Na život nám zbývá málo času, jsme pořád ve škole, říkají studenti z Francie na návštěvě Prahy

Čekám před pražským orlojem na skupinu gymnazistů, kteří si byli prohlédnout historické prostory staroměstské radnice včetně sklepení. (A taky je na chvilku přijal pražský primátor). Když vycházejí, nedokážu říct, kdo je odkud. Češi z Gymnázia Botičská jsou promíchaní se studenty ze španělského Gijónu, belgického Merchtemu a francouzského Ersteinu.

Mladí Španělé, Belgičané a Francouzi přijeli v rámci výměny, kterou zastřešuje evropský program Erasmus+, a já to beru jako skvělou příležitost promluvit si o škole a životě týnejdžra s někým, koho by mi život asi jinak do cesty nepřivedl. To, že se vedle mě zastaví zrovna francouzská skupinka, je pro mě zajímavá výzva. Ač do Francie dost jezdím, k tamnímu obyvatelstvu mám pořád rezervovaný vztah. To se ale, musím říct, po tomto setkání s mladými Francouzi trochu změní…

Po prohlídce studenti dostávají na dvě hodiny volno, rychle mi sděluje učitelka českého gymnázia Martina Zýková, která má s kolegou výpravu na starosti. Během pauzy by mi snad mohli něco říct o svých zážitcích, byť asi není úplně ideální vyfasovat takto nečekaně k obědu i novináře. Na přechodové rituály ovšem není čas. Tak jsem zvědavá, jak se budou tvářit.

Francouzská učitelka se na mě ale mile usmívá a kýve na všechno, co jí říkám, že bych s ní chtěla probrat. Vzápětí se nicméně ukazuje, že učitelé jdou na oběd s učiteli a studenti se studenty, takže se od ní musím odloučit. Aspoň si ji vyfotím. A pak se leknu, protože studenti už tu nejsou...

Mluví dobře anglicky

U ústí Melantrichovy ulice je dobíhám. Skupina míří do fast foodu, jak mi bylo řečeno. Srovnám krok s klukem, ze kterého se taky vyklube Francouz, aspoň se můžu držet původního záměru, raduju se. Simon mluví velmi dobrou americkou angličtinou, skoro nerozeznám francouzský přízvuk. Angličtinu mu pochválím, jak k ní přišel? ptám se. Počítačové hry, ano, to je ten malý zázrak, který funguje i v Česku a který supluje ve výuce cizích jazyků leckterou školu. Vedle Simona kráčí jeho kamarád, vysoký Corentin, ten taky mluví dobře, i když trochu rozvláčněji.

Simon ochotně svoluje, že si budeme povídat i u oběda, zabere stůl a přizve i další spolužáky, takže mám kolem sebe pět ze sedmi mladých lidí, kteří přijeli z lycea ve francouzském Ersteinu. Je to městečko kousek od Strassbourgu a tedy i kousek od německých hranic, které vlastně už hranicemi nejsou. Simon prý od Německa bydlí jen kilometr. On a Corentin, Emilie, Celim a Lou jsou ve druhém ročníku celkem tříletého lycea. Střední školy jsou ve Francii vždy na tři roky, dozvídám se. A lyceum je škola určená pro ty, kteří chtějí pokračovat ve vysokoškolském studiu, tedy něco jako gymnázium, i když mi podle popisu přijde, že je to prostě škola pro všeobecné vzdělání otevřená širšímu spektru studentů, co se socioekonomického zázemí týče.

Čím by chtěli být, už skoro vědí

Když se ptám na profese rodičů, kromě učitele, praktického lékaře a vyšší úřednice regionální správy tu máme i řidiče náklaďáku a chůvu… A od toho je jen krok k otázce, co by chtěli dělat v životě tito mladí lidé, kteří tu teď se mnou žvýkají bagetu. Emilie má problém se rozhodnout, ale možná půjde na medicínu. Není si ale úplně jistá, jestli má na to dostatečnou studijní disciplínu. Selim chce být soudcem, Lou novinářkou (ale zatím žádné články nepíše a školní časopis ještě u nich nemají). Corentin chce pracovat v nějaké vědecké laboratoři, ještě neví, jestli to bude fyzika, nebo biologie, kam chce směřovat.

Na výměnný pobyt mohl z jejich třídy jet každý, ale chtělo jen sedm lidí. Nechápu, říká Simon. Taková příležitost se podívat někam jinam. Ptám se ho, jaké další země už viděl, celkově. Dvakrát byl vItálii a dvakrát v Londýně, pak ještě myslím ve Skotsku. V Německu určitě též, to má za rohem. V těchto končinách nikdy. Francouze skoro vždy překvapí, jak blízko ve skutečnosti Praha je. Zeměpis je často otázka imaginace a v té jejich je východní Evropa hodně daleko. To platí i pro Simona, taky byl udivený, že Strassbourg je od Prahy vzdálen jen 600 km. „Věděl jsem, že to je u Německa, ale myslel jsem si, že je Německo delší,“ přiznává.

