Myslím si, že je třeba být za každé situace pozitivní, a rozhodně se teď nenudím, říká ředitelka zavřené školy v Nepálu

Do jakých škol jste chodila jako dítě vy?

Do indických. Rodiče mě poslali do katolické internátní školy do Indie, když mi bylo sedm. V té době v Nepálu nebylo moc kvalitních škol – a i teď jich je jen pár. Pro majetnější rodiny to byla celkem běžná praxe, dávat děti do zahraničních - a často právě indických - škol s angličtinou jako vyučovacím jazykem. Mí rodiče byli také velmi zaneprázdnění, otec založil a vedl v Káthmándú školu, to byl asi taky další z důvodů, proč se tak rozhodli. Základní a nižší střední školu, neboli deset tříd, což je obvyklý formát škol u nás i tam, jsem tedy vychodila v Indii. V katolické škole ne proto, že bychom byli křesťané, ale protože měla dobrou pověst, co se kvality vzdělávání týče. V šestnácti letech jsem se vrátila domů, dodělala si tady střední školu, a do Indie jsem pak znovu odjela za univerzitním vzděláním.

Je to běžné i dnes, posílat dětí do školy v Indii?

Moje škola, kterou jsem založila v roce 2010, a další takové školy tento trend mohou zvrátit. Pomáháme udržet cenné lidské zdroje v zemi. To je také to, čím argumentujeme nepálské vládě, která na soukromé školy trochu zahlíží. Z jejich pohledu vytváříme těm státním konkurencí a odčerpáváme schopné děti ze státního sektoru. Ale pravdou je, že rodiče, kteří dali děti k nám, by je nikdy státní škole nesvěřili. Nejsme konkurence pro stát, to spíš pro zahraniční školy. A zlepšení státních škol nenastane zavřením těch soukromých. Naopak, můžeme státním školám sloužit jako inspirace i konkrétní pomoc. Můžeme k nim posílat mentory, přijímat jejich učitele na stáž. Jsme tomu otevření.

Dělá stát z vašeho pohledu nějaké smysluplné kroky ke zlepšení kvality státních škol?

Snaží se, víc než pět procent HDP jde do vzdělávání. Ale osobně si myslím, že učitelé musí být ke sebevzdělávání dotlačeni razantněji. I ředitelé. Kvalita vzdělávání se odvíjí od kvality učitelů a vedení škol. Ale nedostává se i vybavení, kvalitních vzdělávacích materiálů. Dobrý záměr tu je, výsledky ale zatím nevidím. Národní kurikulum je koncipováno spíš pro zkoušky než pro život. A ve škole orientované na znalosti z testů se děti nenaučí životně důležité dovednosti.

Je pro vás snadné najít dobré učitele? Jako drahá soukromá škola nabízíte lepší podmínky než většina státních.

Je to naopak velmi těžké. Učitelství není považováno za práci snů, učit chodí lidé, kterým nevyšly původní plány. Být učitelem není prestižní. Naše strategie je přijímat učitele bez velkých zkušeností a “vychovat” si je. Mnozí zkušení učitelé se totiž nedokáží zbavit starých vzorců, podle kterých my nejedeme.

Co je tedy to, co vás nejvíc odlišuje od tradiční nepálské školy?

Ve zkratce: pomáháme dětem připravit se na život v tomhle století. Naše školní kurikulum integruje výuku předmětů s osobními cíli každého dítěte, vedeme žáky tak, aby získali znalosti, dovednosti i postoje, které potřebují pro kvalitní život.

Vzdělávání bylo vaší specializací, zájmem odjakživa?

Ano, mám s tímto oborem celoživotní vztah. I s ohledem na rodinné zázemí. Jak jsem již zmínila, otec založil a vedl školu. Ve školách jsem pracovala už na střední škole. Vystudovala jsem pedagogiku a psychologii ve vzdělávání. Po ukončení vysoké školy jsem začala učit angličtinu v tátově škole, později jsem se dostala na pozici “hlavního učitele”, vedoucího pedagogického sboru. Škola měla asi tři sta dětí a kolem dvaceti učitelů. Tehdy jsem toho samozřejmě ještě moc neuměla a škola fungovala způsobem, který dnes nepovažuji za velmi efektivní, co se procesu učení týče. Když se mi pak narodila dcera, hledala jsem pro ni nějaké jesle. Nic takového, kam bych ji s čistým svědomím dala, jsem nenašla. Napadlo mě, že bych nějaké zařízení mohla založit sama. Hledala jsem na internetu inspiraci a knowhow a narazila přitom na montessori vzdělávání. To se mi hrozně zalíbilo.

