Mým úkolem je, aby žáky při vyslovení slova fyzika nepolilo horko, říká oceněná fyzikářka

Fyzika může být pro někoho předmět těžký a neoblíbený. Dá se i v něm najít z pohledu teenagerů zábava? 

Já věřím, že dá. Při hodinách se snažím, aby to nebavilo jen mě, ale aby byl vždy důvod se zasmát. A také věřím, že když se moji žáci smějí, není to takový ten umělý smích, ale že je opravdový. Samozřejmě to nejde vždy, ale zábava se dá najít úplně ve všem. I ve fyzice.

Vaši žáci vás nominovali na cenu pro inspirativní učitele, kde jste získala třetí místo. Víte, proč vás nominovali?

Mám od nich takovou zpětnou vazbu, že je to tím, že z fyziky nedělám hrůzu, že se snažím, aby jim výuka dávala smysl. A potom je to prý to nadšení, se kterým chodím do hodin. Nesmím si nalhávat, že látka bude bavit všechny, to v žádném případě. Ale každý se někde může najít. 

V čem například?

V prváku se třeba probírá mechanika, která je strašně moc ze života: od běžného houpání na houpačce až k letům do vesmíru, které zajímají snad každé dítě. Druhý ročník je u nás zaměřený na přenos tepla a podívání se do vnitra látek, tedy atomy a molekuly. Takže například řešíme, proč nás zahřeje táborový oheň a jak se to liší od tepla z ústředního topení. Nebo proč vás spálí v kuchyni mokrá chňapka, ale suchá ne. Takových příkladů je spousta. U kmitání jsme zase počítali hodnoty různých fyzikálních veličin na základě reálných kukačkových hodin. A s fyzikou se hodně prolínají i další předměty, například biologie. Takže kdo má rád biologii, chytne se rychle.

Dá se vždy u všeho něco představit?

Někdy je to těžší. Mechanika je hmatatelná, ale třeba ve třetím ročníku probíráme elektřinu a naše tělo není vybavené na to, abychom ji dokázali vnímat. Tady už musí být velmi silná abstrakce a mozek se musí naučit přemýšlet. Na druhou stranu její využití už hmatatelné je. Žáci vidí, že se jim nabije mobil, někdo má indukční nabíječku nebo indukční varnou desku a vy můžete vysvětlovat, jak to funguje. A také jak funguje mikrovlnka nebo jak se v elektrárnách vyrábí elektrický proud. Proč máme dráty mezi domy a některé jsou výš, jiné níž a některé dál od sebe. Možností, jak zaujmout, je spousta.

Co zaujalo na vaší hodině mě, bylo, jak moc se žáci ptají. Je to tím, že je k tomu cíleně vedete?  

Ano, je to přesně tak. Když přijdou nově ze základní školy, často se omlouvají, že se chtějí na něco zeptat. Říkají: „Možná to bude hloupá otázka, ale…“ Já jim to vždy vyvracím, protože se často ptají právě na tu nejzajímavější věc. Vidím, kam směřuje jejich myšlení, na co se zaměřit. A oni brzy pochopí, že se ptát můžou na cokoliv, že je nikdy neshodím. 

Jak dlouho trvá, než to pochopí?

Vždycky záleží na konkrétní třídě. V informatice mám letos třídy, které se mnou začaly mluvit až na konci roku. Lépe řečeno – studenti mluvili, ale někteří byli méně komunikativní a musela jsem pracovat na tom, aby se mě nebáli. Jindy to však trvá jen měsíc nebo i několik týdnů. 

Chápu dobře, že cílem tohoto snažení je vzbudit u dětí zájem o fyziku?

Já je hlavně nesmím znechutit. To je můj hlavní úkol. A když se podaří probudit zájem, tak je to ještě lepší.

Vy jste naznačila, že s tím znechucením k vám spousta dětí už přichází?

Bohužel hodně často a je mi to vždycky hrozně líto. Například jedna slečna, která se zrovna dneska na hodině nejvíce ptala, přišla ze základky naprosto zničená. Říkala, že se toho předmětu hrozně bojí, že se po ní fyzikář na základce vozil, a ona si myslela, že na gymnáziu to asi nebude zvládat. Ale překonala to, baví se se mnou, ptá se a hledá odpovědi. Ona sama ví, že má v tomto předmětu limity, ale nebojí se to zkusit. A díky tomu zvládne mnohem víc, než by si sama myslela. A z takových případů mám pak obrovskou radost.

Kolik žáků má o fyziku hlubší zájem?

