Můj recept? Mám rád děti a nebojím se sám být dítětem, říká letošní vítěz učitelské ceny Global Teacher Prize

Mluvíme spolu čerstvě po vyhlášení výsledků. O vítězství jste se opravdu dozvěděl až s námi, během slavnostního ceremoniálu? Řekl jste před publikem, že jste to nečekal.

Je to tak, opravdu jsem to nevěděl a nečekal. Z webu GTP jsem věděl, že jsou přihlášení skvělí učitelé s velkými zkušenostmi. Když se před vyhlášením četly medailonky finalistů, byl jsem si naprosto jistý, že vítězství bude patřit někomu jinému z těchto inspirativních kolegů. Zaslouženě. Když jsem slyšel své jméno, bylo to pro mě šokující.

Mně připadalo, že to s vámi nic neudělalo.

Jsem z toho všeho ještě stále překvapený. Myslím, že to teprve budu muset v sobě zpracovat.

A kdybyste měl říct, proč jste zvítězil?

Snad se to ještě dozvím (směje se).

Zkuste sebehodnocení, to podporujete i u svých žáků.

Tak… jako hlavní vidím to, že mám rád děti. A nevadí mi být dítětem. Nejde mi o nějaké postavení ve třídě. Snažím se být dětem rovnocenným partnerem. Myslím si, že díky tomu mám se svými žáky mimořádný vztah. A na tom si zakládám.

A není třeba bojovat o autoritu, nevnímají to žáci jako slabost, váží si vás? Přece jen, učíte na druhém stupni, je to složitý věk...

Já si myslím, že autorita přichází právě s tímto přístupem, který zastávám. Mně nedělá problém přiznat, že jsem udělal chybu, nedělá mi ani problém udělat si ze sebe legraci, když je pro to vhodná příležitost. A tím pádem ani žákům potom nedělá problém uznat svou chybu. Je tam vzájemná důvěra, pocit bezpečí, že si můžeme ze sebe udělat legraci a nikdo to neobrátí proti nám. To je daleko lepší, než kdyby ze mě žáci měli strach.

To zní hezky. Přesto se chci ještě zeptat, jestli jste si nějak musel hlídat své hranice. Jestli si na vás někteří žáci nedovolují, když máte tak měkký přístup.

Myslím, že žáci časem poznají, jaká je přijatelná norma, kam lze zajít. Pokud někdy přestřelí, upozorním je na to, ale vědu z toho nedělám. Přeci jen se té komunikaci teprve učí. Pokud třeba o mně zavtipkují nebo použijí má slova z nějaké jiné situace, tohle já nepovažuji za znevážení autority. Naopak, těší mě, že jim to přišlo vtipné a zapamatovali si to. Ale pak je tam ta hranice plnění určitých povinností. Každý má své povinnosti. Pokud mají žáci pocit, že jsem příliš povolný a svolný a že vše odpustím, a měli by sklon některé povinnosti zanedbávat, tak proti tomu se samozřejmě snažím “bojovat”, ale ne nějakými restrikcemi. Ty nemají z mého pohledu v dané chvíli moc smysl. Děti je třeba vést k odpovědnosti a samostatnosti.

Jak tedy působíte na takového žáka flinka, když ne kárnými prostředky?

Když žák narušuje hodinu a překračuje to přijatelnou míru, tak tím ochuzuje spolužáky o něco zajímavého. Já se vždy snažím, aby hodina byla pro žáky zajímavá. Na to padne dost času a ten čas, kterým jsem věnoval přípravě, mi tím vezme. S takovým žákem se domluvím, ať tedy on připraví něco zajímavého pro nás, aby nám tu ztrátu nějak vynahradil. Uvědomí si pak, kolik času mu to zabralo, a třeba při tom zažije, že mu prezentaci narušují spolužáci a že to není příjemné. To je cennější poznání, než by získal z nějaké poznámky nebo kdybych mu dával nudnou práci za trest. Žáci takto pochopí, kolik práce stojí nějaká příprava a že si každý ve třídě zaslouží se dozvědět to, co jsem si pro ně připravil. Nebo co si kdokoli jiný připravil.

Řekl jste, že kdyby obecenstvo tohoto ceremoniálu znalo vaše žáky, tak by vědělo, proč má smysl pro ně toho hodně udělat. Co jste tím myslel, jak byste své žáky popsal?

Mně se na dětech líbí, že jsou otevřené. Nic neskrývají. Někdy mám pocit, že dospělí intrikují, dávají si pozor na jazyk. To děti nemají, jsou přímé. Díky tomu člověk může rychle zjistit, co si doopravdy myslí. A to je skvělé. Děti, které učím, jsou otevřené a přátelské, každého přijmou do svého kolektivu. Já mám svou třídu hrozně rád. Tedy, já mám rád všechny děti.

Vy jste třídní?

Ano, v osmé třídě. Znám je od páté třídy, kdy jsem částečně v této třídě převzal povinnosti třídního učitele, a oficiálně jsem je pak dostal jako třídní v šestce. Zažili jsme spolu spoustu krásných věcí. Občas si trochu postesknu, jak to letí a že už to nejsou ti roztomilí páťáci, ale jsou to zase jinak skvělí puberťáci. Samozřejmě že někdy se umíme vzájemně trochu podráždit. Nějaké ty nervy, to k životu a životu ve škole prostě patří. Já tomu říkám to správné pedagogické vzrušení. Zcela pozitivní situace jsou ale samozřejmě lepší.

Tohle je vaše první škola, kde působíte?

Ano, když nepočítám praxi během studia. První škola, kde učím na plný úvazek.

Šel jste do toho s nějakými obavami? Je to trochu strašidelné, když člověk předstoupí před třídu?