Bylo mi řečeno, že jste jednou z mála, ne-li jedinou plně certifikovanou učitelkou montessori v celém hlavním městě, což asi znamená v celém Nepálu. Což mě překvapuje, reklama na montessori je v Káthmándú snad na každém rohu. Zdá se, že to tu je velmi populární vzdělávací směr.

Mnoho předškolních zařízení používá tu značku, to je pravda, stalo se to módou. Co se tím chce říct je, že taková školka volí přátelský přístup k dětem, je kreativní a klade důraz na hravost. Neznamená to, že učitelé prošli montessori kurzem. Ten je velmi dlouhý a náročný a musíte si ho udělat v zahraničí. V Nepálu zatím žádné certifikované montessori kurzy přípravy učitelů nejsou.

Jak jste certifikát získala vy?

Toužila jsem se o tom směru dozvědět vice, hledala jsem nějaký časově ne tak náročný kurz, ale nic takového jsem nenašla. Tak jsem si podala přihlášku na kompletní certifikované montessori vzdělávání v Denveru v americkém Coloradu. Říkala jsem si, že uvidím, jestli se mi to podaří dokončit, a když ne, i tak se něco naučím. Až v procesu jsem si pak uvědomila, do jak náročné věci jsem se pustila. Kurz trval tři léta po sobě. Přinesl mi jedno velké prozření, za které jsem velmi vděčná. Montessori je pro děti tak jednoduchá a fantastická cesta k dobrému vzdělání! Díky této metodě jsem si uvědomila, co fungovalo, když jsem se učila jako dítě. Bylo to pro mě opravdu neuvěřitelně poučné.

Založila jste tedy nakonec ty jesle?

Ano, nejdřív to bylo zařízení pro děti od narození do tří let, pak i mateřská škola pro vyšší předškolní věk. V roce 2003 jsme začínali se třemi dětmi. Bylo ale velmi těžké najít pořádné učitele, takže jsme samozřejmě taky nenabízeli čisté montessori metody. I když já jsem sama certifikaci měla, nebyla jsem kvalifikovaným instruktorem.

Vaše škola Sanskriti International School oslavila letos v únoru deset let. Což znamená, že další krok jste udělala v roce 2010…

Ano, rodiče dětí v naší mateřské škole hledali zařízení, kde by jejich děti mohly pokračovat v podobném duchu. Většina existujících škol včetně těch soukromých s dětmi jedná tradičně, ale tyhle “naše” děti po letech strávených v úplně jiném prostředí by už v takovém rámci fungovaly jen s potížemi. Viděla jsem, že v nabídce chybí škola, která cíleně pěstuje kreativitu a kritické myšlení, a že je to příležitost tuhle “díru” vyplnit. V roce 2010 jsme otevřeli první třídu, teď máme ročníků deset plus předškoláky. Mnoho škol v Nepálu má formát deseti tříd, a pokrývá tak povinnou školní docházku i dva roky nižšího středního vzdělání.

Co vlastně v názvu znamená to Sanskriti?

Význam toho slova je “kulturní”.

Jak jste pro školu vytvářeli kurikulum?

Nejdřív jsme studovali národní kurikulum, zda by se nedalo nějak použít. Ale pak jsme to zavrhli. Staví se na učebnicích, které nejsou pro ten daný věk vůbec vhodné. Děti tomu obsahu nemůžou vůbec rozumět! Tak jsme na to šli z druhé strany. Definovali jsme si, co by měl prvňák ovládnout a zkoumali jsme různé školní projekty ve světě, jak se s tím porovnaly. Co se nám líbilo, to jsme přejali. A takto jsme pak vytvářeli učební plán i pro druhou třídu, už jsme to trochu šili na míru našim žákům. Když jsme takto dělali plán pro třeťáky, došli jsme k závěru, že to asi není úplně dobrá cesta, že nejsme v tomto ohledu specialisté. A navázali jsme spolupráci s Fieldwork Education, organizací, která poskytuje asi už tisíci škol v devadesáti zemích takzvané Mezinárodní kurikulum pro základní vzdělání - IPC (International Primary Curriculum), pro první až pátou třídu. Jedeme podle něj od roku 2014 a nyní jsme již certifikovaní, jako jediná škola v jižní Asii. Pak jsme zavedli jeho obdobu pro třídy šest až deset, IMYC (International Middle Years Curriculum) a jsme v procesu akreditace. Jejich rámcem se řídíme i v naší mateřské škole, tam aplikujeme i principy montessori.

