Nadaným dětem prospívá, když si práci v hodině můžou volit, říká metodička z Liberecka

Když jste nastoupila jako metodička nadání pro Liberecký kraj, čím jste vlastně začala?

Začala jsem tím, že jsem se seznamovala se spoustou lidí. Učitelů, ředitelů, ale také psycholožek z pedagogicko-psychologické poradny. Jezdila jsem na konference a zajímavé lidi, které jsem tam potkala, jsem zvala k nám na Liberecko. Hodně mi přišlo, že hlavně v Liberci a okolí jsou základní školy dost konzervativní a mají pocit, že všechno vědí nejlépe a nemusejí se v ničem měnit. Naopak vesnické malotřídky a školy v menších obcích bývají progresivní, ale jejich ředitelé a učitelé o sobě navzájem moc nevědí a potřebovali by se víc poznat a propojit, aby nezůstávali na všechno tak sami.

Co vy vlastně z pozice podpory nadání pro školu můžete udělat? Jde o nějaký jednorázový audit a návrh opatření, nebo spolupracujete dlouhodoběji?

Pro nastavení systému je ideální, když na škole vznikne pozice koordinátora nadání a kolem něj skupina složená například ze školního psychologa nebo speciálního pedagoga, zástupce ředitele a podobně. S nimi vytvořím plán škole na míru a ostatní učitele zaškolíme. Dívám se, jak to ve třídách funguje, co se v nich odehrává, jak se žáci projevují. S učiteli se bavíme o konkrétních dětech. Neprovádím žádnou diagnostiku, vycházím z toho, co vidím – že jsou ti žáci motivovaní, přicházejí s nějakým kreativním řešením a podobně. S řediteli pak probíráme, kolik přemýšlivých, zvídavých dětí jsem ve třídách viděla, a jaké jsou možnosti jejich rozvoje. Co se týče rozpoznávání nadaných dětí, tak pedagogická diagnostika mi přijde dostačující a škola k jejímu provádění může pořídit nástroje. Samozřejmě je možná poslat žáky do poradny, ale já to vlastně úplně nedoporučuji, už jen proto, že se dlouho čeká a obeznámenost jejich pracovníků se specifiky nadání není vyrovnaná. A také proto, že zpráva z vyšetření nutně neznamená, že se škola a učitelé začnou snažit.

Podpora nadaných neznamená drahé vybavení a spoustu práce navíc, říká koordinátor nadání Čtěte více

Podle vás není tedy nutné, aby dítě navštívilo poradnu a odneslo si diagnózu nadání? Získá na něj pak škola třeba nějaké peníze navíc, pokud donese „papír“?

Tak to bylo dřív, ale dnes už dostane škola pouze peníze na pomůcky pro děti s takzvanou dvojí výjimečností, tedy současným výskytem mimořádného nadání a další diagnózy, například specifických poruch učení a/nebo chování, Aspergerova syndromu, smyslového a/nebo tělesného postižení. Jinak by bylo krásné, kdyby všechny poradny v Česku uměly rozpoznat v problémových projevech žáka jeho nadání. Jenže někteří vyšetřující zdůrazňují spíš to, že má takové dítě třeba slabší grafomotoriku, nebo jako problém označí, že přichází s vlastním řešením. Myslím, že by hodně pomohlo, kdyby se sjednotily postupy. Takto může každá poradna k vyšetření přistupovat po svém a ne všechny se dají s klidným svědomím doporučit.

Po prvním obhlédnutí školy pak řešíte s ředitelem a s učiteli co?

Dál se bavíme o tom, co vlastně je v silách učitelů a školy. Jestli mají šikovné asistenty, kteří by pomohli s diferencovanou výukou. Jestli mají časový prostor pro tandemové hodiny, nebo jestli by bylo možné někoho přijmout a zaplatit. Dávalo by smysl ve škole založit třeba badatelský klub, a kdo by ho případně vedl? Nedává smysl to někomu uložit jako povinnost, je potřeba, aby to ti lidé dělali ze své vlastní vůle a nadšení, a ředitel by jim zase měl dát prostor. Každopádně základem je, aby každý učitel na škole chápal, co to je nadání, a tušil, jak se nadané děti projevují. Všechno se to prolíná minimálně prvním, ale ideálně oběma stupni. No a mimo jiné pro školy sepisuji koncepci podpory nadání, kterou naplňují a můžou ji i ukázat inspekci. A já jsem potom k dispozici pro další konzultace, můžu je nasměrovat na projekty, odborníky, materiály. Mohu podpořit koordinátora nadání v tom, že s ním budu sdílet informace, které se dozvím apod. 

