Nadané děti potřebují výchovu stejně jako ostatní a není to s nimi někdy jednoduché, říká americký neuropsycholog

Když má někdo doma nebo ve třídě nadané dítě, může to vypadat jako dar z nebes. Ale řekněte, je to s těmito dětmi jednoduché?

Není. Samozřejmě s některými ano, ale obecně vzato se dá říct, že jakékoliv vysoké nadání s sebou přináší zcela specifické výzvy pro rodiče a učitele. Nadané děti mívají problém s přizpůsobením se tradičním formám disciplíny, neustále všechno zpochybňují, a obecně jejich prožívání je dost intenzivní. Jsou velmi senzitivní, a když je něco zajímá, úplně se do toho ponoří. Když se je pak od jejich předmětu zájmu snažíte odlákat, reagují značnou frustrací. Pokud se ale zajímáme jen o projevy chování a nikoliv o jeho kořeny, může se nám snadno stát, že dítěti chybně přidělíme nějakou psychiatrickou diagnózu.

Proč jsou vysoce inteligentní děti tak přecitlivělé vůči stimulům?

Myslím, že je prostě zpracovávají silněji než jiné děti. A když prožívám nějaký pocit velmi silně, tak to mění moje chování, protože tomu pocitu nemůžu uniknout, nedá se s tím dělat. Nemůžu se soustředit na učitele, když mě škrábe cedulka na tričku.

Je pro ně nějakým způsobem typický nerovnoměrný vývoj?

Prakticky vždy, když potkáte nadané dítě, je na něm něco asynchronního. Jako třeba písmo, které u mnoha nadaných dětí je prostě strašné. Nebo trvají na tom, že budou počítat příklady určitým způsobem. Nebo jsou přespříliš empatické a strachují se o osud světa. Tím, jak přemýšlejí o několik kroků dopředu, si způsobují spoustu úzkosti, a s tím se špatně žije.

Říkal jste, že si nadané děti často odnášejí do života chybnou psychiatrickou diagnózu. Jaké konkrétně?

Například velmi snadno získají nálepku obsedantně kompulzivní poruchy. Víte, spousta chytrých lidí je z podstaty trochu kompulzivních, a pokud máte o něco velký zájem, pak o tom obsesivně přemýšlíte. Einstein ale celý svůj život přemýšlel o světle, a nikdo o něm přitom neříkal, že je obsedantní! Když si ale dítě řadí autíčka do řady, pak tu řadu zbourá a začne znovu, tak mu můžu snadno přisoudit právě tuto poruchu. Ale děti se přece učí hrou a opakováním. Když se soustředíme jen na to, jak chování vypadá, tak celkem reálně hrozí špatná diagnóza. A v USA inklinujeme k tomu předepisovat na všechno léky nebo zařazovat děti do speciálních tříd.

Tak tady je to spíš naopak, třeba na vyšetření specialistou se strašně dlouho čeká a speciální programy pro nadané tu prakticky nemáme... Nicméně, kde vidíte hranici, kdy už by se problematické chování nadaného dítěte mělo nějakým způsobem řešit?

Znepokojit by vás mělo, když chování dítěte začne ovlivňovat jeho učení, když kvůli němu ztrácejí přátele a život jejich rodičů začíná být peklo, když si nerozumí se sourozenci, když zkrátka v reálném světě začínají mít potíže, pak je čas to začít řešit. Neříkám, že je třeba hned mít diagnózu, ale určitě by ho měl vidět a posoudit neuropsycholog.

Podívá se třeba na to, kdy se problematické chování vyskytuje. Je to po ránu? Možná chodí dítě příliš pozdě spát. Vyskytuje se odpoledne, když přijde ze školy? Možná má hlad, klesá mu cukr v krvi a malá svačina by mohla hodně pomoci. Děje se to jen doma, nebo jen ve škole? Každá informace vám něco prozradí.

Jako vám praktický lékař vezme krev a zkoumá, co se děje s vaším tělem, tak neuropsycholog hledá kořeny určitého chování. A proto často nesouhlasím s psychiatry, protože mám pocit, že dřív předepíšou lék, než by chování skutečně posoudili. A to je nebezpečné.

