Nahé a bez plenek. Oblíbené cvičení pro německá miminka pochází z Česka. Tady ho nikdo nezná

Lektorka Renate Kindermann-Wille si bere do rukou hadrovou panenku velikosti kojence, která ji provází již 22 let. Celou tu dobu se totiž věnuje cvičícímu programu pro miminka Prager-Eltern-Kind-Programm, v překladu tedy Pražskému programu pro rodiče a děti.

„Lezení považuji z hlediska vývoje za velmi důležité. Zpočátku je to tak, že děti leží na břiše a snaží se postavit na kolena, ale ono to nejde tak rychle. Některé děti jsou tomu sice blízko, ale stále se jim to nedaří a opět spadnou,“ vysvětluje a staví přitom panenku na kolena k šikmé straně velkého molitanového trojúhelníku a hadrové dlaně se dotýkají vrcholu tělesa a pokračuje: „Pokud dítě položíme na šikmou plochu, přesune se jeho těžiště dozadu. Zatížím-li svýma rukama jeho chodidla, začne se tlačit rukama dopředu, čímž dosáhne polohy na čtyřech.“ 

Podle lektorky pak skutečně často dochází k tomu, že se dítě po položení zpátky na podlahu zvedne na čtyři a rozleze. „Ale to je jen jedna z možností, jak jim v tom můžeme pomoci!“ Kromě barevných molitanových sestav potažených neklouzající koženkou je v cvičícím centru v berlínské čtvrti Steglitz ještě jedna místnost plná nafukovacích míčů všech možných velikostí, dřevěných sestav podporujících stání, šikmých variabilních žebřin a her pro nejmenší děti. Všechny tyto předměty podněcují děti k pohybu a podporují zdravý psycho-motorický vývoj. „Vybírám si takové aktivity, které osobně považuji za důležité a smysluplné,“ dodává lektorka.

Součástí lekcí jsou i různé další cviky, ke kterým je zapotřebí pouze náruč rodiče. Pokud se dospělý člověk pohybuje v místnosti, tak je dobře zorientovaný. I když se otočí, tak ví přesně, kde se nachází jednak on sám, ale třeba i okno nebo dveře, přestože je k nim zrovna otočen zády. „Kojenci nejsou ještě schopni se v prostoru zorientovat. Pokud je zdvihneme z podložky, v náručí převrátíme a opět položíme, ale na trochu jiné místo, octnou se v úplně novém prostředí, které začnou ihned zkoumat. Podívají se dopředu, dozadu… Trvá to zhruba deset minut, než se v novém prostředí zorientují, což podporuje rozvoj mozku,“ vysvětluje Renate Kindermann-Wille.

Pražské cvičení už dávno nezavání exotikou

Zatímco v Česku je PEKiP-cvičení téměř neznámé, v Německu je to velký trend. „Dříve se mě lidé ptali, co se za zkratkou PEKiP skrývá. Když jsem jim řekla, že je to Pražský program pro rodiče a děti, byli překvapeni a ptali se proč. Tak jsem jim vyprávěla o Jaroslavu Kochovi, který tyto stimulace vyvinul a jak se to dostalo do Německa. V současné době je zkratka všem tak jasná, že už se mě nikdo neptá. Kdo má děti, ten ví, co to znamená,“ vzpomíná Renate Kindermann-Wille na své začátky v 90. letech, kdy se jako sociální pedagožka rozhodla rozšířit si vzdělání a zapsala se do školení lektorů tenkrát neznámého a vlastně i relativně nového programu, přestože jeho počátky můžeme datovat již do 60. let. Tenkrát se docent Jaroslav Koch zabýval neuropsychickým vývojem dětí.

Bylo to v době, kdy se mnozí domnívali, že kojenci jsou jen ležící bytosti, které je pouze nutné v pravidelných intervalech krmit a v případě nutnosti přebalovat. Byl jeden z prvních, který řekl, že jsou to chytré bytosti a my dospělí je můžeme vést a pomoci jim ve vývoji. Je autorem několika publikací, které se věnují výchově kojence pohybem a nabízejí doporučení, jak můžeme děti podněcovat a pomáhat jim tím v psychomotorickém vývoji.

V roce 1964 se Koch setkal ve Vídni s německou psycholožkou Christou Ruppelt, kterou jeho poznatky velmi oslovily. Společně se svým manželem, sociálním vědcem Hansem Ruppeltem, začala vyvíjet sociálně-výchovný skupinový program pro mladé rodiče a tak postupně vznikl ucelený program, který ve svém názvu nese i jméno českého hlavního města.

Proč se ale v německy mluvících zemích stal tak oblíbeným, zatímco v České republice o něm ví málokdo? Renate Kindermann-Wille přemýšlí. Jasnou odpověď na to nemá, ale domnívá se, že za tím může být v Německu velmi oblíbená publikace dvou berlínských lektorek cvičení s dětmi. Marianne Austermann a Gesa Wohlleben vydaly v 90. letech knihu Zehn kleine Krabbelfinger, která se o PEKiP opírá a velmi rychle se stala mezi mladými rodiči hitem. Pak už to bylo jako lavina a PEKiP se začal šířit i do dalších regionů. Kurzy nyní najdeme i v odlehlých oblastech u Alp nebo ve Švýcarsku a Rakousku.