Když mi maturují z fyziky tři ze třiceti ve třídě, je to velký úspěch, většinou je to jeden nebo dva. Ale je tam vždy několik, kteří fyziku využijí například na lékařské fakultě nebo na technických oborech, kde bude potřeba. Nebo na programování. Nicméně většina pak bude pokračovat ve studiu oborů, které tolik matematiky, a tím ani fyziky nemají. U těch si myslím, že nejdůležitější je, aby je při vyslovení slova fyzika nepolilo horko. To je můj úkol. A mám pak radost, když sami přijdou s tím, že třeba byli v divadle a viděli propadlo a že tam musí být určitě elektromotor, jinak by to přece dělalo randál. Nebo když jsme šli na fyzikální vycházku přes most a oni si sami vzpomněli, k čemu slouží dilatační spáry a upozorňovali mě na ně. A to je ono. Až budou mít děti, tak jim třeba řeknou „vím, že je to těžké, ale zkusíme to nějak zvládnout“.

Dokážete jim vždy odpovědět? 

Vždycky ne, ale nebojím se to přiznat. Já přece nejsem jediný zdroj vědění. Nedávno mi zrovna jeden žák vyprávěl, že šel za deště s deštníkem pod tramvajovým vedením a ten deštník ho kopnul. Čili teď řešíme, jak moc je to nebezpečné. Já jsem ještě neměla čas to jít vyzkoušet, navíc jsem si mezitím zničila deštník na koloběžce. Ale musím to prozkoumat a přesně už i vím, kam to půjdu zkusit.

Jste takhle kamarádská i při známkování? 

U mě má většina žáků dvojky či trojky. A mrzí mě, že není známka, která by říkala „zvládám“. Tedy že by byla pozitivně vnímána. Nejvíce se jí na gymnáziu blíží trojka, která už je však mnohdy brána jako první z těch špatných známek. U mě ale trojka z matematiky nebo fyziky znamená „fakt dobrý, ten základ chápu, něco jsem dokázal, něco umím“. Dvojka v podstatě znamená, že už dokáží samostatně řešit i některé věci, se kterými se dříve nesetkali, a jednička, že už si opravdu poradí i s problémem složitějším. Žáci si na to zvykli, problém s tím nemají. 

Vy zároveň ale nemáte moc aktivit na známky, jak si tedy vysvědčení obhájíte? 

To je vlastně naopak. Známky si žáci navrhují sami. Mají určitá kritéria, podle kterých si známku navrhnou, sepíší odůvodnění a to mi dají. Psali jsme několik obyčejných klasických písemek, aby sami věděli, jak reagují, když jsou ve stresu. Tím mají jednu zpětnou vazbu. Druhou mají z toho, jak pracují v hodině, ať už samostatně nebo skupinově. Sami tak vědí, kolik toho zvládli a jakou známku si mají navrhnout.

Funguje to?

Oni jsou samozřejmě hodně zvyklí na známky, orientují se podle jejich průměru, od čehož je však trochu odkláním. Když s jejich návrhem souhlasím, nic neřešíme, když mám jiný názor, probereme to a najdeme východisko. Děláme to takto už od prvního ročníku, ale nejvíce se to zažilo v době covidu, kdy si takto vlastně hodnotili i písemky. Dřív se stávalo, že se často podceňovali, ale zlepšuje se to. Někteří si připadali v tom předmětu ztracení, a proto si dávali horší známku. V takových případech jsme vždy probrali, proč si oni myslí, že mají dostat horší známku a já jim zase řekla, proč si myslím, že to tak není. Většinou ale s jejich hodnocením souhlasím. Na konci roku už ani moc možností není. Takhle totiž postupujeme po probrání každé velké kapitoly a nyní vlastně jen stačí vyvodit z toho jednu souhrnnou známku.

Vy jste říkala, že vaše známkování nevadí dětem. Znamená to, že rodičům ano? 

Některým ano. Když o tom mluvím se žáky, říkají mi, že jim je osobně jedno, jestli mají dvojku nebo trojku. Naopak jim je líto, když cítí, že je někdo v tom daném předmětu při té dané látce výrazně lepší, zvládá sám vymyslet nějaké řešení, nejen se látku naučit a zopakovat, a přesto má stejnou známku. Chtějí, aby byl nějakým způsobem lépe ohodnocen. Proto trojku přijímají. Rodiče s tím problém někdy mají, ale když přijmou ten fakt, že je to vlastně jedno, protože se to v dospělosti nikam nepíše a člověk má hodnotu i s trojkami, vadit jim to obvykle přestane. Myslím si, že by situaci vyřešila právě známka, která by byla od první třídy stejná a znamenala by úspěšné absolvování.

Barbora Havířová učí matematiku, fyziku a informatiku na Gymnáziu Elgartova v Brně. V roce 2022 obsadila třetí místo v ocenění Global Teacher Prize Czech Republic pro inspirativní učitele. V roce 2021 se stala také laureátkou ceny Albertus pro učitele fyziky a informatiky. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.