Muž v mateřské škole: dětem nechávám volnost, stavím jim skrýše a hluk mi nevadí

Jak jste k práci v mateřské škole přišel?

Na oslavě narozenin svých kamarádů jsem potkal kamarádku, ředitelku mateřské školy, a ta mi nabídla, jestli s nimi nechci jet na týdenní školu v přírodě jako pomocný pedagogický dozor. Věděla, že jsem rok suploval na jedné základní škole, učil jsem tam v první a druhé třídě etickou výchovu, čtyři hodiny týdně. A s dětmi mě to bavilo. Tak jsem s nimi na tu školu v přírodě jel. Vždy berou nějakého muže, osvědčilo se jim to. No a asi jsem se osvědčil i já, protože jsem pak od ní dostal nabídku nastoupit od příštího školního roku jako učitel. Nejdřív jsem to vzal na poloviční úvazek, postupně hodin přibývalo, teď pracuji čtyři dny v týdnu. Třikrát týdně chodím na desátou, jednou týdně na dvanáctou. S dětmi jsem tudíž převážně odpoledne.

Kolik je ve vaší školce dětí, učitelek a učitelů?

Máme čtyři třídy po dvaceti osmi dětech, jednu s dvaadvaceti dětmi a pak ještě menší třídu, kde je dětí dvanáct. V každé velké třídě jsou dva učitelé a pomocný učitel, nebo v případě potřeby asistent, v malé třídě je jeden pedagog a asistent. Muži jsme ve školce dva. V naší třídě také potřebujeme pomoc asistentky. Pečuje o holčičku po mozkové obrně. Tady bych rád odbočil, nevadí-li to. O inkluzi se často mluví velmi negativně, mé zkušenosti jsou opačné. Děti holčičku mají rády a velmi rády jí pomáhají, připadá jim úplně samozřejmé, že s nimi je. Ve třídě je druhým rokem, na začátku neuměla chodit, dnes chodí, dokáže se rozběhnout. Děti vidí, jaké dělá pokroky, a taky vidí, že ne každý má to štěstí být zdravý. Malé děti berou všechno tak přirozeně.

Je učitel v mateřské škole totéž, co učitelka? Nebo se nějak liší mužský přístup od ženského?

Řekl bych, že se liší.  Je málo věcí, které dětem nedovolím. Děti nechávám hrát téměř všude, v kumbále, učitelně nebo v šatně. Pár holčiček se mě třeba zeptá, jestli si mohou jít hrát do domečku za roh, řeknu ano, a jen dodám, aby za mnou přišly, kdyby se cokoliv stalo. Když mě přijímali, tak mi paní ředitelka řekla „nepotřebujeme mít děti v lati“, a to mi vyhovuje. Snažím se vyhodnotit rizika a zajistit dětem maximální bezpečí, ale nechat situaci proběhnout, pokud možno je neomezovat. Ty holčičky jsem už celkem dobře znal, věděl jsem, že jim mohu důvěřovat. V té době jsme měli ve třídě jen jednoho kluka, o kterém jsem věděl, že ho nemůžu spustit z očí. Děti zkrátka nechávám co nejvíc dělat to, co chtějí, ale učím je, jak to dělat s rozvahou. Chtějí si vylézt pro knížku v knihovně? Nechám je, ale ukážu jim, na co a jak si stoupnout, aby udržely rovnováhu.

Máte učitele různého věku?

Ano, to je taky fajn. Ve třídě mám skvělé kolegyně, jedné je přes dvacet, druhé přes šedesát a mně málo přes čtyřicet, takže se o děti stará více generací. A taky je fajn, že jsou ve smíšených třídách, větší pomáhají menším, mladší zase mnohé okoukávají od starších.

K čemu je ještě ve školce užitečný muž?

Umí třeba spravit botník. Když mi řekli, že oprava bude stát patnáct set, tak jsem to raději udělal sám, za půl hodiny. Opravuji i dětem hračky. Taky jim stavím různé bunkry a doupata, protože si pamatuju, že jako kluk jsem taky občas potřeboval soukromí, být někde ve skrýši, aby mě dospěláci neviděli.

Když je zima, dovoluju dětem běhat ve třídě nebo na terase, hluk i chaos snáším dobře.  Dovolím jim i to, aby si hrály s dlouhým klackem, ale musejí se rozhlédnout, jestli vedle nich nestojí někdo, komu by mohly ublížit. Je každopádně potřeba nezapomínat na opatrnost. Na odrážedla mohou samozřejmě jen s přilbou. Kdybych ale měl myslet na všechno, co se může stát, musel bych se zbláznit. Je to samozřejmě velká odpovědnost.

Mají děti vůbec nějaká pravidla, nebo si u vás dělají, co chtějí?

Samozřejmě mají, ale musejí dávat smysl. Těžko můžu po dětech vyžadovat něco, o čem sám pochybuju. Pravidla jsou důležitá a musejí se důsledně dodržovat, výjimky jsou možné, jen je nezbytné to vysvětlit. Děti potřebují znát mantinely, v nichž se mohou svobodně pohybovat. Pravidla jsou v pořádku, ale nesmí to být buzerace. Když si vzpomenu, co jsme zažívali ve školce my, třeba při jídle…

A jak to máte s jídlem tady? Nutíte děti do jídla?

Chceme, aby ochutnaly. Říkáme jim, zkus tři lžičky a pak uvidíš, nebo i jen jednu, a když ti to nebude chutnat, můžeš to vyplivnout. Celkem se to daří. V září hodně dětí nejedlo, teď už je to nesrovnatelně lepší.

Školka je za Prahou, vy bydlíte na pražských Vinohradech, jak se tam dopravujete?

Vetšinou metrem a autobusem, je to ani ne tři čtvrtě hodiny. V létě jezdím na kole. Kus cesty vede podél Vltavy a Stromovkou.

Tohle není vaše jediná práce. S kamarády už devět let provozujete café bar. Co vás ještě baví kromě pohostinství, dětí a cyklistiky?

Třeba divadlo a box.

Máte pro práci ve školce pedagogické vzdělání?

Musím si je doplnit a už na tom pracuju. Na pedagogické fakultě jsem studoval učitelství pro druhý stupeň, a tak nějaké základy mám. Navíc druhým oborem byla dva roky rodinná výchova. Brzy dokončím třísemestrální kurz dramatické výchovy, absolvoval jsem kurz instruktora lyžování, abych mohl jet s dětmi na hory. V létě se chystám na prázdninový kurz na katedře výtvarné výchovy. A čeká mě pomaturitní studium předškolní pedagogiky.

Proč vlastně podle vás ve školce nepracuje mužů víc?

Mám být upřímný?  Důvodem jsou podle mě nízké platy ve školství. Kdybych pracoval na plný úvazek, tak před "slavným" zvýšením platů mám patnáct tisíc čistého, teď je to o 15 % více. Zaplaťte s tím nájem a další nezbytnosti. A když chcete mít rodinu? Bez druhé práce bych to nezvládl.

Co vás na práci s dětmi baví?

Radostné prostředí bez pseudostarostí konzumního neosobního "moderního" světa. Pro mě je to práce snů. Je radost vidět, jak jsou děti v tomto věku bystré a bezprostřední, jak se rychle učí. S trochou nadsázky lze říct, že se člověk s nimi domluví kolikrát snadněji než s dospělými.

Petr Kilian studoval český jazyk a literaturu, spolu s přáteli provozuje café bar na Vinohradech a třetím rokem také učí děti v mateřské školce.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.