Mají rádi šneky. Velmi francouzské…

Jíme a ptám se tedy na jídlo. České jídlo zmiňují jako nejodlišnější věc, kterou tu zažívají, spolu s architekturou. Čekám, že si třeba na českou kuchyni budou trochu stěžovat, ale nic neříkají, i kdy je pobízím, ať jsou upřímní. Zdá se, že nic nechutného jim zatím nikdo nenabídl, nebo jsou prostě jen tak zdvořilí. Taky mě zajímá, co rádi jedí ve Francii. „To je těžké, jídlo ve Francii je velmi různorodé,“ říká Emilie. Ptám se ale na to, co chutná jim! Po chvíli přemýšlení a k mému údivu někdo zmíní šneky a ostatní se přidají. Ne že bych spojení šneků s Francií ignorovala, ale nečekala bych, že budou opravdu oblíbeným jídlem týnejdžů, víc než třeba pizza. Možná při této odpovědi jde spíš o náležitou reprezentaci francouzskosti. „Člověk s tím může mít problém, protože si uvědomuje, že jsou to šneci, ale chuť je skvělá,“ vysvětluje mi Emilie. A co žáby? ptám se. Žáby ne, ty prý jejich osobním oblíbeným pokrmem nejsou. Zdá se, že jsou taky daleko méně obvyklé. "Jedl jsem je jen jednou a to ještě v čínské restauraci," směje se Simon.

Divoký Východ: střílení a hadi ve škole

Jde o studijní pobyt, sluší se tedy zeptat na program, který jim česká škola připravila. Líbí se jim moc. První den jsme na školním dvoře stříleli ze vzduchovky do terče, říká někdo z nich a další dodává, že to si na francouzské škole kvůli různým bezpečnostním opatřením vůbec nedokážou představit. Udivila je i velká přítomnost zvířat ve škole – seznámení se zoo-koutkem byl druhý bod programu, kterým je škola uvítala během prvního dne. Mají tam exotická zvířata, pavouky, dokonce hroznýše! říkají s podivem Francouzi. Boa constrictor, vyslovují název hada  v latině a mně se vybaví Malý princ. Snažím se to uplatnit, ale nějak to zaniká v celkovém šumu, nebo to možná nečetli? Ne, to bylo určitě mým nemožným přízvukem, snažila jsem se to říct ve francouzštině.

Každopádně, ve francouzské škole zdá se takovéto hady, se kterými by se žáci předváděli, brali je do náručí a nechali se jimi oplétat, neuvidíte. My jsme měli na základní škole křečka, ale to je tak všechno, říká Corentin.

Celý jeden další den programu byl věnován sestrojování a programování robota, což je teď myslím na českých středních školách trendy. Když už jsme u těch technologií, ptám se na mobily a závislost. Pociťují? Simon se dušuje, že ne, že může klidně na svůj telefon úplně zapomenout, Emilie říká, že ona asi má potřebu se dívat do telefonu víc, než by chtěla. Facebook ale pro nikoho z nich už není téma, mládež se teď schází na snapchatu. Tam se prý dá komunikovat ve větším soukromí.

Málo času na obyčejný život

Když se jich ptám, co jim na jejich škole v Ersteinu nejvíc vadí, hned se všichni shodnou na tom, že tam tráví příliš mnoho hodin, a netýká se to jen jejich školy, ale všech francouzských škol. Jeden den v týdnu máme dokonce od osmi ráno do šesti do večera, říkají. Většinou se začíná v osm nebo v devět a končí ve čtyři v pět. Nezbývá čas na koníčky ani na domácí úkoly, kterých je prý celkem dost. Natož na obyčejný relax, po kterém touží. Jít s kamarády na procházku nebo k nim na návštěvu a nedělat vůbec nic. Obvyklý všední den je tak během od povinnosti k povinnosti.

Na procházky Prahou při tomto pobytu nakonec taky nezbyl skoro žádný čas, posteskli si mi. Ani Hrad jsme ještě neviděli. To je právě čeká po obědě, až se rozejdeme. A je třeba vzít v úvahu, že se přijeli učit, ne na prázdniny. I když na ulici se toho člověk dozví o světe spousty, o tom se nedá pochybovat.

Tak ještě poprosím o fotku uvnitř a venku a za chvíli se rozloučíme. Bon courage, přeju jim. Musím spěchat někam jinam, ale chvíli musím překonávat chuť ještě s nimi zůstat. Když s někým neznámým hodinu mluvíte, a on je otevřený a ochotný odpovídat, najednou ho jako by znáte, vytvoří se pocit blízkosti.

Musím říct, že Simon, Selim, Corentin, Emile a Lou byli fajn, a to díky své nenucené, obyčejné opravdovosti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.