Nebývá někdy problém i v rodině? Že rodiče snadno ztrácejí nervy, nebo jsou naopak příliš pasivní?

Rodiče nadaných dětí se občas potácejí ode zdi ke zdi. Problém je, že tyto děti jsou opravdu náročné. Hádají se, argumentují, nepřijímají NE jako odpověď. Když ale chtějí zůstat do půlnoci vzhůru a vyhádají si to, tak to není dobře. Je to stejné, jako by chtěli zmrzlinu před večeří, a vy jste jim dali celý kyblík. To by přece nikdo neudělal, dali byste jim trošku do misky, po jídle. To je výchova.

Jako rodič i jako učitel musíte u nich opravdu přemýšlet o výchově a mít vizi, kam je chcete dovést. A já si říkám – takovým cílem by mohlo být, že moje dítě v šestnácti letech bude v pohodě a bude mít dobré sebevědomí. Vždycky říkám, že když si na dítěti vybijete vztek, aby se cítilo špatně, tak to není výchova, to je trest. Trest vás nic nenaučí, ale výchova, patřičné usměrnění ano, a ještě vám nesníží sebevědomí. Pokud neusměrňujete, ale trestáte, jste na nejlepší cestě k tomu, abyste doma měli naštvaného teenagera s vysokým IQ, což vážně nechcete, ten vám to vrátí.

Mnozí rodiče se ovšem tak utápějí ve výjimečnosti svých dětí, že jim občas promíjejí příšerné chování. Podívejte se na našeho malého Einsteina, není on úžasný? Chytré děti potřebují výchovu, stejně jako ostatní děti, nebo jim tu diagnózu nakonec způsobíte. Měl jsem v terapii šestnáctiletého kluka s těžkou depresí, kterého máma ráno zavezla do školy a on se ve dveřích otočil a šel domů. Od první třídy slýchal od rodičů i učitelů, no páni, to je náš malý zázrak! Nikdo neviděl, jaký opravdu je, viděli jen to jeho vysoké IQ. Tento přístup děti neučí, aby přemýšlely o tom, kdo vlastně jsou. Když to jediné, co o sobě víte, je to, že jste vysoce inteligentní, co se pak s vámi stane, když uděláte chybu?

Sníží se vám sebevědomí a přestanete si věřit?

Ano, sníží se vám sebevědomí, začnete si přisuzovat různé negativní vlastnosti a budete už dělat jen věci, o nichž víte, že je zvládnete… Lidi taky o nadaných často říkají, že jsou chytří, takže si poradí. Jako by to, že patříte mezi top dvě procenta populace, znamenalo, že nepotřebujete žádnou pomoc! Když patříte mezi spodní dvě procenta populace a máte IQ sedmdesát, pak vám společnost bude různě pomáhat, asistovat vám. Pro nadané to ale neděláme. Skutečně se nelze spoléhat na to, že dítě dokáže řešit svoje problémy jen proto, že je nadané. To je demotivující a izolující. A kde je člověk v izolaci, tam je podhoubí pro depresi.

Co by o nadaných dětech měli vědět učitelé? Slýchávám, že často ve škole dost trpí a mají výchovné problémy.

Víte, alespoň u nás v USA jsou školy stavěné pro průměrné až podprůměrné děti, s IQ 85–100. Když ale má žák IQ 130, tak se k smrti nudí. A když se osmileté dítě nudí, prostě vám to ukáže. Bude zlobit, vykřikovat, nebude pracovat, nebude chtít chodit do školy, a nemusí to vůbec znamenat ADHD…

Musíte jim diferencovat úkoly. Nepotřebují víc práce, potřebují práci, do které se můžou ponořit. To vyřeší hodně problémů ve třídě. Jestli dítě nesnáší psaní rukou, ale zajímá ho nějaká konkrétní tráva, která roste jen v Iowě na prérii, tak místo, aby dokola cvičilo písmenka, nechte ho napsat dopis největšímu odborníkovi na tuhle trávu. Uvidíte, že ho bude chtít napsat hezky. Nechte ho spočítat, kolik stébel roste na čtverečním metru.

