelky. Ani ruštinu nás pořádně nenaučili. O angličtině nemluvě, tu jsme neměli ani na zdravotní škole, tam byla pouze ruština. Byla jsem ve třeťáku, když přišla revoluce a naše paní ruštinářka se po měsíčním kurzu rekvalifikovala na angličtinářku. Takže jsem měla rok v uvozovkách angličtinu a když jsem po škole odjela do Anglie dělat au pair, jediné, co jsem uměla říct, bylo jmenuju se Ester a neumím anglicky.

Po maturitě jste nešla na vysokou?

Hlásila jsem se na DAMU, ale nevzali mě, a proto jsem jela do Anglie. Po návratu jsem pracovala chvíli v rádiu a napodruhé mě vzali, na studium režie a dramaturgie, odkud jsem pak ve třetím ročníku přestoupila na herectví. No a tam konečně studium dostalo větší smysl, byli tam fajn spolužáci i pedagogové, i když si myslím, že i tahle škola by potřebovala nějakou změnu. Každopádně tam jsem pookřála.

Máte doma prvňačku, jaká je škola vaší dcery?

Sářina škola má motto „Škola, do které byste chtěli chodit,“ a to tedy mají pravdu. Patří mezi inovativní školy, které kladou důraz na vnitřní motivaci dítěte, vyhýbají se srovnávání dětí a nejdou cestou memorování. Nepodporují v dětech soutěživost. Třeba i tím, že se učí dohromady děti od první do třetí třídy. Tím, že jsou namíchaní starší s mladšími, se stírá i to, kdo je lepší nebo horší. Mladší se učí od starších, starší se učí ohledům vůči mladším. Děti mají individuální studijní plány, Sára si třeba vybrala knížku, které je pro desetileté děti, a pan učitel jí tu svobodu dal, sama tak třeba poznala, jaké to je se přecenit. Děti se tím učí osobní odpovědnosti za to, jak se učí. Učí se tam hodně přes zkušenosti a zážitky, hodně chodí ven. Už od první třídy se učí o médiích, a to jdou pak do rádia, nebo finanční gramotnost, třeba formou obchodu. Mají samostatné prezentace. Sára teď zkoumala, co je to bolest, a měla k tomu prezentaci, musela ostatním dětem vysvětlit, co to je bolest, jaký má fyziologický podklad, dívali jsme se s ní k tomu tématu na pohádku Byl jednou jeden život.

Pomáháte jí s domácí přípravou?

V téhle škole nejsou domácí úkoly, což je pohodlné, nemusíme mít stres z toho, že večer po práci ještě budeme muset honit nějaké resty. Na druhou stranu se aktivita rodičů předpokládá, právě třeba u těch samostatných projektů, v těch dětem nějak pomáháme. Tím se rodiče zapojují do výuky a vzniká celkově těsnější vztah mezi dítětem, rodičem a školou.

Jak moc je důležitý ve škole učitel?

Učitel je v životě dítěte strašně důležitá postava. Má moc dítě nadchnout pro učení, pro něco zapálit na celý život. Dnešní učitelé jsou přetížení a špatně ohodnocení, čímž zase trpí děti, za téhle situace se jim často učitelé nevěnují, jak by měli. Ty, co to umí i v těchto podmínkách, velmi obdivuju. Dobrý učitel by také měl být muž, v polovině případů, což se bohužel zatím taky nedaří, a jistě to souvisí s nízkým ohodnocením, protože muž častěji volí profesi s ohledem na to, zda uživí rodinu. Jeden z mých synů ale chce být učitelem. Říká, že chce být takovým učitelem, který probouzí zájem dětí. Teď studuje pedagogickou fakultu a na škole, kam chodí má dcera, byl na praxi.

Jakých kvalit si ceníte na učiteli nejvíc?

Když je moudrý, má smysl pro humor, hodně energie, dokáže děti strhnout. Je velkorysý a má dobré srdce.

Ester Janečková je televizní moderátorka známá z pořadů Sama doma nebo Pošta pro tebe. S manželem Zdeňkem Janečkem mají dva odrostlé syny, Krištofa a Cyrila, a dceru Sáru, prvňačku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.