Malinko strašidelné to bylo. Já mám aprobaci pro střední školy. Připravoval jsem se na sedmnáctileté studenty a najednou jsem skončil u desetiletých dětí. Během prázdnin před svým nástupem jsem tedy věnoval dost času na to, abych se dozvěděl něco o vývojové psychologii dětí, mladších žáků. Určitá obava tam tedy byla. I proto, že je třeba pro tento věk učivo náležitě redukovat. Nemůžu jim předávat poznatky stejným způsobem ani ve stejném objemu jako starším studentům. A musel jsem si přijít na to, jak to tedy dělat.

A proč jste vlastně nešel učit na střední školu, ale na základní?

V rámci přijímacích pohovorů jsem byl i na několika základních školách. Ta, pro kterou jsem se nakonec rozhodl, mě mimo jiné uchvátila svými venkovními prostory a ohromnou školní zahradou. A i když to je škola základní, pro mého přírodovědného ducha byla právě ona zahrada jasnou volbou.

Bývá slyšet námitka některých učitelů, že druhostupňové učivo je zbytečně akademické a jde někdy do nesmyslných podrobností. Hodně se to teď při distanční výuce řešilo na sociálních sítích, přisazovali si i rodiče, protože byli do vzdělávání zataženi a se zadáním ze školy si sami nevěděli rady.

Přiznám se, že mám v chemii několik takových témat, u kterých by mě vůbec nemrzelo, kdyby se na základní škole neučila. Chemie a biologie jsou nádherné vědy a my je chceme dětem předat tak, aby si je i ony zamilovaly. Aby pochopily, jak příroda ovlivňuje jejich život, jak funguje, a že se to skrze tyto předměty mohou dozvědět. Pomocí složitých rovnic a vzorečků, které jim nedávají smysl, toho nedocílíme. Proto soustředím hlavní pozornost na praktické uchopení těch věd.

Způsob, kterým učíte, se nazývá badatelský, nebo konstruktivistický. Jak byste ho objasnil laikovi?

Žáci zákonitosti sami objevují, a to je pro mě nejcennější. Je to vždy spojené s emocemi. Mají radost, že na něco přišli, že jim něco vyšlo. Nějak to interpretují, snaží se to zasadit do nějakého kontextu. Ta emoce je cenná sama o sobě, ale zároveň i podporuje učení. Navíc badatelství je většinou skupinová práce, což děti nutí se nějak zorganizovat, učí je to spolupráci, umět se mezi sebou domluvit na postupu, dělat kompromisy a mnoho dalších dovedností.

A nepřetlačují se při tom o role, neuzurpují si ti silnější dominantní pozici, není to pro ty slabší stres? Skupina může být konfliktní, co když dva chtějí dělat totéž?

Určitě tam tohle být může. Snažím se proto vést žáky k tomu, aby rozuměli, že každá práce je cenná a stejně důležitá. Je jedno, jestli někdo vymyslí hypotézu a přijde na správný závěr, a někdo “jenom” donese laboratorní nádobí. Ona to totiž ze začátku pro ně není úplná trivialita, vybrat a přinést správné nádobí. Navíc se snažím role rotovat. Ty hroty, o kterých mluvíte, tam jsou, ale dokážeme je postupně obrousit. Na začátku někteří žáci mají potřebu se prosadit i na úkor druhých nebo mají nechuť se podvolit pravidlům, vedení jiného spolužáka. Ale postupně se z týmu stává tým.

Šlo tohle aspoň do jisté míry realizovat během distanční výuky? Letos se GTP hodnotilo i s ohledem na to, jak se přihlášeným učitelům povedlo učit na dálku...

Právě to mě na mých žácích úplně fascinovalo. Jen jsem si posteskl, jak teď budeme pracovat skupinově, a oni okamžitě přišli s řešením! Založili účet na jedné platformě, využívané zejména hráči počítačových her, kde lze vytvořit „room chaty“. Já jsem je tak i při našich online hovorech mohl rozdělit do skupin (jednotlivých místností), přepojovat se mezi nimi a slyšet, jak pracují v týmu. Navíc si do školy mohli chodit pro laboratorní pomůcky, aby mohli bádat doma. Vždycky mě potěšilo, když přišli ve skupince s tím, že pokus chtějí udělat společně. Ale obdivoval jsem i ty, kteří na nich pracovali samostatně, to není vždy jednoduché.

Učitelství jste vystudoval na přírodovědecké fakultě. Tam vás tyhle badatelské postupy učili? Nebo jak jste přišel na to, jak vést hodinu jinak než klasicky?

Nejvíc mi dal předmět vývojové psychologie s výbornou profesorkou Stuchlíkovou, pamatuju si snad všechno, co kdy řekla. Takže si uvědomuji, že je důležité přizpůsobit naši práci věku dítěte. A i když to vypadá, že když je dětem čtrnáct, tak už z hraní vyrostly, tak to není pravda. I osmáci si rádi hrají a rádi objevují. Na začátku to bylo hodně metodou “zkusím to a uvidím, jak to půjde, vyhodnotím, co nefungovalo”. A není to uzavřený proces, učím se pořád. I od kolegů, které jsem tady na GTP teď potkal. Jak mám rád to objevování, tak ho mám rád i ve své práci učitele.

Václav Fiala vystudoval Přírodovědeckou fakultu na Jihočeské univerzitě – obory Biologie ekosystémů a Učitelství pro SŠ. Pracuje na Základní škole Brigádníků v Praze 10, kde je také vedoucím učitelem 2. stupně. Externě spolupracuje s Národním pedagogickým institutem ČR. Je členem profesní organizace Učitelská platforma.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.