Představte si, že musíte sedět ve třídě a dělat násobilku, když z hlavy zvládáte kvadratické nerovnice. Je to stejné, jako by mě nutili den po dni někde vyplňovat daňová přiznání. Noční můra! Chtěl bych jedno jediné, pryč odtamtud! A děti to mají stejně, je to pro ně jen jiné vězení, a ani za to nedostávají plat. Nemůžeme se pak divit, když vzdorují, „zlobí“. Nedáváme jim jinou možnost.

Mívají nadané děti problémy s vrstevníky? A pokud ano, jak jim pomoct?

Mívají potíže hned z několika důvodů. Jedním z nich je to, že si často připadají odstrčení a vynechaní. Když jsou všichni ve škole blázni do Pokémonů a mně to připadá jako hloupost, pak ale já budu za podivína. V osmi nebo deseti letech si neřeknete – dobrá, nezapadám mezi ostatní, protože jsem příliš chytrý. Řeknete si – nikdo se se mnou nebaví, protože prostě nejsem dost dobrý. A když si o sobě dlouho myslíte, že nejste dost dobří, pak jste na nejlepší cestě k depresi. Navíc se tyto děti pak chovají způsobem, který jejich izolaci zvyšuje, a tím se celá situace ještě zhoršuje.

Problém je, když si rodič řekne, že dítě potřebuje společnost a pohyb a zapíše ho třeba na baseball. Dítě to nebaví, sport mu nejde a nakonec se mu ostatní smějí… Tím se mu moc nepomůže.  Není to o tom, být nějaký elitista nebo namyšlený, ale ani dospělí se přece nepřátelí s každým, přirozeně vyhledávají sociální skupinu, kde jsou lidé jim blízcí.

Rodiče musejí dětem pomoct se socializovat s podobnými dětmi. Zjistěte si, kde v okolí se nadané děti vyskytují, a vezměte tam svoje dítě. Nebuďte líní. Dát jim tablet a nechat je celý den koukat na YouTube nebo hrát online hru s někým z Koreje, to vede k větší izolovanosti a způsobí to problémy do budoucna. Děti se musejí naučit oční kontakt a řeč těla. Rodičovství není jen o tom, že jste přítomní, šatíte a živíte, je taky potřeba opravdu hluboce přemýšlet o tom, co vaše dítě potřebuje. Je to velká zodpovědnost, a nečekejte, že tyto věci za vás zařídí škola.

Kde můžou rodiče, učitelé a další osoby z okolí nadaných dětí hledat inspiraci a podporu, aby si lépe poradili s případnými výchovnými problémy?

Čtěte knihy o mindfulness, dobré knihy o rodičovství a výchově, zejména o talentovaných dětech, a taky na sobě pracujte. Čtěte články, na internetu jich je spousta. Najděte si kvalitní a zkušené lidi, s nimiž se o výchově nadaného dítěte můžete bavit. Například existují různé asociace nadaných, všechny mají blog, můžete tam napsat a poradit se s odborníky. Kolo už vynalezli, nemusíte ho vynalézat sami; najděte si někoho, kdo vašim problémům rozumí a může vám poradit různá kreativní řešení.

Sežeňte dítěti terapeuta. Nemusí tam chodit často, ale budou vědět, že mají někoho, s kým si čas od času můžou popovídat, třeba jen jednou za půl roku, nebo když mají něčeho plnou hlavu a neví, jak z toho ven. Někdy je lepší mít někoho nezávislého, třetí stranu, ne rodiče. Není slabost chodit k terapeutovi, koneckonců k praktickému lékaři taky chodíte na prohlídky. Tohle nadaným dětem může pomoct, hlavně se vztahy. Děti, které nemají a neumějí blízké vztahy, mají nejvíc problémů. Neřešte za děti problémy, ale buďte tu pro ně, mluvte s nimi.

Paul Beljan  je neuropsycholog, který pracuje s dětmi i dospělými. Specializuje se na diagnostiku a léčbu nejrůznějších neuropsychologických poruch. Často se věnuje lidem s takzvanou dvojí výjimečností, u nichž se kombinuje vysoká inteligence s poruchami učení a chování. Žije v USA ve státě Arizona, kde také provozuje rozsáhlou praxi. Je bývalým prezidentem Americké rady dětské neuropsychologie.

Rozhovor vyšel 29.10. v příloze Akademie Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.