Kde najít štěstí? Dá se naučit ve škole, kde na to mají zvláštní předmět

„Dneska jsme měli matematiku, dvě hodiny němčiny, hudebku a teď budeme mít štěstí,“ říká žačka třetí třídy základní školy Miriam-Makeba v berlínské čtvrti Moabit. Předmět štěstí se tu skutečně jednou týdně vyučuje a děti jej mají zapsaný v rozvrhu vedle dalších předmětů, i když v oficiálních školních osnovách není.

Děti se postaví do kruhu a postupně si házejí malé měkké míčky, nejprve žluté. Důležité je hodit míček vždy tomu konkrétnímu spolužákovi, od kterého žák míček chytil na začátku hry. Následně se do hry přidají míčky modré, které ovšem putují v opačném směru. Tedy žák hází tomu spolužákovi, kterému před tím míček hodil. Na konci létá vzduchem šest barevných míčků a není lehké to nepoplést. Děti se tím učí lépe soustředit, místo toho, aby se rozčilovaly, že jim to nejde nebo že to nejde někomu jinému a ten jim to kazí. Podle učitelky zdaleka nejde o to vyhnout se sporům, ale umět se vypořádat i s negativními emocemi.  

„Toto cvičení děláme již tři měsíce. Nejprve to dětem vůbec nešlo a pokroky byly jen velmi pomalé. Pokaždé se to zase někomu nepovedlo. Pokaždé zase nová frustrace. Ale i s frustrací se musíme naučit žít. Pokouším se je vždy dál posouvat. Pokaždé se jich ptám, jaké to dnes bylo, zda se zlepšují. Za odměnu, až se jim to povede, jsem jim slíbila čokoládové muffiny. Posledně byly děti velmi soustředěné, tak jsem se jich zeptala: "Pokud bych teď koupila muffiny, cítily byste se dobře?‘ A oni mi řekly, že zvládnou ještě víc. To znamená, že si samy posunuly svůj vlastní cíl,“ raduje se učitelka Anastasia Schönfeld, která vyučuje předmět štěstí už pět let a také se věnuje školení dalších pedagogů. 

Umím plavat a třeba i naslouchat?

V předmětu Štěstí se děti ze všeho nejvíc učí poznávat samy sebe. Učitel jim nabízí širokou škálu pozitivních vlastností a ony si z nich vybírají to, co sedí právě na ně. „Pokud se dětí zeptáme, v čem jsou dobré, všechny odpovídají to samé nebo podobné. Umějí třeba dobře plavat nebo malovat. Ale nikdo vám neřekne, že umí druhému dobře naslouchat nebo že je přemýšlivý. Ony si pak řeknou: Aha, ono je toho mnohem víc,“ vysvětluje Anastasia Schönfeld. Podle ní je ovšem velmi důležité, být k sobě upřímný. Podívat se sám na sebe a zvolit jen to, v čem si sám věří. „To je to největší dobrodružství. Upřímnost a pravdivě odpovídat. Na to se zaměřujeme velmi často,“ dodává.

Žákům třetích tříd v berlínské škole Miriam-Makeba v tom pomáhá metafora dvou pirátů na opuštěném ostrově. Starý zkušený pirát, který pracuje vědomě, a mladý, který je zas silný, nepřipouští si žádné nebezpečí a klidně by bezhlavě skočil do moře v touze uplavat pryč. Oba piráty nosíme všichni v sobě. „V našem příběhu si spolu povídají. Starý dává mladému úkoly, ale my ještě netušíme, co přijde potom. Ale víme, že nás čeká velké dobrodružství. Tím je ve skutečnosti rozvoj vlastní osobnosti. Tak jako nevíme, kam se v našem příběhu piráti dostanou, nevíme, jací budeme my třeba za dva roky. Ale máme chuť se vyvíjet. Máme chuť na sobě dál pracovat,“ vysvětluje Anastasia Schönfeld, která také vyučuje hudební výchovu. 

A jak to vypadá v praxi? Učitelka stojí před tabulí, na které je obraz pustého ostrova. V ruce drží karty, na kterých jsou napsané nejrůznější silné stránky jako například být zvědavý, pomáhat druhým, umět šplhat, hrát si nebo třeba mít se rád. Vždy se dětí zeptá, kdo z nich umí to či ono, ukáže kartu a přečte slovo nahlas. Dá dětem čas se rozmyslet a následně připne kartu na ostrov. Děti to berou velmi vážně, o některých výrazech si s učitelkou podrobně povídají, aby věděly, co to opravdu znamená, jako třeba umět někomu ustoupit. Vybírají si pro sebe jen to, co na ně sedí. Tato slova, respektive své silné stránky pak napíšou na vlastní karty a ukládají je do osobní obálky. „Každá z těchto silných stránek je jako kmen stromu, pomocí kterého lze postavit loď. Tím, že to také neustále opakujeme, bude i naše loď dostatečně stabilní a bude moci vyplout,“ vysvětluje učitelka.     