Naplnit požadavky nepálského národního kurikula asi umíte bez potíží…

Přesně tak. Národní kurikulum, které je pro nás samozřejmě závazné, je jedno pro všechny typy škol. V Nepálu jsou mezi školami velké rozdíly. Vesnická škola a naše škola, to jsou dva různé světy. Státní školy se snaží nabídnout základní masové vzdělání, zatímco my nabízíme špičkové individualizované vzdělání.

Školy jsou různé a děti jsou taky různé…

Ano, děti se mezi sebou liší víc, než si tradiční škola myslí, nebo chce připustit. Dokonce i v naší škole jsou velmi různé děti. To je právě ta výzva, kterou moderní vzdělávání uchopilo. A snaží se najít a používat didaktické metody, které tuto různorodost nepotlačují, naopak využívají její potenciál.

Spolupracujete nějak s jinými soukromými nepálskými školami s podobnou vizí?

Dvacet pět inovativnch škol jako je ta naše se nedávno zasíťovalo v organizaci s názvem Quality Kathmandu schools. Pro představu, v Nepálu je asi osm tisíc soukromých škol a třicet tři tisíc škol celkově. Takže jsme zatím jen pár kapkami v oceánu. Vedení škol se schází a pracujeme společně na rozvoji učitelů i žáků, to jsou dva hlavní směry spolupráce. Vytváříme podpůrné programy pro učitele, ve kterých se mohou scházet a sdílet dobré zkušenosti a nápady. Pořádáme spolu také různé akce, sportovní a kulturní, kde se potkávají děti z našich škol.

Když jsem byla u vás ve škole na návštěvě, potkala jsem tam děti odjinud. Říkala jste mi, že jsou ze státní školy. Proč přišly?

Máme s jejich školou uzavřené takové partnerství, nebo spíš patronát. Je to obyčejná, velmi chudá škola z předměstí Káthmándú. Jednou za měsíc skupina žáků přichází k nám na společnou hodinu s těmi našimi, a taky na oběd. Cílem – nebo záminkou – je vzájemné jazykové obohacení. V naší škole se vyučuje v angličtině, protože to je do jisté míry i jazyk odborné komunikace v Nepálu. Naši žáci tak ovládají velmi dobře angličtinu, ale mají mezery ve své rodné nepálštině. Státní školy učí nepálsky a naopak angličtina je jejich slabým místem. Takže smíšená skupina našich a jejich žáků čte společně nějaký text a pomáhají si navzájem rozumět jazyku, který umí lépe. Učíme naše děti společenskou odpovědnost a vedeme je k tomu, aby měly sociální empatii. V páté a sedmé třídě zařazujeme aktivity, jako je služba komunitě. Organizují taky finanční sbírku na vylepšení té naší partnerské školy.

Dostáváte jako soukromá škola nějaké dotace od státu?

Vůbec žádné. Proto máme tak vysoké školné. Provozovat školu je velmi drahá záležitost, i když nejde o žádné luxusní zařízení.

Jak moc je vase škola inkluzivní? Chodí k vám děti se speciálními vzdělávacími potřebami?

Nemáme tu ve škole speciální pedagogy, ale máme silný tým na podporu žáků. Pár dětí s autismem, dyslexií a dyspraxií jsme přijali. Nemáme žáky s fyzickými hendikepy, například na kolečkovém křesle, protože nemáme rampy ani výtahy, takže by se nemohli pohybovat po škole.

Jak žáky hodnotíte, používáte známky?

Až do třetí třídy děti nezkoušíme. Učitelé samozřejmě nějakou evaluaci ve třídě provádějí, ale neznámkují a netestují. Děti jsou vedeny k sebehodnocení. Od čtvrté třídy zavádíme testování menšího rozsahu, třeba diktáty. Formální písemné testy a zkoušky přicházejí na řadu až v šesté třídě. Trvají dvě tři hodiny a jsou známkované. Kromě toho se hodnotí průběžná práce a obě věci mají v závěrečném hodnocení stejnou váhu. V poslední, desáté třídě již hodnotíme ze sedmdesáti pěti procent na základě testování. V Nepálu žáci po desáté třídě absolvují centrální závěrečnou zkoušku, která se bere velmi vážně a je velmi obávaná. Žáky to stresuje. Teď tedy o něco méně, protože výsledky se již několik let nepřevádějí na procenta, ale udělují se místo toho písmena A, B, C, která nepůsobí tak kategoricky. A taky byla odstraněna spodní hranice úspěšnosti. Neboli, dřív žák musel mít určité procento správných odpovědí, jinak propadl. Teď již propadnout nelze.