Někteří učitelé mi říkají, že je práce s nadanými zachránila od vyhoření Čtěte více

My v Eduzínu píšeme o nadaných dětech dost často, a často také dostáváme od čtenářů zpětnou vazbu ve smyslu – toto je jen kastování dětí, a každý je přece na něco nadaný. Co na to říkáte vy?

Já navíc ještě slýchám, že to přece není inkluze, když se vyjímají nadané děti… Já na to říkám, že talent je jedna věc a nadání druhá. S nadáním se pojí úplně odlišné fungování nervové soustavy. Kdybych neměla ten teoretický vhled, tak bych také říkala, že každý je nadaný, ale protože ho mám, tak vím, že se prostě bavíme o kognitivně nadaných dětech. Ty vykazují neobvyklou kreativitu, vnitřní motivaci a potenciál. Mají vysokou mentální intenzitu, která je zachytitelná i na EEG. Samozřejmě existují sportovně nebo umělecky talentované děti, a pro ty tady máme sportovní oddíly a ZUŠ. I když co si budeme nalhávat, ani pro ně není ideální systém, kdy od rána do pozdního odpoledne sedí ve škole a až potom se mohou někde realizovat.

"Diferencovanou výuku někteří učitelé nejen neuznávají, ale dokonce o ní ani nikdy neslyšeli." FOTO: Eva Dušková

Říkala jste, že se při návštěvě školy bavíte o konkrétních dětech. Co třeba probíráte, a jak se na to učitelé tváří?

To je různé, záleží na dětech a učiteli. Já jim vždycky říkám – přehled o žácích, kteří se hlásí, mají jedničky a nosí domácí úkoly, máte vy. Já se soustředím na ty, které něčím vybočují. Můžou mít vysoký potenciál, který nemají jak uplatnit. A tak si třeba někde vedle na lavici kreslí, vrtí se, vyrušují. Když dostanou počítat sloupečky příkladů, tak někteří dlouho nezačnou a radši si vykládají se sousedem a pak to nasází minutu před odevzdáním. Někdy vidím děti, které jsou frustrované a jdou až do agrese, protože na ně v hodině nikdo nereaguje. A pak o přestávce jsou úplně v klidu, jedí svačinu a luští sudoku nebo křížovku, jenž to už učitelé nevidí, protože s nimi o přestávce nejsou. Někdy se stává, že přijdu do školy, kam si mě objednal ředitel, ale učitelé mě tam třeba nevidí úplně rádi. A já jim nemažu med kolem pusy, nedávno jsem třeba jedné učitelce řekla, že jsou v jejích hodinách děti frustrované, protože se tam vůbec nic zajímavého neděje. Zeptala se mě, jestli jsem psycholožka nebo učitelka, a když jsem jí vysvětlovala, že jsem metodička  podpory nadání, tak řekla nashledanou a odešla. I takové věci se dějí, ne každý slyší rád zpětnou vazbu.

Jaká opatření navrhujete ve třídě zavést, například?

Například jsem byla v jedné třídě, kde mě předem upozorňovali na partičku nadaných kluků. Přišla jsem k nim na matematiku a bylo vážně krásné, jak kluci komunikovali s učitelkou, jak se snažili přijít na různá řešení, doslova jiskřili nápady. Bylo ale vidět, že jsou zvyklí mít veškerou pozornost učitelky, která mluvila vlastně pořád jen s nimi. Chodila jsem po třídě a všimla jsem si čtveřice holek, které to, na co se kluci snažili přijít, už měly potichu dávno vypočítané. Nebyly ale zvyklé na sebe upozorňovat a učitelka vlastně byla překvapená, když jsme se o nich po hodině bavily. Říkala, no jo, ony jsou fakt dobré, ale co teď s tím? Samozřejmě není fér teď začít ty kluky nějak upozaďovat, ale i ostatní by přece měli mít šanci se projevit. K tomu může pomoct třeba tandemová výuka, kdy do hodiny přijde další učitel, nebo diferencovaná výuka, kdy učitel připraví víc různě obtížných variant a žáci si můžou vybrat, do které z nich se pustí. Jenže diferencovanou výuku někteří učitelé nejen neuznávají, ale dokonce o ní ani nikdy neslyšeli. Což mě vlastně nepřekvapuje, protože jako studentka na UJEP v Ústí nad Labem  jsem měla o nadání asi jen 20 minutový blok. A co jsem slyšela od ostatních, i prezenčních, studentů jiných pedagogických fakult, o nadání se prostě moc nemluví. 