Na konci hodiny přichází na řadu stání na lavici. Rituál, který si děti užívají. Protože kdy jindy smějí stát ve škole při vyučování v botách na lavici, aniž by jim za to hrozil nějaký postih? A nenechají si to ujít ani ti žáci, kteří nebyli v hodině zas tolik aktivní. Děti „vyrostou“ a ze všech sil jeden přes druhého hlasitě zavolají jednu svoji nově poznanou silnou stránku. Je to jen okamžik, ale tak hlasitý, že jim jde jen těžko rozumět. A tak si ji, ač vykřičenou do světa, stejně odnáší každý pouze sám v sobě.

Jsem tlustá, no a co?!

Hodiny štěstí jsou sice trochu jiné než ostatní předměty, ale některá pravidla jsou stejná. Například děti by neměly jen tak svévolně vykřikovat nebo si pobíhat po třídě, jak se jim zlíbí. Učitel je tu moderátorem, který říká, co se má dělat a žáci by jej měli poslouchat. Přesto děti občas smějí udělat něco, co je jinde zapovězené. „Je to jediný předmět, kde můžu stát na stole!“ odpovídá jeden z chlapců na otázku, proč ho hodina štěstí baví.

K náplni výuky patří úkoly, které podporují spolupráci a rozvíjejí koncentraci. Děti mají třeba nějaký společný cíl — postavit pro vejce takový padák, aby se nerozbilo, když jej shodíte ze stolu. Případně doručit za pomoci určitých předmětů malou kuličku z jedné strany třídy na druhou. Vedle popsaného uvědomění svých silných stránek žáci prožijí i následný krok - poznání a přijetí svých slabých stránek. 

Podle manuálu k ročnímu učitelskému kurzu předmětu Štěstí je pro upevnění sebevědomí důležité vidět nejen své pozitivní stránky, ale je třeba si uvědomit i ty negativní. A vyrovnat se s nimi, což dětem pomůže při řešení nejrůznějších sporů. „Je rozdíl v tom, když vstoupíme do sporu sebevědomě. Například když mi někdo řekne: ‚Ty jsi tlustá!‘ A já mu na to klidně odpovím ‚Ano, jsem.‘ Tím je hádka u konce. A o to jde především. Být sebevědomý a vyrovnaný. Uvědomit si, že kromě toho, že jsem třeba obézní nebo neumím zrovna dobře programovat, tak mám i své skvělé stránky. Například umím hezky zpívat. Nejde o to vyhýbat se konfliktům, ale spíš o to, jak je zvládat a umět s nimi zacházet,“ dodává Anastasia Schönfeld. 

Škola není místem, kde se děti cítí dobře

A předmět Štěstí přichází právě včas. Míra štěstí (v němčině Glücksatlas) je podle průzkumu veřejného mínění institutu CATI aktuálně na stupnici od 0 do 10 v celoněmeckém průměru na bodu 6,58. Podle studie zdravotnického aQua-Institutu v německém Göttingenu jsou psychická onemocnění mezi mladými dospělými v Německu stále častější. A 26 procent lidí ve věku 18 až 25 let má alespoň jednu diagnostikovanou duševní poruchu a za posledních 15 let se tento počet zvýšil o třetinu. Za stejnou dobu se také v Německu zvýšilo užívání antidepresiv, a to až trojnásobně.

A do této společenské situace přišel bývalý ředitel školy v německém Heidelbergu Ernst Fritz-Schubert s konceptem pozitivní pedagogiky. Vedlo ho k tomu prý poznání, ke kterému došel po třicetileté praxi ve školství: škola není místem, ve kterém se dětí cítí šťastně. Naopak je odnaučuje dětské zvědavosti a mnozí pedagogové přistupují k žákům jako ke strojům na učení. Studijní výsledky a neustálé porovnávání dětí vede podle něj ke stresu. Slabší žáci nabývají pocitu, že jsou méněcenní a nikdo se nezaměřuje na jejich silné stránky. Nadanější žáci naopak musejí neustále dokazovat, že jim daný předmět jde a nemohou si dovolit selhání. Ernst Fritz-Schubert se rozhodl, že vrátí štěstí do škol a v roce 2007 založil akademii, kde vzdělává pedagogy.

V Berlíně se s tímto netradičním předmětem setkáme v dalších čtyřech školách. V celém Německu, ale i Rakousku a Švýcarsku jde o další desítky škol a prvním ostrůvkem ze zemí, kde se nemluví německy, je grafická škola v italském Bolzanu. Jen ve zmíněné berlínské škole Miriam-Makeba působí v současné době šest učitelů nejrůznějších aprobací, kteří si ročním kurzem pro učitele prošli nebo jím nyní procházejí. Nemusí to nutně znamenat, že pak budou tento předmět vyučovat. Poznatky uplatňují i v jiných předmětech, což je vlastně cílem. Protože jedna hodina štěstí týdně pochopitelně nemůže kompenzovat stres v jiných předmětech. Děti by se měly cítit dobře při jakémkoli vyučování, a hlavně být samy sebou. „K tomu, abychom se věci dobře učili, nám pomáhá, když se i při samotném procesu učení cítíme dobře. Bez strachu, agrese nebo i vzteku. Pokud to tak máme nastavené, tak se nám dobře učí jakýkoli předmět,“ uzavírá Anastasia Schönfeld.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.