Adéla Pospíchalová: Naše děti nechtějí číst knihy. Ale chtějí je poslouchat. Přemýšlím, zda je to problém, a co s tím

Přitom my s manželem oba čteme hodně a rádi. Dětem jsme odmala četli, stále ještě udržujeme rituál čtení před spaním. Splňujeme tedy obecně sdílené předpoklady pro výchovu dobrého čtenáře. Přesto mám pocit, že jsme v našich dětech spíš vychovali posluchače. Kniha pro ně není atraktivní, ale nudná. Dokopat je ke čtení je problém. Našlo se jen pár titulů, které upoutaly jejich pozornost tak, že bylo težké je odtrhnout od jejich papírové verze. Čtení pro ně je spíš povinnost než zábava. Na druhou stranu poslouchat vydrží téměř cokoliv a s velkou chutí.

Kolem sebe vidím, že audioknihy se víc a víc šíří i mezi dospělými. Hodí se při řízení auta, vaření nebo vytírání podlahy. Ale my jsme ještě generace, která si knihy oblíbila přes knihy, a ne přes audiozáznamy. Jako rodiče si tedy nejsme jistí, zda je poslech plnohodnotná alternativa čtení, a co s tím, pokud ne. Proto mě potěšil článek kognitivního psychologa Daniela Willinghama. Z jeho pohledu je obojí činnost intelektuálně téměř srovnatelná, a audioknihy tudíž nepovažuje za žádný čtecí podvod.

Má to ale háček. Při čtení také luštíme psaný text. To se ale podle Willinghama časem zautomatizuje natolik, že se o žádnou práci pro mozek navíc ve srovnání s poslechem nejedná. K tomu ale dochází až někdy kolem páté třídy.

Takže děti by číst měly. Jak je k tomu ale přimět, a neznechutit? Je to začarovaný kruh. Čtení má přece být radost, příjemné a zábavné. Takže já osobně doufám, že toho načtou ve škole tolik, aby se dostavila ona žádoucí automatizace, a doma povoluji odklon k audioknihám. Vždyť i já se těším na zajímavé příběhy, které společně posloucháme během dlouhých cest za volantem.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.