V současnosti jsou u vás školy taky zavřené, od kdy přesně?

Vláda nařídila zavření škol k 18. březnu. V Nepálu končí školní rok na konci března, takže byl zkrácen jen o pár dní. Pak byly měsíční prázdniny a nový školní rok začal 21. dubna. Měli jsme tedy měsíc na přípravu distanční výuky. Školy budou podle mě zavřené ještě minimálně měsíc.

Jak jste jako vedení reagovali?

Tušila jsem, že se k zavření schyluje. Učitele jsme požádali, ať neodjíždějí z města ven. Hodně jich žije v malých městech v okolí. A začali jsme intenzivně pracovat na jejich přípravě na online výuku.

Jak se se situací vyrovnávají školy typu té skromné státní školy, které pomáháte?

Město stojí, včetně skoro všech produktivních činností, hodně rodin nemá na chleba, takže nějaká distanční výuka je až několikátý problém v řadě. Nemajetné rodiny nemají doma zařízení, na kterých by mohla probíhat. Děti mají smartphony, ale na nich toho moc neuděláte. Hodně učitelů taky opustilo město, vrátili se do svých rodných vesnic a měst. Takže kdybych to měla celkově zhodnotit, na distanční výuku je připravená sotva hrstka škol.

Jak se v této situaci cítí vaši učitelé?

Myslím, že distanční výuka je pro ně větší výzva než celá pandemie. Snažili jsme se výuku digitalizovat již dřív, ale moc jsme neuspěli, ze strany učitelů tam byla rezistence. Ale teď není cesta zpět! Takže jsou nuceni svůj přistup přehodnotit. Samozřejmě že se cítí zavalení všemi těmi rychlokurzy, jak používat online nástroje. Mají různé otázky i obavy.

Na facebooku jsem si všimla, že jim nabízíte hodiny mindfulness online…

Techniky mindfulness považuju za velmi užitečné. Před několika měsíci jsme učitelům a celému personálu školy zařídili třídenní kurz mindfulness a hrozně se jim to líbilo. Teď, uprostřed všeho toho chaosu a rychlých změn, je opravdu důležité se umět uvolnit a nabrat dech. Taky jsme hned po zavření školy uspořádali se studenty i učiteli online komunitní stmelovací setkání. Chtěli jsme si mimo jiné zmapovat situaci, jak moc jsou naše rodiny připravené na distanční výuku a zda třeba některé z nich nemají nějaké zásadní problémy, které jim můžeme pomoci vyřešit.

A co ta výjimečná situace přinesla vám osobně? Na facebooku jste napsala, že vy a všichni kolem vás pracují jako zběsilí…

Všichni jsme samozřejmě znepokojení, ať už z nemoci samé, nebo z toho, jaký bude mít boj s nákazou dopad na ekonomiku. Strach a negativita se šíří. Já mám ale velmi silné vnitřní přesvědčení, že musíme být naopak pozitivní v každé situaci. Od “lockdownu” jsem extrémně vytížená, to je pravda. Plánujeme, školíme, školíme i sebe, učíme se a hledáme knowhow. Rozhodně se nenudím. Myslím, že pracuji tak o třicet procent víc než dřív. Někdy osmnáct hodin v kuse.

Minulé úterý u vás začal nový školní rok. Tentokrát v modu distanční výuky. Co se ten den stalo?

Učitelé se první den připojili ke svým třídám přes ZOOM a byli z toho velmi dojatí, až k slzám. Dostali jsme skvělou zpětnou vazbu od rodičů, děti seděly přilepené k obrazovkám a natěšené na novou formu vzdělávání. Samozřejmě budeme monitorovat, jak to funguje, případně dělat změny.

Diptee Acharya je zakladatelka a ředitelka Sanskriti International School v Káthmándú v Nepálu. Vystudovala pedagogiku a psychologii ve vzdělávání. Má dvacetiletou praxi pedagoga i organizátora vzdělávacích aktivit. Je plně certifikovanou učitelkou podle metody montessori.

Rozhovor vyšel v Akademii LN 28. dubna.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.