Lektorka se dívá na přebal knihy Jaroslava Kocha Výchova kojence pohybem z roku 1973. Je na něm usmívající se pan profesor s nemluvnětem, které se přidržuje malých dřevěných kroužků. Dělá s miminky i taková cvičení? Směje se, kdepak, nějaké konkrétní Kochovy cviky jsou dnes již přehodnocené. Přesto kruhy zůstávají. „Dítě se místo rukou rodiče pevně přidržuje kruhů. Chybí tělesný kontakt a děti jsou sebevědomější. Jako by volaly: ,Dělám to úplně sám!‘,“ dodává s tím, že navíc je netlačíme do nějaké nepřirozené polohy.

Děti jsou při cvičení nahé a bez plenek

Pokud jsou děti nahé, nekloužou po podlaze a lépe se pohybují. To platí i o plenkách, které je mohou omezovat v pohybu. Proto je jednou ze základních podmínek PEKiPu nahota dětí, které nemají při cvičení ani plínky. „Navíc mohu mnohem lépe pozorovat, jak pohyb vedou. Po 22 letech práce s kojenci už to mám v oku a poznám, kdy má dítě někde nějakou blokádu, na kterou by se měl podívat osteopat nebo fyzioterapeut, což podle mě k tomu také patří,“ říká zkušená lektorka. Z hygienických důvodů musí být podložka dobře omyvatelná.

Cvičení je koncipované pro děti zhruba od osmého týdne věku. Někdo doporučuje PEKiP již od čtyř týdnů, ale to přijde Renate Kindermann-Wille příliš brzy. Děti v jednom kurzu by každopádně měly být věkově stejně staré, ideálně narozené ve stejném měsíci.

Hudba k PEKiPu patří a vlastně nepatří

Ačkoli řada lektorů pojímá hodiny odlišně, měli by dodržovat určitou metodiku, kterou se naučili v rámci certifikovaného vzdělávacího programu, který je koncipován jako rozšíření kvalifikace pro sociální pedagogy a pracovníky, vychovatele, léčebné pedagogy s diplomem nebo bakalářským, případně magisterským titulem.

Cvičící lekce mezi matracemi, balony a kroužky trvá 90 minut a je vlastně pokaždé jiná. Lektor se ji snaží přizpůsobit i náladě dětí a celkové atmosféře. „Jsou dny, kdy toho zvládneme opravdu mnoho, a jindy, třeba dnes, to úplně nešlo,“ povzdechne si Renate Kindermann-Wille. Možná to bylo dusnem, které je zrovna venku, každopádně v každé ze čtyř skupin, kterou ten den vedla, byly zhruba dvě děti, které nespolupracovaly. „Víc jsme se tedy věnovaly hudbě.“

Ačkoli by PEKiP rozhodně neměl být alternativou k jiným hudebním kroužkům pro takto malé děti, je s hudbou hodně spojován. Dříve byla hudba skutečně hlavní součástí programu, kdy se při pohybových cvičení zpívalo. Dokonce vyšly PEKiP zpěvníky. Ale pak se ukázalo, že mnozí pojímají kurz výhradně hudebně a někdy i v rozporu se zdravým rytmickým cvičením. Renate Kindermann-Wille bere do rukou opět hadrovou panenku a ukazuje, jak se někteří rodiče nechali unést a v rytmu tik-tak se svými dětmi mávali. Až se jim hlavičky natřásaly. „Spolek PEKiP došel k závěru, že hudba může být při hodinách kontraproduktivní a při stimulacích ji nedoporučuje,“ dodává s tím, že ona sama ji používá pouze jako doplněk, když už děti potřebují trochu odpočinku. „Hraji na kytaru, zpívám, ale rozhodně to není součástí pohybových cvičení,“ dodává. Během 90 minut stihnou v průměru tři až čtyři různé pohybové a smyslové stimulace. Zbytek času si děti hrají s různými materiály a rozvíjejí také svoje sociální kompetence. Některá centra dokonce zmiňují socializaci kojenců (ale i jejich rodičů) jako ten největší přínos PEKiPu a zvou rodiče na kurzy se sloganem „Nebuďte v mateřství izolovaní, pojďte mezi nás!“

To je ale společné všem skupinovým cvičením a rozhodně to není hlavním přínosem pražského programu. Stejně tak není pravda, že se díky kurzům zlepší spánkový režim kojenců nebo si zlepší imunitu a nebudou tolik stonat, jak některá dětská centra na svých webových stránkách slibují. „To by bylo skutečně krásné, kdyby to tak fungovalo!“ směje se lektorka některým zázračným slibům a dodává, že se samozřejmě může stát, že ten den, kdy mají děti kurz, usnou dřív nebo spí déle, ale to spíš přičítá únavě. PEKiP neslibuje zázraky, pouze učí několikatýdenní děti lépe ovládat své tělo, stabilizuje jim zádové svaly a pomáhá jim v psychomotorickém vývoji. Děti nebudou rychleji lézt nebo později běhat, nebudou ani zdatnější a vozit medaile z olympiád. Budou se ale vyvíjet správně, rovnoměrně a prohloubí to jejich sociální vnímání.

„Pokud se podívám na děti v mých skupinách, tak zdaleka ne každé zvládne v kurzu úplně všechno. Jsou děti, které jsou rychlé, a ty, které potřebují čas. Ale mohu říct, že 95 procent z nich se u mě v kurzu rozleze,“ dodává Renate Kindermann-Wille a opět připomíná, že lezení je velmi důležité pro další vývoj dětí, protože pomáhá propojit obě hemisféry mozku. „Pokud jsou děti slabé v matematice, je jim dokonce doporučena terapie lezení,“ dodává. Mnoho pediatrů a odborníků v Německu právě proto doporučuje tento program mladým rodičům. Některé zdravotní pojišťovny na kurzy, které za deset lekcí stojí v přepočtu přes tři tisíce korun, dokonce přispívají.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.