Zažila jsem, že když učitel neví, jak nadané nějak ošetřit, tak je nechává prostě ležet ladem. Někdy to obhajují i tak, že nemůžou nechat prvňáka číst si o hodinách češtiny knihu, když se ostatní učí písmena, protože to není fér a „pak by to chtěl každý“…

A právě proto má smysl ta diferencovaná výuka, protože když se ve třídě zavede, že každý si může zvolit obtížnost a druh aktivity, na který se momentálně cítí, tak už to bude běžné a nikdo to nebude řešit. Já učitelům vždycky říkám, ať si představí, že musejí několik hodin denně navštěvovat kurz vaření, kde se ale učí připravovat čaj a míchaná vajíčka a nesmějí odtamtud odejít. Co by po jednom dni polovina z nich dělala? Někdo by si kreslil na lavici, někdo by boural lekce, jiný by se vší silou snažil utéct. A stejnou frustraci den za dnem prožívají děti, jejichž potřeby se nepotkávají se vzdělávací nabídkou. Na to už učitelé moc nemají co říct.

Nadané dítě je pro učitele největší spojenec. Pokud ho ovšem vidí, říká Kateřina Emer Čtěte více

Můžou namítnout, že mají moc práce a málo času. Dokázala byste tedy navrhnout konkrétní tipy, co pořídit a jak začít?

Vždycky je možné objednat Koumáka, což je sešit s úkoly pro chytré a zvídavé děti. Na veřejném úložišti www.tinyurl.com/nadani jsou k dispozici různé užitečné úlohy a tipy sesbírané ze všech koutů internetu. Nejčastěji doporučuji editovatelné diferencované úlohy, které si může každý upravit dle svého předmětu nebo tématu. Pedagogicko-psychologické poradny v Libereckém kraji mívají k zapůjčení spousty zajímavých knížek, někde mají i deskové a smart hry, u kterých nerozhoduje rychlost, ale přemýšlení a logika. Klidně je možné si je v poradně nebo někde i v místní veřejné knihovně půjčit, a když se budou líbit, tak je pak koupit třeba z třídního fondu. Tohle všechno může ve výuce  pomoct. Samozřejmě že učitel je pořád ta pedagogická autorita a nemůže nechat žáka celý den hrát třeba Tučňáky na ledu. Nicméně je zodpovědný také za to, aby vytvořil vzdělávací nabídku pro každého žáka. Vždyť tím pomůžou i sami sobě, protože když mají ve třídě inteligentního znuděného žáka, který odmítá pracovat, nabourává tím výuku a strhává ostatní, tak to není jednoduchá situace. A mě vždycky potěší, když učitelům můžu dát naději, že se to dá řešit.

Mnozí učitelé říkají, že největší problém českých škol podle nich je, že máme hrozně moc dětí ve třídách. Kdyby žáků nebylo ve třídě třicet, ale patnáct, bylo by všechno mnohem jednodušší. Co je podle vás největší problém?

Myslím, že s využitím právě diferencované výuky se to dá zvládnout, ale je fakt, že nemůžete pět dnů v týdnu připravovat různé úrovně učiva pro různé děti, to není v silách jednoho učitele. Je potřeba to kombinovat. Navíc jsou i děti, kterým vyhovuje výklad, zápisky v sešitě… Podle mě je největší problém českého školství to, že dává možnost učit také i nezralým osobnostem, které nemají sebereflexi, neznají samy sebe a svou práci nedělají s láskou. A to má na děti úplně zničující dopad. Naštěstí ale do škol nastupuje generace dětí, která hned v první třídě dává najevo, že toto není pro ně. Rodiče se často bojí ozvat, ale tyto děti budou těmi, kdo dotlačí učitele ke změnám.

Eva Dušková absolvovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Psala a fotila pro Chomutovský deník, dále působila jako tisková mluvčí a šéfredaktorka pro město Jirkov, PR specialistka pro okolní obce. Po narození syna se začala zajímat o školství a podporu nadaných dětí, absolvovala studium pedagogických věd na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V Liberci jako asistentka pedagoga, družinářka a učitelka zjistila, že jednotlivec máloco zmůže a využila příležitosti zkusit měnit věci z jiné úrovně - v celokrajském projektu NAKAP. Po jeho skončení dostala nabídku pomáhat dále školám v rámci projektu Smart Akcelerátor Libereckého kraje a navíc rozšířila svou působnost na celou republiku jako mentorka a konzultantka na volné noze.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.